Kliknutím zvětšíteKromě všeho zmíněného v úvodu také vydáváte knihy. Kde na to vše berete energii a čas? Nebojíte se vyhoření?
To je otázka, která přišla v pravý čas, protože mám pocit, že mám právě kousek od vyhoření. A to jsem si myslela, že nemůžete vyhořet ve věcech, které vás baví. Ale opak je pravdou. Pracovala jsem v neziskové poradně, kde to bylo taky hodně náročné. Člověk si musel hodně držet odstup od problémů klientů. Byly to například týrané ženy, což vás pohlcuje. Ale musíte si umět vytvořit mantinel. Zatímco tady děláte něco, co vás neskutečně baví a naplňuje. Máte zpočátku pocit, že chcete stíhat všechno, že jsou to krásné příležitosti a nádherné šance. Pak zjistíte, že to tak ale fakt nejde. Že ani té charity nemůžete brát tolik, kolik byste chtěl. Vychovali mě tak, že se charita neodmítá. Když mě někdo požádá o pomoc, tak musím. Ale nejde to. V určité fázi se i tady musíte naučit říkat ne.
Kde dobíjíte baterky?
Asi u rodiny. Protože je mi teď čím dál vzácnější, jak jezdím po republice a natáčím s Českou televizí. Já jsem byla dvacet sedm let doma, a i když jsem šla přes den na chvíli do práce, zase jsem se vrátila. Ale teď na týden odjíždím a domů přijíždím na víkend. Tak neuvěřitelně mě nabíjí, že se na mě děti těší, že si uděláme nějakou pěknou večeři, že syn, který je v první třídě, už přečte máma má koláče. S manželem jsme si teď vyměnili role, třicet let jsem byla tou ženou v domácnosti, která sice studovala, pracovala, ale na které to doma stálo. Teď je to manžel, na kom to stojí, a já jsem v uvozovkách ten živitel, který lítá a zabezpečuje rodinu. To by ale bylo i na zajímavý rozhovor s manželem. Třeba na téma „jak jsem se naučil obalovat řízky“.
Proč jste odešla od práce právničky?
Mám velké množství spolužáků a spolužaček, a řekla bych, že je to tak padesát na padesát – padesát procent u právničiny, soudnictví, advokacie atd. zůstane, a ta druhá polovina spěchá jinam. Mám pocit, že ten obor přitahuje hodně kreativní lidi, které to pak semílá, protože ta jejich práce není vidět. Právničina je tedy taky kreativní, musíte tam umět neustále kombinovat, jenže nic hmatatelného tam nevzniká. Mám kamarádku právničku, která je teď floristka, jiná pase ovce, spousta právníků a právniček zběhne ke kreativním činnostem. Někdo si tím jen čistí hlavu a někdo tomu dá přednost před právničinou. Kreativní práce je prostě meditace. I když já bych u té práce ráda aspoň menším úvazkem zůstala, ale mně to nedovolily nové pracovní závazky a povinnosti v České televizi.
Takže jste odešla až poté, co jste vyhrála soutěž Peče celá země?
Ano, přesně tak. Ještě v době natáčení soutěže jsem si vybírala dovolenou, jako vítěz jsem zakopla cenu pod postel a šla normálně do práce s tím, že to nějak zvládnu. Paní ředitelka mi zkrátila úvazek, ale jakmile se pořad odvysílal, tak už to nebylo časově únosné a nedalo se to skloubit.
Prohlásila jste, že dobrý recept může vzniknout i ze čtyř surovin. Mohla byste nám říct takový jednoduchý recept, který vás v poslední době oslovil?
Takových je hodně. Já teď dopsala knížku ve spolupráci s Jihomoravským krajem, v níž sepisujeme lidové recepty z jihomoravských vesnic, a to jsou téměř vše recepty o čtyřech surovinách. Z knihy mě například nadchl recept, jmenuje se to třísky. Potřebujete jen vejce, polohrubou mouku, cukr a anýz. Uděláte lívancové těsto, nastříkáte proužky na plech, posypete je anýzem, pak upečete, a ještě horké je natočíte na trubičku jako spirálky. Je to moc dobré, s voňavým anýzem. Vůbec nevím, k čemu bych to přirovnala. Ale je to opravdu velmi dobré a jednoduché.
Česká televize o vás hovoří jako o Boženě Němcové v gastronomii. Objíždíte venkov, sbíráte a zachraňujete staré recepty. Váš pořad Pečení na neděli je prý pekařskou topografií, archeologií a antropologií v jednom. Má ale jen deset dílů. Co přijde potom?
Dalších patnáct. Zájem lidí mě překvapil. Nasadili nás do vysílání v neuvěřitelně ranní nedělní dobu. Ale píšou mi i mladí lidé, že jsem jediná, kdo je v neděli ráno vytáhne z postele. Sledovanost je krásná a reakce jsou ještě krásnější. Do ČT nepřišla snad jediná negativní reakce. Myslím si, že lidé, kterým se to nelíbí, se na to prostě nedívají. Nevím, čím jsem si to vysloužila, ale lidé se ke mně a k tomu, co dělám, chovají moc laskavě. I kritika je konstruktivní a laskavá. Divím se tomu. Obzvlášť v dnešní době. Občas, když sdílím na Instagramu třeba nějakou politiku nebo charitu, tak mi přijde kritický názor. Ale já říkám, je to můj svobodný lidský názor. Pojďme spolu nesouhlasit, pojďme spolu slušně diskutovat a pojďme spolu péct. I když budeme mít všichni trochu odlišné názory, pořád se k sobě můžeme chovat slušně. A já vždy vyzývám ke slušné diskusi.
Když se člověk účastní takové soutěže a stává se mediální tváří, znamená to zásadní změnu v životním stylu také pro jeho blízké. Jak vaše rodina zvládá to, že jste teď populární a objevujete se v televizi?
Remcají. (smích) Na druhé straně… Před finále Peče celá země jsem volala dceři z hotelu, aby nebyla smutná, pokud nevyhraju. I když rodina si tím byla stoprocentně jistá, že to vyhraju. Ale já jsem si říkala, že když to nevyhraju, budou mít otrávené obličeje. Tak jsem dceři volala a ona mi pak napsala nádhernou esemesku: Mamko, bojuj, ať je to, jak je to, bojuj, protože poprvé v životě děláš něco pro sebe. A to mi napsala tenkrát třináctiletá holka. A mně tehdy tekly slzy jako hrachy, to bylo hodně silné, že si uvědomuje, že jsem se třicet let starala o pět dětí, prala, žehlila, vařila, do toho studovala a vydělávala peníze, ale pak najednou jdu a dělám něco pro sebe. Opravdu mě velmi pohladilo, že ona už v tom věku cítí, že jsem si odskočila, abych si taky užila něco jiného a odpočinula si od každodenní hrncoslužby a hadroslužby. Ale remcají. (smích)
Česká televize nedávno dotočila další řadu Peče celá země, účastnila jste se jí nějak?
Účastnila. Protože byl covid, snažili se minimalizovat počet lidí na natáčení, tak jsem měla hned několik funkcí. Myla jsem nádobí, dělala jsem pomocného technologa, dělala jsem zdravotníka, protože mám zdravotnické vzdělání, a v jednom dílu se objevím i před kamerou, ale to nebudu prozrazovat. To bude překvapení.
Potkáváte se třeba s Josefem Maršálkem?
Ano, často. Potkáváme. Jsme kamarádi. Ale i se všemi ostatními soutěžícími a štábem udržujeme kontakt a jsme pořád parta. To pětitýdenní štěstí v neštěstí nás tak stmelilo, že jsme opravdu doteď dobrá parta. (smích) Ono to na kameře vše vypadá jako pohodový pořad, ale bylo to fyzicky velmi náročné. My jsme se tím ale prosmáli.
10
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
