Členem realizačního týmu byl mimo jiné při olympijských hrách 1998 v Naganu nebo při zlatých světových šampionátech 1985 v Praze a 1996 ve Vídni. Smrt Šaška bere sportovní ředitel hokejového Litvínova Josef Beránek mladší jako velkou ztrátu. Dobře ho znal, smál se jeho vtípkům při legendárním Naganu a stejně tak je mu vděčný, že mu pomohl se dostat s hokejem do zámoří.

„Je to obrovská škoda, že nejen hokejový svět přichází o člověka, jako byl Václav Šašek. Já na něj vzpomínám strašně rád. Byl jsem tenkrát mladý hokejový kluk a Václav byl součástí realizačního týmu. Mám ty vzpomínky, že se o nás staral po stránce materiální, pomáhal nám se zabudovat do kolektivu. Díky jeho přístupu to pro nás mladé hráče bylo v reprezentaci o moc snazší,“ vypráví Beránek. Díky Šaškovi se na reprezentační srazy těšil. „Na všech velkých akcích, kde jsme reprezentovali republiku, byl Václav Šašek s Pavlem Křížkem a my se strašně těšili. To, že jsme byli nadšení, bylo právě díky těmto lidem,“ dodává Beránek.

K masírování hokejistů se dostal Václav Šašek díky legendárnímu Ivanu Hlinkovi – svému velkému kamarádovi, který byl v Louce u Litvínova takřka sousedem. „Byli jsme kamarádi, vyrůstali jsme spolu v jedné vesnici. Když v roce 1974 končil v Litvínově dobrý masér, starý pán, tak se mě Ivan zeptal, jestli to nechci zkusit. Musel jsem si udělat všechny kurzy pro vrcholový sport,“ vylíčil před časem Šašek, jehož bratr Zdeněk je rovněž masér. Šaška mají lidé v paměti i díky jeho neopakovatelnému humoru, kterým dokázal rozehřát a stmelit kolektiv.

„Kdybych měl vyzdvihnout jednu legraci, tak nemůžu. Těch bylo tolik, že by to vydalo na knížku. Když jsem s Martinem Ručinským zůstal v Torontu, Václav Šašek byl jedním z lidí, kteří nám pomáhali zajistit věci, co se týká výstroje a podobně, takže moje vzpomínky jsou hodně spojené s hokejem. V té době Litvínov patřil k TOP týmům a tenkrát tady pracovali TOP lidi a Václav Šašek mezi ně rozhodně patří,“ říká Beránek.

Na olympiádu v japonském Naganu si Šašek s sebou vezl talisman pro štěstí – skleněného slona, kterého stvořil jeho kamarád brusič. Hráči ho hladili před každým zápasem pro štěstí. „Jirka Šlégr měl k němu takové nepublikovatelné zaříkávadlo,“ popsal před časem.

Od trenéra Ivana Hlinky, od kterého bydlel sto metrů a při turnajích spolu spali na pokoji v hotelech, měl na cestě olympijským turnajem v Naganu za úkol být šprýmařem kabiny. Ne ke všem ale se svými žertíky přistupoval stejně. „Musíte vědět, kdo legraci přijme. Když si někoho vyberete, tak si ho pak můžete dobírat neustále. Nikdy jsem ale hráče neurážel,“ vzpomínal Šašek, kterého jednou Jiří Dopita po neustálém popichování přivázal k masérskému stolu.