Dominika Müllnerová už není Müllnerová, a branka na domácí straně hřiště bude od příští sezóny domovem nového brankáře. Jak na tyto významné roky vzpomíná, dnes již legendární, brankářka?

V Mostě jste zapsala poměrně dlouhou kapitolu. Pokud jde o nejzajímavější kariérní etapu, tak se odpovědi našich respondentů poměrně různí. Na kterou éru tedy nejraději vzpomínáte vy?
Já musím říct, že to tak úplně nerozděluji. I vzhledem k tomu, že jsem letos ukončila kariéru, beru celé to období, jako jednu velkou neskutečnou jízdu a neskutečnou éru celého klubu, kdy se jim podařilo postoupit do Interligy, a za dva roky ji vyhrát, pak devětkrát v řadě. Beru to spíš jako jedno velmi významné období.

Jak jste zmínila, Most zvítězil v Interlize devětkrát po sobě, což je něco velmi nevídaného. Máme možnost ještě něco takového zažít, nebo to byla spíše věc krásné sportovní náhody?
Mám dojem, že celý klub byl od svého počátku budován pro to, aby se mu něco takového podařilo. Byl vytvořen pro špičkovou úroveň, což se bezesporu plní. Vždycky se sem podařilo přivést skvělé hráčky. Svým způsobem bylo obrovské štěstí, že se nám po prakticky celou tuto dlouhou éru vyhýbala nějaká vážná hromadná zranění, která by tým výrazně oslabila. Vždy se jednalo o zranění jen několika málo hráček, což je přesný opak toho, co nás potkalo letos. Zranilo se hned několik velmi důležitých hráček, a možná i to výrazně přispělo k tomu, že jsme nedokázaly získat onen desátý titul. Rozhodně nebyla náhoda, že se nám to dařilo tak dlouho.

Nová mostecká posila a reprezentantka Anna Jestříbková (vpravo).
Jestříbková se těší na Most. „Letos ten desátý titul získáme společně!“

Když jsme u nějaké konstantnosti, tak ta se dlouhé roky týkala i trenérských postů. V posledních ročnících je to ale také jako na houpačce…
Bylo to hlavně letos, kdy těch změn bylo opravdu požehnaně. Skončil hlavní manažer, který ten Most vedl, přišlo nové vedení. Potom to točení trenérů v průběhu sezóny, kdy se vrátil Jiří Tancoš a Jiří Hanus bylo dáno tím, že ty výsledky zkrátka nebyly úplně konzistentní. Hrály jsme Ligu mistryň, kde sice čekalo, že nebudeme vyhrávat, ale přecijen se čekaly jiné výsledky. Čili těch trenérů se otočilo více, což bylo poměrně netradiční, protože bylo zvykem, že v Mostě trenéři vydrželi několik sezón, ať už pan Kuťka, Dušan Poloz, pan Hudák, Peter Dávid, Jirka Tancoš. Je pochopitelné, že po několika sezónách hráčky potřebují nový impuls, nový přístup, jelikož každý trenér má jiný, ale tady to opravdu přišlo o poznání dříve.

Z jiných rozhovorů víme, že jste už od mala chtěla být brankářkou. Napadlo Vás v té době, že to pro vás bude poslání na hodně dlouho?
Když jsem byla úplně malá, tak jsem chtěla být hokejový brankář, což se mi splnilo jen na dva roky. Ty podmínky pak nebyly ideální, a tak jsme hledali jiný sport, a mamka mi našla házenou. V podstatě byla moje jediná podmínka to, že budu v bráně, protože tam mě to opravdu táhlo. Ten brankář má totiž úplně jinou roli v tom týmu. Je na hřišti sám, takže to má svá specifika, kdy i tréninky jsou trochu jiné. Brankářů je v týmu kolem dvou, tří, je to zkrátka taková specifická skupina lidí, kterou baví gólům zamezovat, a jsem opravdu ráda, že jsem u toho vydržela takhle dlouho.

Jak se tedy v principu liší trénink brankářů od zbytku pole?
Pro hráčky na hřišti je důležitá rychlost do delších časových intervalů. Pro brankářku je to o poznání kratší úsek. Jde o rychlost a postřeh, potom specifické věci v bráně. Brankář kromě fyzické přípravy věnuje hodně času videu, což je velmi důležité. Hráčky obecně totiž mají místa, kam rády střílejí, a tak když jsou unavené, využívají těchto míst o poznání více. Ta příprava u videa je v dnešní době velmi důležitá.

V porovnání s jinými halovými sporty by se očima obyčejného diváka mohlo zdát, že brankářům házené propadne hrozně moc branek. Co je tedy pro brankáře házené jakousi jednotkou úspěchu?
Je to hrozně složité. Obecně se úspěšnost počítá na procenta, ale i to je velice scestné, protože vždycky záleží na tom, jak zápas probíhá. Technicky vzato se ale říká, že když je to nad 35 procent, tak je to už dobré, když 45, tak super, a přes 50 je to výkon, který se povede jen párkrát za život. Je to ale složité, protože řada světových brankářů těchto čísel nedosahuje, ale v klíčovou chvíli vytáhnou pět zákroků, které zlomí celý zápas. Jsou zápasy, kdy je to opravdu o brankařích, kteří mají svůj den, a může to skončit třeba 23:23. Pak jsou ale duely, kdy nechytí nic, a je z toho přestřelka silně přes třicet branek. A vzhledem k tomu, že se házená neustále zrychluje, tak těch branek bude padat více.

Dlouhou dobu jste tvořila dvojici s Evou Bezpalcovou. Jak to máte s brankářskými dvojicemi? Vnímáte nějakou jako nejvýznamnější, případně vzpomínáte na některé golmanské složení radši?
Já musím říct, že jasně z těch dvojic vede Evča Bezpalcová, se kterou jsme byly opravdu hodně dlouho, ona přišla tuším v roce 2013 a byla tu, dost dlouho. Je to dané i tím, že jsme si sedly i lidsky, a trávily jsme spolu hodně času i mimo halu, jelikož jsme byly opravdu dobré kamarádky. V reprezentaci bych zmínila Lucku Satrapovou, se kterou jsme také dodnes velmi dobré kamarádky. To jsou asi dvě brankářské kamarádky, které stojí za zmínění.

Jak moc je pro tým důležité vzájemné souznění brankářů?
Velmi. To, že jsem vypíchla zrovna Evu s Luckou, neznamená, že bych s ostatními měla nějaký špatný vztah. Myslím, že je důležité, aby brankářka cítila podporu od té druhé, aby se doplňovaly. Já jsem se o to vždy snažila, ať už jsem byla v bráně, nebo ne. Vzájemná podpora je vlastně klíčová.

Lucia Mikulčík při své rozlučce s házenkářským Mostem.
Mikulčík: Loučím se, ale neodcházím. Na generační obměně může Most vydělat

Jste podepsaná pod každým mosteckým titulem. Připouštíte si vlastně to, že jste pomohla napsat zřejmě nejvýraznější kus mostecké házenkářské historie?
Pro mě je to spíš čest, že jsem vlastně vůbec dostala tu nabídku přestoupit z Ústí do Mostu. To, že to dopadne takto, jsem vůbec nepředpokládala. To, že budu vlastně každý rok chytat, a budu tam většinu času je pro mě velká radost, která je ale i trochu dána tím, že se mi za ty roky vyhýbala všechna vážnější zranění. Cokoliv přišlo, bylo vlastně jen na chvíli, což považuji za obrovské štěstí.

Když trochu zavzpomínáme… Co vy osobně považujete za vrchol své sportovní kariéry?
Určitě ta první Liga mistrů, v roce 2019. To ve mně zanechalo velmi silný dojem. Zejména pak hned ten první zápas v Lublani, který se nám podařilo vyhrát. Dodnes si to pamatuji snad do nejmenších detailů. Pak bych určitě zmínila Challenge cup, kdy byla mostecká hala tak natřískaná, že lidi museli stát, což bylo šílené. Jako třetí moment bych zmínila jedno z utkání v Šale, kdy jsme musely vyhrát, abychom získaly titul a ono když je to poprvé, tak si to člověk velmi dobře pamatuje.

Pojďme na chvíli do reprezentace. Tam jste působila od juniorek. Hádám, že to pro vás byl doslova jiný vesmír…
Zcela jistě. V reprezentaci potkáte ty nejlepší hráčky, a když pak hrajete proti Norsku, Dánsku, tak jste v úplně jiném světě. Myslím, že obléknout reprezentační dres je takovým snem i vrcholem pro každého sportovce. Jsem ráda, že se mi to podařilo, jakkoli těch odchytaných utkání nebylo moc, ta konkurence tam je opravdu obrovská, ale už jen být tou součástí týmu je velký zážitek. Měly jsme tak také velmi dobrou partu brankářek, velmi jsem si to užívala.

V reprezentaci jste působila do roku 2018, váš poslední zápas byl proti Islandu. Další utkání ale nepřišla, jakkoli jste dostala hned několik pozvánek. Bylo to tak, že reprezentace bylo dost?
Bylo to spíše o tom, že jsem byla starší, reprezentace se začala omlazovat, a začala jsem cítit i to, že je na čase dát prostor dalším holkám, které do týmu přicházely. V tu dobu jsem si zkrátka řekla, že je to ideální čas pro pomyslné předání žezla. V ničem jiném to ale není. I když jsem nechytala, tak jsem tam byla ráda, kdykoli přišla pozvánka, tak jsem ráda přijela, a to i v době státnic, kdy jsem se asi měla spíše učit, ale nikdy jsem to neodmítla. To až v pozdějším věku, kdy jsem měla už i civilní zaměstnání.

Házenkářský manažer Josef Řepík.
Manažer Řepík: Investujme do mladých, nebojme se spolupráce se zahraničím

Když to srovnáme s hokejem… v posledních letech právě hokejový výběr bojuje s absencí jakési „hrdosti“, když má na sobě hráč reprezentační dres. V házené se to ale neděje… Je to o lépe stmeleném kolektivu?
Ano, u nás byl vždy skvělý kolektiv, kam se každý jeden hráč těšil. Mnoho hráček v tu dobu hrálo za hranicemi, a tak nebylo možné se tak často vídat, čili právě reprezentace dávala příležitost pro „oprášení“ těchto přátelství, a pod panem Bašným se povedlo opravdu vytvořit kolektiv, kde byl každý rád. Nebyl to nějaký souboj o místo.

Názory se velmi shodují na tom, že poslední sezóna v Mostě byla jako na houpačce. Ovlivnilo to nějak vaše rozhodnutí o konci?
Neovlivnilo, ta domluva vznikla už dříve, kdy mi přišlo na mysl to, že je ten nevyšší čas přesunout svůj život i do jiných krás, které nabízí. Chtěla bych rodinu, teď už s manželem. A ten sport se zkrátka nedá dělat do nekonečna. Navíc v kombinaci s prací to bylo opravdu náročné. Nebyl čas ani na manžela, ani na koníčky, a ani na další sporty. Sezóna samotná to nějak neovlivnila.

Je relativně novou informací, že jste se právě vdala, takže přepokládám, že Vás právě toto naplňuje asi nejvíce?
Ano, my jsme vlastně v sobotu měli svatbu (rozhovor pořízen v týdnu po termínu svatby- pozn.red.), bylo to skvělé a úžasné. Do té doby jsme se těm přípravám intenzivně věnovali. Jakkoli jsem se po konci kariéry ještě moc nezastavila, tak jsme stihli dovolenou, čili takovou před svatební cestu/dovolenou. Hned potom Dračí lodě, kde jsem vlastně měla i rozlučku se svobodou, takže toho bylo opravdu hodně, a pokud jsem si myslela, že s koncem sportovní kariéry bude větší klid, tak rozhodně ne.

Dostala jste, případně uvažovala jste, nad nějakou další možností, jak v týmu působit?
Předběžně jsme se o tom bavili. Mohla bych pomáhat s trénováním malých brankářek, ale zatím nic není dohodnuto, bude se to teprve řešit, ale uvidíme, co nám přinese čas. V každém případě to nevylučuji, děti mám ráda, a bavilo by mě to. Musíme ale dohodnout nějaké, hlavně časově, vhodné podmínky.

DOMINIK SÍBR