Nepřehlédnutelného, zajímavě tetovaného Borise Rudého (32) je Ústí plné. „Svíčkové báby" se před ním křižují, nechyběl na „šíleném večírku" kanálu ČT Art v sobotu v předlickém ghettu. Akce nekorektním humorem, vulgaritami, prostořekostí páně Maryška i cynismem dělila publikum na obdivovatele a nesmiřitelné odpůrce. Odehrávala se poblíž domů, které Boris jako správný podnikatel zrekonstruoval. A jako slušný majitel správce v nich za rozumné peníze pronajímá byty. Pomohl také režisérovi akce vybrat lokalitu, kde se vše nakonec odehrálo. „Ale až potom, co akci zakázala starostka v Chanově," vysvětlil Boris Rudý.

Bavil vás ten večírek?
Bavil, ale mohl být lepší. Mrzelo mě, že se měnil program. Podíleli se na tom tři režiséři, což se pak na pořadu podepsalo. Co jsem viděl zkoušky, mohl být o 20 - 30 % lepší. Víc vypilovaný.

Co říkáte na ten nápad?
Líbil se mi. Lidi za mnou chodili a ptali se, jestli mi nevadí, že Vietnamec zpívá Severní vítr je krutý. Proč by mi to mělo vadit? To byla pecka! Ptali se mě, proč zpívá českou písničku, ne něco vietnamsky. Já na to: Ta písnička je ale všech! Hrajou ji v rádiu, může si ji zpívat, kdo chce.

Na koncertě v přímém přenosu jste řekl, že v Předlicích opravujete domy. Jste podnikatel?
(smích) Na stará kolena už asi jo, i když mě nikdy nenapadlo, že se to stane. Důvod byl, že mi zavírali práci v pivovaru v Krásném Březně, kde jsem dělal skoro pět let a byl spokojenej. Ale šel jsem pryč a přemýšlel, co dál se životem. Jak se zabezpečit?

Šimek a Grossman

Vzpomněl jsem si na scénku Šimka a Grossmana, že jíst a bydlet se bude vždycky. Ale investovat dnes do potravin, když nás válcují Poláci, je sebevražda, tak zbývalo bydlení. Předlice znám od roku 2001, vím, v jakém stavu jsou ty baráky, šel jsem do toho. Byla to jasná volba. Přináší mi to uspokojení po všech profesích, které jsem dělal. Hned vidím výsledek.

Budete jednou z hlavních postav pořadu Eňo Ňuňo na téma Hlava. Jak velká legrace to pro vás je?
Legrace ne, zajímavost. Koukal jsem na historii Eňa, co už v něm bylo za hosty, a já se vymykám. Takže bych to nazval spíš recesí, ale s nadhledem. Jestli tam chodí určitá squadra lidí, tak myslím, že mě tam ani nebudou čekat. Byla tam třeba Táňa Fischerová a najednou tam přijde Bubák z Předlic (smích).

Vaše tetování už je hotové, nebo ještě pořád vzniká?
Vzniká dál, ale hlava už je konečná. Třeba záda ale vymýšlím už třináct let, to je běh na dlouhou trať.

„Tatínek" Franz

Byl vám inspirací i další kandidát na českého prezidenta?
S Vláďou Franzem se známe od roku 2006, ale inspirací mi nebyl. Znám ho od mládí z Ústí, ale pak mě napadla taková sranda, že se zeptám mámy, jestli neměla s Franzem „úlet". Ale ne, tetování si dělám sám. Měl by ho dělat každej sám, ne někoho kopírovat. Tetoval jsem se jenom, kam jsem si dosáhl. A hlavu od brady dolů. Naučil jsem se i levou rukou a asi den jsem se učil tetovat zrcadlově, když jsem si tetoval prsa.
Bábovičky na písku jsme taky každý dělal jinak, stejný je to s tetováním. A tetování je fakt na celej život.

Jen malý kousek zrušit, to je spousta bolesti, peněz, práce…
My to víme, já tetoval osm let. Ale divil by ses, kolik lidí to neví. Přišla třeba slečna na tetování, když si nechala tři vyzmizíkovat. To mě docela odrovnalo, dala za to padesát tisíc. Tedy její papínek to platil. Nechtělo se mi ji tetovat, ale přemluvil mě její přítel, že to má opravdu rozmyšlené, že to už tatínek gumovat nebude.