S Oulu jste letos jako obránce vybojoval mistrovský titul. Jaká to byla sezona?

Sezona byla oproti předešlé hodně náročná. Důvodem bylo i to, že přišel nový trenér Lauri Marjamäki, který měl samozřejmě jiné představy o fungování nás v týmu. Začátek sezony jsem neměl dobrý. Dokonce jsem zvažoval ukončit působení v klubu. Pomohli mi však trenéři, často jsem s nimi komunikoval o mé hře. Snažil jsem se o klidnou, standardní a bezchybnou hru. Stále jsem bojoval o místo v základním kádru týmu, zkrátka dostat se mezi šest obránců. K lepšímu se vše obrátilo až ke konci listopadu. Dnes jsem moc rád, že jsem vydržel a překonal všechny překážky, protože výsledek opravdu stojí za to (úsměv). První krásný pocit jsem měl, už když jsme vyhráli základní část a pokořili i dosavadní rekord v zisku bodů.

Jaké byly oslavy?

Oslavy začaly vlastně okamžitě po vstřelení vítězného gólu (úsměv) a já v nich pokračuji ještě teď doma s přáteli a rodinou, kteří mi fandí. Fanoušci jsou v Oulu skvělí a nejsou jen z Oulu a přilehlého okolí, ale i z Helsinek nebo jiných měst vzdálených například i 400 kilometrů. Čekali na nás před arénou několik hodin, než jsme se přesunuli na náměstí, kde nám skandovali a děkovali za šestý titul. Nejdříve jsme oslavovali spolu s fanoušky a sponzory a poté jsme s týmem vyrazili do hor. Tam jsme teprve nechali průchod svým emocím. Možná, že až tam za přispění Ivana Humla (spoluhráč a útočník) mi došlo, jak významný úspěch je získání mistrovského titulu. Z hor mne pak rovnou vysadili na letišti a večer jsem již seděl v naší Sokolovně v Lomu a dělil se o zážitky s přáteli u našeho dobrého piva (úsměv).

Ve Finsku jste už třetí sezonu, jak jste si zvykl na tamní život? Dá se to srovnat s životem v České republice?

Zvykl jsem si na dlouhé dny i dny, kdy je skoro jen tma. Dnes se do Oulu vracím rád a těším se. Hokej je dřina a tak ráno jdu na trénink, vracím se po obědě na dvě hodiny, to odpočívám a pak druhý trénink. Večer se vracím a koukám na filmy nebo jdu i sám na procházku, když jsou právě dlouhé dny a svítí sluníčko. Nakupování nemám rád. Z Čech jsem odešel hned po maturitě a nežil jsem sám jako ve Finsku. Nedokážu tedy život tady a tam až tak srovnat nebo se do toho srovnání nechci raději ani pouštět. Jen cítím, že Finové si ho nějak víc užívají, nepospíchají nikam a jsou asi víc pozitivní. Jedna věc je ale opravdu rozdílná a to je, že se tam cítím bezpečněji a potvrzuje to i každý, kdo za mnou přiletí.

Sledujete stále svůj mateřský klub Litvínov? Co říkáte na jeho výsledky. Letos jim těsně uniklo play off.

Sleduji stále dění v klubu, všechny změny mě zajímají. Vyrostl jsem tam a snad si i za Litvínov zahraji, když mě budou chtít (úsměv) a budou si mě pamatovat. Mrzí mě, že jim uniklo play off a nezískali ještě mistrovský titul.

Vy jste vlastně odešel do Finska hned po konci v mládežnických kategoriích. Letos junioři vybojovali po 19 letech stříbrné medaile ve finále extraligy. Co říkáte na tento úspěch?

Jsou dobří a přeji jim příště zlato. Já získal bronz a byl jsem hrdý. Vnímám to i jako dlouhodobý velký úspěch i trenérů. Litvínov, si myslím, měl i má dobré trenéry.

Vy hrajete na postu obránce stejně jako litvínovská ikona Jiří Šlégr, který v uplynulé sezoně stále nastupoval v nejvyšší soutěži. Co říkáte na jeho hokejovou dlouholetost?

Pro mě je Jiří Šlégr velký vzor a několikrát jsme spolu mluvili. Pomohl mi, když jsem byl zraněný. Byl se mnou osobně u lékaře, který mi poté pomohl. Pokud je na ledě, mají se možnost mladí hodně naučit. Je to velká výhoda pro začínající obránce. Mohu to posoudit, protože jsem hrál spolu s Kukonenem nebo s Demersem, kteří jsou velmi zkušení obránci.