Během slavných revolučních dnů totiž přijel na popud brankáře Viktora Lukeše podpořit stávku studentů. „Tenkrát možná někteří hráči volali na jiné stadiony, jestli to náhodou není nějaké zločinné spiknutí. Akorát lidi byli frustrovaní, když se nehrálo. Bál jsem se, že mě zabijou," vybavoval si před „sedmou velmocí" muž mnoha slavných rolí, který jinak novináře v lásce příliš nemá.

Vetchý se v Litvínově se svými kamarády a kolegy z oblíbeného seriálu Okresní přebor objevil zcela nečekaně. „S klukama jsme se bavili, že není moc hokejových měst, kvůli kterým bychom si nechali rozbít po čtvrt roce volný víkend. Litvínov nám prostě stojí za to. Vygenerovali tady plno hráčů, kteří udělali radost nejen Litvínovákům, ale i nám ostatním z celé republiky. Moc si toho vážíme a kdo to tady nezakusil, nepochopí, jak město hokejem žije, jak je integrované, jak je to tady útulné, jak jsou lidi šťastní z hokeje," vysvětloval, jak se k exhibici nachomýtl. 

Poté vyprávěl nejen o revolučním období v listopadu 1989, ale i o loučících se legendách Viktoru Hüblovi a Františku Lukešovi, či o Naganu a Ivanu Hlinkovi. „Nevím, jestli byl Ivan dobrý trenér, ale byl tak super chlap, že kvůli němu stálo za to bojovat a chcípnout." 

Podívejte se, jaká byla v Litvínově skvělá atmosféra: 

Atmosféra v zákulisí Derniéry Dvojčat | Video: Deník/František Bílek

Čerstvě šedesátiletý Vetchý se také vyznal ze své lásky ke sportu. „Hokej jsem hrál, ale jen odborářskou soutěž. Míval jsem výzbroj, bavilo mě to a byla to součást mého sportovního života. Hokej jsem hrozně miloval, ale měl jsem z něj hrozně moc úrazů. Když jsem točil film, velmi často jsem musel v noci na šití a hned byl průšvih. Hokej není pro člověka, který se musí hlídat, aby neměl modřinu, zašitý obličej nebo jazyk skrz tvář. To se stalo mockrát. Stačily ty jiné sporty, natož hokej."