Krávy líně žvýkají zelenou trávu, za horizontem se točí bílé vrtule větrných elektráren, uprostřed silnice překáží stařičký traktor.

Nová Ves nikterak nevybočuje z řady klasických klidných vesniček. Až na jednu věc. Když začne hrát fotbal místní Sokol, ospalá vesnice je na nohách. Je sobota odpoledne, ve dvě hodiny zazní pískot rozhodčího a Sokolové v nejnižší soutěži, které se také říká pralesní liga, vyběhnou proti Braňanům. A začíná peklo.

Na kraji hřiště rozbili svůj „kotel“ fanoušci z Ultras Nová Ves. Vzplanou bengálské ohně, zahřmí megafon, po zádech jde mráz. Desítka fanoušků řádí jak při vypjatých zápasech Sparty s Ostravou. Kolem krku mají šály, v rukách kelímky s pivem z blízké restaurace.

„Dohodli jsme se takhle u piva, že něco založíme, ať je sranda, při které se pobavíme nejenom my, ale také kluci na hřišti,“ vysvětluje kotelník s přezdívkou Cíba a podle papíru zpívá megafonem košatou fotbalovou písničku. Fandí se jak o život. Pro mnoho místních je tak fotbal najednou druhořadá věc.

„Jde jim to,“ směje se šedivý dědeček opírající se o tyč soupeřovy branky. V ten moment mladíci opět zapalují ohně, zahalí kotel do dýmu a při skákání zpívají. „A co na to druhá strana?“ křičí k příznivcům soupeře. Na druhé straně se k sobě choulí jen tři malé holčičky.

„Chtěli jsme rozčeřit klidné vesnické vody. Kluci hrají zadarmo. Podporu ze strany fanoušků si zaslouží,“ chraptí Cíba.

Podporu? Ultras z Nové Vsi by se neztratili ani na ligovém stadionu – skáčí, křičí, zpívají. Ti, co už nemohou, lehnou do stínu stromů a nabírají energii. Pak na chvíli utichnou a zaplatí desetikorunu pořadateli za vstup.

„Jasný, tady máte,“ loví v peněženkách drobné.

Jen co muž v klobouku opustí kotel, jede se nanovo – zpěv, skákání, skandování hesel. Takhle se fandí v nejnižší fotbalové soutěži na Mostecku.