„Proti dědkovi to bude v pohodě. Sice dal gól v Liberci, ten jeho tým je ale divnej. Vyčpělí Kanaďani, ubrečenej Plekanec a pár no name."
I takové soudy šly z tábora litvínovských fanoušků před úvodním buly.
Možná, že i v kabině „chemiků" došlo k podcenění. Určitě ne k takovému, jaké měli v hlavách jejich příznivci, podvědomě ale v hlavách mohli mít zastrčené, že hrají proti poslednímu celku tabulky, který v novinách i mezi hokejovou veřejností zatím dostává „sodu".
A také se říká, že jak skončíš předchozí zápas, začneš ten další. V Třinci Litvínovští ztratili dvoubrankové vedení a padli v prodloužení.
Proti Kladnu působili matně. Na Rytířích byla více znát hladovost, touha po úspěchu.
A na Jágrovi, na tom „dědkovi", který Severočechům dal dva góly už v lednu 1989, kdy z jeho současných spoluhráčů žili pouze Plekanec se Suchánkem, byla patrná snad nejvíc.
Od puku byl neoddělitelný; na ledě ho bylo vždy plno; dokázal být zdravě agresivní v soubojích s protihráči. Svým zápalem strhl ostatní. Pro Jágra hraje pochopitelně zkušenost a také respekt, jaký má u rozhodčích.
Litvínovští se nedokázali vybičovat k podobnému nasazení, v jejich hře nebyly potřebné emoce, náboj. Utkání nezvládli na jedničku ani takticky.
I proto prohráli. Poprvé v sezoně.
V úterý proti Pardubicím musí být jejich přístup jiný. Třeba takový, jaký předvedli před týdnem proti Liberci.
