Šárka „Sharka“ Černá je tanečnice i učitelka tance Orientu a autorka působivé i užitečné knihy „Tajemství orientálních tanečnic“. Loni zkraje listopadu již potřetí opustila Čechy směr Indie. „Tentokrát jsem se vypravila na vlastní pěst bez pomoci agentury či někoho blízkého v Indii. Vrátila jsem se na stejné místo, do Pune,“ vzpomíná Šárka. A pokračuje:

Rodina Adkar mi opět nabídla ubytování a tak to nejdůležitější bylo vyřešeno. Odjížděla jsem tentokrát s představou snadného výdělku za vystoupení během vánoční sezóny, ale představovala jsem si to jako Hurvínek válku. Několik vystoupení se mi podařilo získat, ovšem převládal pocit nejistoty. Nadšení střídala zklamání, dost často jsem si kladla otázku:

„Co tu jen dělám?“

Chtěla jsem odtančit v Indii vánoční sezónu a v lednu vyrazit na Nový Zéland. Ovšem pět dní po příletu jsem se v restauraci potkala s člověkem, kterého jsem zaujala už v srpnu při vystoupení. Jiskra přeskočila a já totálně změnila své plány.

Můj přítel Kunal pracuje pro americkou společnost. Žije v Singapuru, do Indie létá pracovně. V listopadu jsem se tedy rozhodla začít pracovat na svém jménu v Indii. Vybudovat si vlastní síť kontaktů pro dobrá vystoupení a začít taneční školu. Vše od nuly.

Byly dny, kdy se mi nálada měnila párkrát za den. Pocity vítězství střídala bezmoc. Indové mají jednu nepěknou vlastnost. Extrémně slibují, vše vám odkývají, vlastně neumí říct: Ne! Mně to trvalo několik týdnů, než jsem přestala brát vše, co mi slibují, vážně. Ale díky Kunalově lásce a podpoře, kterou od něj dostávám, jsem to šílené období ustála a dnes, po měsících bojů, začínám cítit klid a jistotu. Myslím, že už jde vše tím správným směrem.

Hned na prvním vystoupení jsem byla několikrát oslovena pořadatelem, že se velice líbím jednomu bohatému muži a že by si přál, abych zůstala. Jedna odpověď NE nestačila. Přišel se mě pro jistotu zeptat ještě asi 3x. Druhý den volal a týden poté mi smluvil schůzku s fingovaným záměrem na další vystoupení. Tak jsem se na pána ověšeného zlatem od hlavy až k patě 10 minut usmívala a odešla s větou, že si nepřeji, aby mi ještě kdy volal.

Jsou věrní?

Když se tam zeptáte na nevěru, všichni ve věku nad 40 let vám řeknou: „V žádném případě! Ta tady neexistuje.“ Mladší jsou sdílnější a suverenita, s jakou zde manželské páry vedou postranní sexuální život, mě nejednou zaskočila. A to nejen muži. Jedna žena mi prozradila: „Jeden muž na peníze, druhý na sex a třetí kamarád.“ Nic ale neplatí na 100% nelze to říci o všech! Ovšem procento je to velké…

Na jihu Indie leží stát Kérala. Již jsem měla to štěstí zde 5 x vystupovat, pokaždé na jiném místě. Miluji tu část Indie! Je to nádherná, čistá, voňavá, barevná a klidná země. Palmy, banány, sloni, opice, klid, sluníčko… to je pro mě Kérala. Na Silvestra jsem získala práci právě v Kérale, v horském resortu ve Wayanad. Luxusní bungalovy u jezera s výhledem na lesy a hory. Ráno vás probudí zpěv ptáčků, večer usínáte se zvukem podobným cvrčkům. Lidé jsou mírní, milí, pořádní.

Většina jídel se dělá na kokosovém oleji, což jim dodává jedinečnou chuť. Miluji smažené solené banánové chipsy (obdoba brambůrků). Kešu ořechy, které si kupuji snad každý týden, se nedají s těmi dováženými do českých supermarketů srovnat. Jsou to velké šťavnaté ořechy. Prvního ledna jsem se svezla na slonovi. Byl to zážitek! Sedět tak vysoko, hladit si hrubou kůži s asi 4 cm dlouhou srstí a poté poděkovat slonovi strčením celého banánu do tlamy. Příjemná masáž ruky na závěr.

Na konci světa

Zato Chhattisgart je jeden ze států Indie, kde „chcípl pes“. Ale i tam jsem letěla tančit. Z Raipuru, kde jsem přistála, mě čekaly 3 hodiny cesty do Bilaspuru, kde jsem 2 dny tančila na svatbě. Země je to rovinatá, suchá, prašná. Lidé na mě doslova civěli. Byla jsem snad první bílá tvář, která se tu kdy objevila?

Nemůžu třeba zapomenout na řidiče. Indové dělají jednu věc, která mě dost vyvádí z míry. Naprosto běžně natahují rýmu až z paty a to pěkně hlasitě. Můj řidič by v tom mohl jít soutěžit na olympiádu! A ten zlozvyk vám předvedou i lidé v saku, s kravatou.

Ale svatba to byla krásná, ubytování na úrovni, lidé přátelští. Tak jsem si ve finále výlet na konec světa užila.

Kamarádka

V obchodě jsem potkala tři bělošky. Žiji v Koregaon Parku v Pune, kde je vyhlášené meditační centrum OSHO, a tak zde potkávám mnoho cizinců. Proto jsem jen chtěla běžně projít okolo a nevěnovat extra pozornost, co jsou zač. Avšak zaslechla jsem slovo „lízátko“ a hned na ně vyhrkla: „Jeee dobrý den“ a hned jsem se spřátelila s Míšou Holubovou z Plané pod Bezdězem. V Indii žije třetím rokem, učí tu Indy němčinu. Míša už o mně věděla četla totiž první článek o mě a o Indii, který vyšel v Denících počátkem listopadu.

Dost mimo mísu

Vždy, když se setkáme, moc se nasmějeme. To proto, že věcí a situací, které jsou tu pro Evropany „naprosto mimo mísu“, je zde nesčetně mnoho.

Chcete třeba přejít silnici, ale nikdo vás nepustí. Když už do ní vstoupíte, klidně si na vás najedou. V krámě kolem vás pořád někdo pobíhá a skáče vám do cesty ve snaze prodat vám službu; ale vás to akorát tak odradí a raději z obchodu rychle utečete.

Kamkoliv jdeme, všude nás doprovází pokřik mladíků projíždějících okolo na motorkách: „Hello, Hi, Mam!“

Když vjíždíte do garáží nákupních center, hotelů i jinam, ostraha kontroluje podvozek auta, motor a kufr. Hledá, zda nevezete bombu. To, co máte v zavazadle nebo pod sedačkou, už nikoho nezajímá. Často se stává, že vedete rozhovor s Indkou, ona se na vás dívá, vše vám odkývá, říká jo jo jo a vzápětí se vás zeptá přesně na to, co jste jí právě řekla.

Mohla bych pokračovat miliony dalších drobností, na které jsme v Evropě zvyklé a tady je prostě neznají. Jedna bohatší paní mi řekla: „Indie se mi líbí víc než Dubai. Tam je moc čisto a pořádek, zatímco tady si můžu kdykoliv cokoliv vyhodit z auta na zem…“

Prostě se tu dějí věci, nad kterými mi často stojí rozum . No a s Míšou si to vždy pěkně vše probereme a rozebereme a dost je přitom veselo.

Pohřeb podle OSHO

OSHO byl duchovní učitel a pro mnohé guru. Založil přímo v Pune meditační centrum, které je dodnes plně navštěvováno cizinci z celého světa. Zavítala sem třeba i Julia Roberts ve filmu „Jíst, modlit se, milovat“.

Učil lidi žít tak, aby si užívali všeho, co jim do života přijde. Radosti, lásky, chtíče, bolesti prostě vše prožít naplno. Mnoho lidí se do OSHO centra vrací po dlouhá léta, několik lidí tu strávilo poslední dny svého života.

Pokud někdo zemře v OSHO přirozenou smrtí věkem, rozloučí se přítomní s dotyčným oslavou. Za doprovodu bubnů, zpěvu a tance jdou všichni obyvatelé centra k řece, kde tělo spálí.

Sama jsem se jednoho takového pohřbu, vlastně rozloučení, zúčastnila. Paní německé národnosti, co neměla žádnou rodinu, strávila poslední roky svého života v Pune. Požádala svého řidiče rickshy, až zemře, aby jí zařídil OSHO pohřeb. A tak se s ní rozloučilo přes 100 lidí z celého světa.

A co dál

Už jsou to víc než tři měsíce, co jsem v Indii jen na vlastní pěst. Za tu dobu už jsem několikrát brečela do polštáře. Dvakrát jsem měla strach. Bezmoc přišla nesčetněkrát a vztek mě taky navštívil. Ale zato jsem poznala několik velice zajímavých osobností. Jednou z nich je také vynikající hudebník Bikramjit Singh. Flétnista, uznávaný nejen po celé Indii, ale také v zahraničí. Dal mi příležitost tančit na jeho hudební improvizaci na jedné soukromé party. Spolupráce se vydařila a máme před sebou velké společné plány.

Můj milující partner Kunal, starostlivý Ravi, bezvadná kamarádka Míša, výjimečná Soo Hee, přátelský Tushar, nápomocný Danny, spolehlivý Prem a vynikající hudebník Bikram. To vše jsou osoby, které můj život v současné době ovlivňují a kvůli kterým změna mého cestovatelského záměru opravdu stála za to.