Jako hráč jste toho zažil opravdu mnoho. Několik sezón jste absolvoval i za dob Československa. Jak na tuto dobru vzpomínáte?
Zažil jsem jí asi na dvě sezóny, tudíž někdy od roku 1990 do roku 92, nebo 93, čili tu československou éru v nejvyšší házené jsem zažil vlastně celkem krátce. Spíš by se dalo říct, že v době, kdy se tato československá liga rušila, jsem podepsal smlouvu v Dukle, do té doby jsem tam byl jako voják. Jako voják jsem tam hrál jednu sezónu, ale to jsem si moc nezahrál, jelikož tam byli hráči mnohem zkušenější, a v té době lepší. Tu posední sezónu už ti zkušenější hráči odcházeli, takže jsem dostal příležitosti, to bylo mých jeden a půl sezóny v této československé lize.

Jakkoli ta doba byla poměrně krátká, tak máte pocit, že ona československá liga byla v něčem lepší?
Ona určitě byla v té době velmi kvalitní. V porovnání s dneškem určitě ano. Jednak to bylo dané tím, že začátkem devadesátých let zde bylo mnoho hráčů, kteří ještě neodešli do zahraničí, a takový ten boom odchodů do okolních států přišel až kolem roku 1992/93, takže ta liga v době před tímto rokem byla velmi silná právě díky přítomnosti velmi kvalitních hráčů. V té době jsme prožívali všichni takovou krizi, která dojížděla s érou kvalitních hráčů, kterou dokázaly kluby vyprodukovat v období před rokem 1989, ale byla tu poměrně nepříjemná ekonomická krize, díky které házená nebyla zas tak moc populární, nebyla moc v televizi, byl to takový zvláštní bojový marketingový přelom. Před rokem 1990 byla házená velmi populární, a nejlepší hráči hráli u nás, nikdo neměl možnost odcházet, přicházely silné ročníky. Koneckonců byla ta kvalita zcela jistě ovlivněna i prací svazu, schopností vychovat mladé hráče. To jsou všechno aspekty, které nám pomohly. Po roce 1991 se ale všechna ta centra začala rušit, a myslím si, že to na nějakou dobu ovlivnilo kvalitu české házené. Osobně bych to označil za největší problém, tréninková centra se zajisté rušit neměla. Samozřejmě všichni víme, že za dob Československa byly tyto sporty o poznání více podporované, v Mostě se tehdy hrála druhá nejvyšší soutěž, a ty kluby byly velmi podporované- konkrétně v Mostě šachtou. Druhá nejvyšší soutěž tak byla v podstatě poloprofesionální, a ta nejvyšší byla profesionální. Říkalo se, že profesionální sport neexistuje, ale nebyla to pravda. My jsme v Dukle ještě po roce 92 dojížděli v tomto režimu. Měli jsme skvělé zázemí, měli jsme k tomu i odpovídající platy- v těch letech byly snad vyšší, než dnes. Díky tomu jsme mohli dělat ten sport profesionálně. Moji spoluhráči byli v té době nastaveni na to mít sport na prvním místě. Dnes je to půl na půl se školou. Pokud si vzpomenu na svůj tým Dukly, mezi lety 1992-1996, tak jsme měli v týmu jediného vysokoškoláka, zbytek se koncentroval na hru, a to je velký rozdíl oproti dnešku. V ostatních klubech to bylo asi velmi podobné, ať už v Karviné, Kopřivnici, nebo později v Zubří.

Nový trenér FK Baník Most-Souš Miloš Sazima (vlevo) a ředitel klubu Jan Skýpala.
Baník vyhlásil útok na lepší příčky. Postup? Zatím to nečekám, říká nový kouč

Po rozpadu Československa se vlastně sport de facto oprostil od nějaké společné práce. Pokud se ale podíváme na házenkářské ženy, tak tady ta spolupráce funguje vlastně dodnes. Proč zrovna u žen, a proč zrovna házená?
Ona se vlastně v mužské soutěži ještě jednou společná liga vrátila, ale bylo to jen na pár let, tuším, že v té době tu soutěž hrály například Louny. Ale bylo od toho ustoupeno. U mužské složky asi usoudili, že máme dostatek kvalitních týmů, a tak není třeba mít soutěž spojenou. U žen byla situace jiná. Bez vzájemné spolupráce by ta soutěž neměla absolutně žádnou úroveň. Obě země potřebovaly, aby jejich týmy hrály s kvalitními soupeři, a toto spojení to vlastně umožnilo.

Vaše největší hráčské úspěchy jsou spojeny právě s pražskou Duklou. Tým měl v té době velký drive, a stal se jen velmi obtížně porazitelným, čili se Vám zřejmě sešel velmi dobrý ročník…
Když jsem přišel na konci roku 1990 do klubu, tak o něco starší hráči, jako Láďa Šuma a další ze severu, byli v Dukle o rok dříve, čili se nám tam opravdu sešla dobře obměněná skupina hráčů, kteří měli kvalitu. Ta obměna byla zapříčiněna poměrně objemnými odchody do zahraničí, a týmu tak bylo jasné, že nějaké omlazení nutně musí přijít. Dukla si tak vybrala to nejlepší, co bylo k dispozici, a to si mohla dovolit především díky velmi dobrému jménu, které v té době měla. Všichni jsme tam chtěli hrát, a všichni jsme za to byli šťastní. Já měl tehdy ještě nabídku z Kopřivnice, ale Dukla mi dala možnost zůstat, a já neváhal. Vytvořil se tak tým, kdy absolutní většina byla kolem dvaceti let, a doplnili to dva, tři starší hráči, jako například Pavel Pauza. Později nás doplnil i Jiří Kotrč, který se vracel ze zahraničí, to už byl ale rok 1995, kdy jsme hráli Champions league.

Dukla samotná vlastně získala nejvíce titulů za dob československé soutěže, čili od roku 1950 do roku 1993, novodobé dějiny vede Karviná. Celkově se asi velmi proměnila konkurence…
Určitě ano, souvisí to s tím, že Dukla byla obrovský fenomén, a každý tam chtěl hrát. Byli tam ti, kteří se tomu chtějí věnovat na plno- živit se tím. To vydrželo až někdy do roku 1997/98. Poté se to začalo malinko ztrácet, a na scénu přišla Plzeň, Karviná a Zubří. Rozložení hráčů pak zásadně ovlivnilo kvalitu samotné Dukly. My jsme po rozpadu získali první dva tituly, a můj poslední rok tam skončil stříbrem. Tehdy nás porazilo Zubří. Ten rok jsme ale hráli i Ligu mistrů, a dokázali jsme se dostat mezi posledních osm týmů, což je dnes absolutně nepředstavitelná věc. Poráželi jsme týmy jako je Kiel. Kvalita v té době byla nesrovnatelně lepší.

Teplice - Plzeň 1:0, radost hráčů Teplic z gólu Daniela Trubače
Už to není jen „buď tam a tam". Jak trenér Frťala změnil Teplice

I díky úspěchům právě na Dukle jste dostal příležitost předvést se v zahraničí. V klubech jako Split, Freiberg. Tam to pro českého hráče muselo být mnohem těžší na konkurenci…
Já jsem vlastně odešel do Itálie v roce 1998, kdy jsme se na poslední chvíli nedohodli s Duklou na prodloužení smlouvy, a v té Itálii jsem to měl ze začátku tak, že tam jdu na rok, abych měl kde hrát, a pak se uvidí. Realita byla taková, že jsem tam strávil 4 roky, a poté jsem odešel do Splitu, který měl v té době velmi kvalitní tým. Hrál v něm i Zoltán Bergendi, který hrál i za československou reprezentaci. Ten tým tam byl naprosto výborný, se skvělým zázemím. Byl jsem tam rok, a poté jsem odešel na pět let do Francie, což byl pro mě osobně vrchol, neboť jejich házená patřila dlouhodobě k nejlepším. Freiberg už byl vlastně ke konci kariéry, kdy jsme byli již dopředu domluvení, že zde odehraju tři sezóny, a následně se přesunu na trenérskou lavičku, což se podařilo.

Když jsme tedy u trénování… Pomohly Vám ty hráčské zkušenosti i na lavičce?
Určitě. Myslím si, že je to obrovské obohacení trenéra, když může prožít tu trenérskou kariéru ve více zemích. Setkáte se s mnoha lidmi, hráči, trenéry, a tím pádem i mnoha pohledy na věc. Tím, že jsem nebyl jen v jedné zemi, jsem byl opravdu obohacen. Trénovali mě Francouzi, Chorvati a další. Profesionální hráči jsou totiž vlastně maniaci. Dokážou se osmdesát procent času bavit jen o házené, a tím, že na to máme čas, získáváme mnoho cenných informací a pohledů od těch nejlepších. Ty zkušenosti ze hřiště jsou tedy velmi důležité, jelikož to zažijete, a jste tak lépe schopni to předat, protože víte, o čem mluvíte a toho hráče lépe chápete.

I jako trenér jste působil na několika střídačkách. Zmínili jsme Freiberg, jasností je Most, ale také Zwikau. Bylo pro Vás někdy složité naladit se na „místní poměry“, které jsou v každém klubu odlišné?
Ani ne, jsem typ trenéra, který má vždy jasnou vizi. Trochu jako trenér na zakázku. Nemám úplně vyhraněný styl hry- jakkoli mám rád rychlou a dynamickou házenou, ale dokážu na základě požadavku jednotlivého klubu poměrně flexibilně reagovat, a přizpůsobit ten trénink přání klubu. Nejsem proti tomu, když někdo vyznává vyloženě defenzivní, či naopak ofenzivní styl, to je naprosto v pořádku. Většina trenérů ale určitě vychází především z toho, jaké hráče má k dispozici, a dokážeme tak přizpůsobit celkový herní projev.

Formule na okruhu mosteckého autodromu. Ilustrační foto
Tipy na víkend: Formule na autodromu, pohádka na Hněvíně nebo vesnický fotbal

Když jsme u spojení „Trenér na zakázku“. Vy jste se již dostal do situace, kdy jste tým převzal v půlce sezóny, jakožto takový záchranný trenér. Je pro vás tato práce o něco náročnější. Kupříkladu hokejový trenér Kýhos konstatoval, že se jedná o pozici, kde nelze dělat nějakou konstantní práci…
S tím naprosto souhlasím, je to úplně něco jiného. Tím spíš, když přicházíte z toho klubu. Já byl u dorostenek, Jirka Hanus u žákyň. Před lety jsem ten tým už trénoval, čili některé ty hráčky jsem znal z dob, kdy jsem tam byl trenérem, některé se ale za tu dobu, kdy trénoval pan Stružik změnily. Nemyslím to tak, že by se něco změnilo extrémně k horšímu, ten tým byl ale zcela jinak nastavený, a bylo pro nás velmi složité ten tým během krátké chvíle přetvořit k obrazu svému. Tak, aby fungoval tak, jak fungoval před dvěma lety. Byly tu nastaveny nějaké mechanismy, a my velmi přišli na to, že skoro ani není možné to nějak měnit, protože by to mohlo ohrozit celý tým a všechny cíle. Více méně jsme se snažili najít společnou řeč s týmem, museli jsme hodně ubrat, a pravděpodobně s námi holky musely mít hodně trpělivosti. Bylo to o kompromisu, a najít společný cíl. Změnit v průběhu sezóny herní projev je velice složitá věc, a člověk by na to opravdu potřeboval hodně času.

Bylo to o to těžší s přispěním, do té doby poměrně nevídané situace kdy jste se museli potýkat se sedmi až devíti zraněními stejného druhu?
To pochopitelně velmi ovlivnilo celý chod, a možná to ovlivnilo i to, co se stalo s Adrianem. Kdyby se ty holky nezranily, tak by to mohlo probíhat úplně jinak, a k té výměně by třeba nemuselo ani dojít. Čili to samozřejmě mělo vliv jak na tuto výměnu. Později přišly i další odchody. Michaela Holanová, která otěhotněla, a nebyla sama. Do toho přicházela stále nová zranění. Upřímně jsem nezažil něco podobného. Když už jsme si mysleli, že máme veškerou smůlu vybranou, tak přišel další problém, a nakonec se ve finále, v posledním utkání, zranila v páté minutě Lucia Mikulčík. Navíc dva dny před tím si přetrhla křížové vazy Andrýsková, čili až do poslední minuty se nám smůla lepila na paty.

V Mostě obecně je Vaše práce již dlouhodobou záležitostí, působíte i u mládeže. Jak se Vám daří vychovávat budoucí hvězdy A-týmu?
Já myslím, že dobře, respektive jsem se svou prací spokojen. Baví mě to a naplňuje mě to. Je to úplně jiný druh práce. U dospělých mám ty nejvyšší nároky a vyžaduji tu nejvyšší disciplínu a nasazení. To u těch dětí zas tak moc není potřeba, tam se člověk může uvolnit. Může je vychovávat tak, aby jednou byly profíci. Můžu být u toho zrodu, u těch základních kamenů budoucnosti, a to je velmi důležité. Máte tam nesmírně talentované hráčky, které jsou zapálené a disciplinované- říkám jim „malí vojáci“. Je to až k údivu, jak jsou ty holky v patnácti letech vyspělé, kolik času tomu všemu dokážou obětovat, a to je samozřejmě dobrá práce už těch lidí pod dorostem. Ti svou práci rovněž zvládají velmi dobře. Podněcují v těch malých holkách tu touhu být Ty Černé Andělky.

Světový šampionát třídy RS500 proběhl na Nechranicích na jedničku
FOTO, VIDEO: Češi sbírali medaile! Světový šampionát proběhl na jedničku

Jaká je vlastně největší motivace těchto mladých hráček? Jde spíš o A-tým, reprezentaci, nebo vidinu zahraničních zkušeností?
Myslím, že je to od všeho trochu. V tom kvantu dětí, letos jich mám v mladším dorostu 30, nemyslím si ale, že by všechny chtěly být v A-týmu, v reprezentaci, nebo jít do zahraničí, to zajisté ne. U některých hráček jde o jakousi setrvačnost z mladších kategorií, jak jdou tou mládeží. Hráčka je na ten klub fixovaná, libí se jí tu, má tu přátele, chce nosit ten dres. To kamarádství tu hraje obrovskou roli. No a mezi tím máme obrovsky ambiciózní hráčky, které právě mají ambice na to dostat se do A-týmu, případně do reprezentace, či zahraničí. V tomto věku je ale A- tým dozajisté číslo jedna. Mají své vzory, a to jsou ty největší modly. Ty holky zkrátka chtějí zažít tu atmosféru, jako áčko. Chtějí zažít plnou halu, aby tam byla televize a vše okolo. Druhá velká touha je právě ta reprezentace, tam je to zkrátka o cti a jakési hrdosti mít na sobě národní dres.

Když to vezmu z pozice hráčky A- týmu… Na jednu stranu je ta hra musí bavit, na druhou stranu je tu velká orientace na výkon. Dokáže si vlastně profesionální hráčka užít hru?
No… myslím, že v dnešní době si to moc užít neumí. Dnes se hraje v obrovské rychlosti a obrovském nasazení. I bych řekl, že je ta hra poměrně složitá na dodržování všeho, včetně taktických pokynů od trenéra. Nemyslím si, že si to nějak užívají. Často se mi stávalo, že když jsem holkám řekl „Pojďme si to užít, protože můžeme“, tak to stálo naprosto za prd. Ony jsou zvyklé hrát v absolutní koncentraci, absolutním nasazení. Snaží se dodržovat taktiku. Je to ale docela individuální. Vidíme takovou Luciu Mikulčík, kde je vidět poměrně dost emocí, a člověk by řekl, že si to opravdu užívá. Pak jsou ale hráčky, které jsou celý zápas zamračené, a prožívají to jinak. Možná si to většina užije až pár chvil před koncem, když už je jasné, že vyhrají. To z části souvisí i s honorářem. Když si vzpomenu na sebe, tak se mi volněji hrálo bez něj. Když do toho přijde plat, tak je tam takový tlak stylu „Dostal jsi zaplaceno, tak něco ukaž.“ Člověk to pak bere víc jako práci, nebo alespoň u mě.

Pojďme na Vaši novou funkci. Budete zastávat roli sportovního ředitele. Co si pod tím vlastně může nepolíbený divák představit?
Ta pozice vlastně obnáší dohled na všechny aspekty chodu házenkářského klubu. Nábor trenérů, plánování, propagace, dodržování předpisů, řízení zařízení. Budu poskytovat podporu pro školní sportovní program, podílet se na přípravě rozpočtu a přidělování výdajů na položky, jako jsou týmové cesty, nákup a údržba zařízení. K mé náplni práce bude patřit také koordinace trenérů, plánování utkání a turnajů. Chci spolupracovat s ostatními kluby, a Českým svazem házené. Budu se snažit předávat trenérům jakýsi návod v rámci tréninku. Patří k tomu i řešení různých sporů mezi hráči i trenéry. Zkrátka budu pracovat s hráči a trenéry, abych naplnil potenciál.

Motorky tentokrát na Autodromu Most vystřídají závodní vozy.
Další benzínový adrenalin v Mostě! Diváci na autodromu uvidí i Formuli 1

Dovolím si tedy drobnou paralelu. Zejména ve Spojených státech je to velmi známé… Zde je prezident považován za úspěšného, či neúspěšného podle svých prvních 100 dní v úřadu, představí totiž svou agendu pro následující roky. Jakých by mělo být Vašich prvních 100 dní?
Zatím se snažím rozhlížet. Moje pozice, ve které jsem, totiž začíná v době, kdy se toho moc neděje. Děti odjíždí na prázdniny, trenéři na dovolenou. Takže jsou tu teď jen takové maličkosti. Vše začne v srpnu, kdy nás čekají soustředění. Když se mám ale bavit o prvních třech měsících, tak bych se toho chtěl co nejvíce naučit, protože některé věci člověk samozřejmě neví, nezná, nesetkal se s tím. Jen to nová pozice, s novými pravidly, člověk se i dostane ke zcela novým informacím. Dejme tomu v tom říjnu, kdy skončí prvních 100 dní, bych chtěl mít nastavenou koncepci trénování přípravek a úplně nejmenších. Do toho se osobně aktivně zapojím, protože těch dětí je poměrně hodně, a zkrátka to nejde v počtu dvou trenérů zvládnout. Máme tedy myšlenku, že určitá skupina dětí bude trénovat se mnou a bude mi pomáhat i Láďa Šuma. Tady budu mít příležitost nastavit určité metody, které by měly fungovat i v budoucnu. Pokud se mi to podaří, a budeme mít novou koncepci, či metodiku vytvořenou, tak budu moc rád.

Zmínil jste i trenéra, který převezme A-tým, Vy mu budete asistovat. V kombinaci s novou funkcí a prací u mládeže to zní jako velmi nabitý rok…
Určitě ano, bude to hodně nabité, a myslím si, že na tu novou pozici mám nějaký čas. Jsme domluveni s Pavlou Chotěborskou, že mi postupně bude předávat některé věci, které měla na povel ona. To je i ten důvod, proč se tato funkce vytvořila- chceme ji trochu ulevit, protože toho na ní bylo opravdu hrozně moc. Na ní bude především administrativa, protože tu já nemusím, mám radši práci s lidmi. Nemyslím si tedy, že by to muselo být tak moc náročné. Jako asistent u A- týmu. Máme tam zkušeného Láďu Šumu, který je maximálně soběstačný, a zatím to funguje velmi dobře, tudíž z mé strany jde spíš jen o jakousi podporu. Nebude to tedy úplně o mně, ale spíš o Láďovi. Největší zátěž pro mne bude u mladšího dorostu. Máme tam dost holek, máme TCM, a trénovat třicet holek je velmi náročné, což ví každý trenér. Přiznám se, že teď mám nějaké nápady, které by to mohly posunout, ale až v té praxi se ukáže, zda to tak opravdu bude.

Moje poslední otázka je možná trochu k zamyšlení… V posledních letech se velmi řeší rozdělení trenérů podle licencí, což ale může být poměrně scestné, protože vyšší licence automaticky neznamená lepší trenér. Jaký je na to Váš názor?
Je to samozřejmě poměrně limitující pro některé trenéry, jako jsem třeba já. Lidé se od určitého věku strašně obtížně něco učí. Jsou lidé, kteří vystudují pět vysokých škol, a ani se nezapotí. Naproti tomu jsou lidé, u kterých je byť jedna vysoká škola problém. Myslím si, že je to velmi náročné. Teď jsem se znovu po letech přihlásil na Fakultu tělesné výchovy kvůli licenci A, a bude to náročné, bude mě to stát čas. Myslím si, a mám to i od jiných trenérů, že tam dostanete informace, které v dnešní době k tomu sportu patří. Bez A licence to není ideální pro vedení vrcholového týmu, ale ani tak to nezaručuje, že tento trenér bude mít lepší výsledky, než trenér s nižší licencí. Je to o kombinaci znalostí, zkušeností a talentu.

Autor: Dominik Síbr