Orct, odchovanec libereckého hokeje, získal na jaře 1988 titul mistra Evropy do 18 let a poté se stěhoval zpod Ještědu do Litvínova, kde byl jedničkou druhým rokem o deset let starší Viktor Lukeš.

"Měli jsme klasický vztah mazák vs. bažant," vzpomínal usměvavý Orct před časem pro Deník. Vedle Lukeše dostával od trenérů postupem času čím dál více příležitostí a po odchodu svého zkušenějšího kolegy do zahraničí se stal v sezoně 1990/1991 jedničkou. 

V ní Litvínov s mladými hvězdami Ručinským, Čalounem, Beránkem či mazáky Rosolem a Jeřábkem dosáhl na finále, v němž ale Orct vyhořel. Žlutočerní prohráli s Jihlavou 1:3 na zápasy a brali stříbro. "Z té sezony si pamatuju hlavně semifinále a finále. Byla to moje třetí sezona v dresu Litvínova, poprvé jsem byl jednička.

Čtvrtfinále jsme nehráli. Semifinálové zápasy proti Trenčínu byly nejúžasnější, co jsem vůbec za Litvínov chytal, i atmosféra byla nejlepší. Finále jsem ale neunesl. Myslím si, že kdybych byl tenkrát zkušenější, mohlo finále dopadnout jinak," vzpmíná "Ori".

Samorost z Liberce

Z finále pamětníkům zůstává v hlavě především to, jak mladý litvínovský brankář na Horáckém zimním stadionu prchl po jednom z gólů v úvodním utkání série z branky.

"Jak mi ta zmiňovaná semifinálová série proti Trenčínu extrémně vyšla, tak mi finále proti Jihlavě extrémně nevyšlo. Ujel jsem po jednom blbým gólu z branky a nechtěl dál chytat. Pepa Beránek ke mně totiž prohodil ´koukej už něco chytit´, nebo tak nějak to řekl. Moje reakce byla nepřiměřená, urazil jsem se. Byl jsem dvacetiletý samorost z Liberce, nevěděl jsem, jak se mám chovat, jak podobné situace řešit. I Pepa si to mohl odputit… Ale je to přesně o tom, že jsme byli nevyzrálí. Teď se někdo podívá na naší sestavu a řekne, že jsme tam měli Beránka, Ručinského, Šlégra, Čalouna, Langa, ale to byli hokejisti, o kterých ještě nikdo nevěděl, v osobnosti dorostli až za pět let. K finále jsme přišli jako slepý k houslím, nepoprali jsme se s tou tíhou okamžiku, hlavně tedy já," přiznává muž, který si na dresu oblíbil číslo 7. 

Druhou finálovou sérii, kterou Litvínov hrál o pět let později proti Vsetínu, strávil převážně na střídačce v roli náhradníka Petra Fraňka. "Před tou sezonou  jsme měli s Petrem oba poněkolikáté stejnou startovní čáru. Petrovi vyšla extrémně super, odchytal jí až do finále.  Já tehdy nevycházel s trenérem Kýhosem, když to přeženu, tak jsem skoro končil s hokejem. Tehdy pro mě nebyl prioritní, v té sezoně mi umřel táta, byl jsem na tom špatně. Nic moc mi z ní v paměti neutkvělo; i když byl Litvínov druhý, tak se mi vybavují jen samé negativní věci." 

Litvínov s Orcem v brance později dosáhl už jen na semifinále, brankář, který chytal podobným stylem jako Dominik Hašek, si o medaile nezahrál ani později v dresech Kladna nebo Slavie. Kariéru končil v Ústí nad Labem v druhé nejnižší soutěži.

Do Litívnova se ale Zdeněk Orct vrátil před sezonou 2014/2015, která nakonec skončila ziskem historicky prvního mistrovského titulu Vervy. Výrazně pomohl Pavlu Francouzovi coby trenér brankářů, v dalších sezonách pomohl k výkonnostnímu i mentálnímu růstu dalším litvínovským brankářům. 

Nebylo proto překvapivé, když se Orct stal reprezentačním trenérem gólmanů, odborníkem na slovo vzatým. 

Nyní je před ním nelehký úkol - společně s hlavním koučem Milošem Říhou musí určit jedničku pro důležitý čtvrtfinálový souboj. 

Mistrovství světa v hokeji 2019.