Máte za sebou pět let v pozici majitele Baníku. Jak vám utekly? Byl to fofr nebo normálka?

Byl to fofr a velký. Hlavně první dva roky utekly opravdu strašně rychle. Denně jsem od rána do večera řešil problémy, které jsem převzal. A že jich nebylo málo. Musel jsem současně řešit i provozní věci, kterým jsem vůbec nerozuměl. A samozřejmě i budoucnost klubu. Po pádu do druhé ligy, kterému se už po mém vstupu do Baníku dalo těžko zabránit, bylo zapotřebí nachystat Baník tak, aby se okamžitě vrátil zpět. Chyběly mi zkušenosti i hráči v kádru. V té době jsem si neuvědomoval, jak velký význam má pro budoucnost Baníku nutnost vrátit se okamžitě zpět. Daleko větší důležitost jsem tehdy přikládal řešení existenčních problémů klubu.

Lidé si v životě kladou různé cíle a o mnoha věcech sní. Přál jste si dřív mít svůj vlastní fotbalový klub nebo to přišlo náhle? Jaký vůbec máte od dětství vztah ke sportu, k fotbalu?

Fotbal jsem odmalička hrál, až po nástupu na vysokou školu jsem toho nechal a vracel jsem se k němu už jen na rekreační úrovni. Sport jsem ale vždy sledoval. Nejen fotbal, taky hokej, lyžování, tenis. Sport mě prostě vždycky bavil. Ale že bych snil o tom, že budu někdy majitelem fotbalového klubu, tak to ne. Nikdy jsem neměl s fotbalem po funkcionářské stránce cokoliv do činění, byl to pro mě jiný svět, o kterém jsem si nemyslel, že do něj někdy vstoupím. A když jsem to prostřednictvím vstupu do Baníku udělal, zjistil jsem, jak málo tomuto světu rozumím.

Když budete bilancovat právě tuhle pětiletku. Z čeho všeho máte od příchodu na Bazaly opravdu dobrý pocit? Co vás nejvíce těší?

Těší mě, že i když to trvalo dlouho, už tam pracují lidé, o kterých, doufám, můžu říct, že jsou to lidé na svých místech. S tím jsem se dost potýkal a několika omylů jsem se dopustil. Místní lidi ani prostředí jsem neznal a začal jsem věřit některým lidem, kteří mi malovali, jak to s jejich pomocí bude fungovat. A ono se pak ukázalo, že často jen dělali ramena, ale výsledky jejich práce byly nulové. S tímhle jsem se musel vypořádat a věřím, že už se mi to definitivně povedlo. Těší mě ale hlavně to, jak se klub za těch pět let rozvinul. Zpětně si vybavuju Baník prakticky bez jakéhokoliv tréninkového hřiště, který navíc přišel i o své Bazaly. Dnes má Baník velmi rozvinutou infrastrukturu.

Což vás stálo hodně peněz…

Ano, stálo, investoval jsem do výstavby infrastruktury Baníku své prostředky, ani koruna do ní nešla z dotací. Dnes máme krásné tréninkové centrum v Porubě na Šoupalce, v Hrabůvce na Vistě a třeba i v Radvanicích.

Jste spokojen s tím, jak se díky prostředkům, které jste do infrastruktury investoval, rozvíjí baníkovská mládež? Nebo jste měl v tomto ohledu jiné představy?

Naše akademie registruje skoro šest set členů. A stále se rozšiřuje. Baníkovská mládež je na takové úrovni, že se může směle měřit s tou Sparty, Slavie či Plzně. A klub už z toho těží. Pozorujeme, že se do A-týmu dostávají hráči, kteří jsou plody práce naší akademie. V příštích letech čekám masivnější doplňování kádru A-týmu vlastními odchovanci.

Vybavíte si ještě první dny ve funkci? Jaké byly? Máte konkrétní vzpomínky?

Mám, pamatuju si ty úplně první dny. Byl jsem na Bazalech, které byly v hrozném stavu. Ztrouchnivělé, zrezavělé a místy i pokryté plísní a studené, protože nefungovalo ani topení. Byla zima a do toho jsem začal postupně zjišťovat, že Baníku tam nepatří vůbec nic. Ani stůl, u kterého jsem seděl. Pamatuju si, že jsem měl velký hlad. Objednal jsem si tehdy aspoň pizzu a trvalo to snad tři hodiny, než mi ji dovezli. Odnesla to tehdy holka, která na Bazalech pracovala, protože mě to tak naštvalo, že jsem byl nepříjemný na ni. Seděl jsem v tom studeném, chladném a prázdném prostředí a hlavou mi běželo, že jsem si vzal možná hodně velké sousto.

Proletěla vám někdy hlavou myšlenka s otázkou: že já jsem do toho vůbec lezl, mohl jsem mít klid? Měl jste vždycky klidné spaní?

V těch začátcích jsem klidné spaní určitě neměl, a ta otázka, jestli jsem do toho měl vůbec jít, mi v té době přišla na mysl docela často. Ale i v době těchto pochybností jsem pořád nějak cítil, že jsem snad udělal dobře. Dnes jsem o tom přesvědčen.

Když se podíváte zpět, je něco, co byste udělal jinak? Ať už zásadní rozhodnutí, nebo jakoukoli zdánlivou maličkost?

Určitě bych si vzpomněl na řadu věcí, které se daly vyřešit lépe. Nejsem bezchybný a platil jsem i daň za nezkušenost. Zvlášť na začátku jsem musel rozhodovat záležitosti, kterým jsem nerozuměl. Účastnil jsem se jednání a nevěděl jsem, s kým se bavím, o čem se bavím, a to všechno jsem se musel učit a chápat za pochodu. A neměl jsem se s kým poradit. V tom klubu nebyl nikdo kromě trenéra Petržely, který do Baníku nastoupil zároveň se mnou. Najednou se na mě začala doslova lepit spousta lidí, u kterých jsem hned nedokázal odhadnout, jestli jim jde o Baník, nebo jsou jenom vyčuraní a chtějí se dostat na zajímavá místa nebo k nějakým pro ně zajímavým kšeftům. Takových lidí bylo bohužel dost.

Jak s vámi vaše fotbalové dobrodružství prožívá vaše rodina?

Mám dvě dospělé dcery a obě Baník sledují a fandí mu. Moje žena sice často brblá, že jsem pořád někde pryč a málo doma, ale myslím si, že i když to nepřizná, je ráda, že dělám něco, co má smysl.

Fotbalové prostředí pro vás bylo zcela nové, jak náročné bylo do takového světa proniknout? Co vás nejvíce překvapilo, či zaskočilo? A už jste se plně adaptoval?

Pořád se učím. V tom poznání velmi soutěživého fotbalového prostředí u nás mě asi nejvíce překvapila ta nevraživost a někdy až zákeřnost, která v tom konkurenčním prostředí mezi jednotlivými subjekty ve fotbale u nás panuje. Pomlouvání a špinění konkurence je v tomhle prostředí skoro normou. Byl jsem z byznysu zvyklý na to, že podaná ruka platí a že je možné se na ni spolehnout. Ve fotbalovém prostředí to tak úplně bohužel neplatí.

Mezi fanoušky jste velice oblíbený. Váží si vás jako zachránce klubu, což je vlastně fakt. Setkal jste se vůbec někdy s negativními ohlasy na vaši osobu? Měl případně někdo připomínky k tomu, co a jak děláte?

Napřímo jsem se s nějakou takovou reakcí nesetkal. Ale když si tak někdy člověk pročítá sociální sítě, nabyde dojmu, že každý účastník těch debat, samozřejmě většinou anonymní, je starý zkušený trenér, sportovní ředitel nebo majitel nějakého fotbalového klubu. Ale když tak shrnu to, co si fanoušci především přejí, tak chtějí vidět Baník hrát hezký kombinační fotbal, zároveň chtějí z každého zápasu pokud možno maximální počet bodů a ideálně v sestavě s jedenácti odchovanci. A to jsou tři krásná a velká přání, jejichž naplnění sice není tak úplně snadným úkolem, ale rozhodně je velkou motivací.

Které okamžiky z vašeho pětiletého působení v Baníku byly pro vás nejemotivnější?

Ano, některé se mi vybavují. A ten poslední je velice čerstvý. Jeden z prvních velkých emotivních okamžiků přišel ve chvíli, kdy jsme definitivně vybojovali návrat do první ligy. Další velké emoce přišly hned v následující sezoně. V posledním kole jsme potřebovali porazit Brno, abychom se zachránili. Pořád to bylo 0:0, a pak kopal Martin Fillo penaltu. A nedal ji. Doteď si pamatuju na ty nervy. A pak na obrovskou radost, když jsme přece jen dali dva góly a první ligu zachránili. Fanoušci vběhli na plochu a slavili, jako kdybychom vyhráli Ligu mistrů.

Ještě nějaké další nezapomenutelné chvíle?

Ty další už nebyly spojené s takovými nerváky, a o to víc jsem si je užil. Na konci sezony jsem pocítil potřebu poděkovat fanouškům za jejich obrovskou podporu. Nebyl jsem si jist jejich reakcí, ale šel jsem na plochu, abych kolem nich oběhl kolečko a každému z nich tak vlastně poděkoval. A ta reakce fanoušků mě obrovsky zaskočila, dojala a vzbudila ve mně obrovské emoce. Něco podobného přišlo o pár dnů později po finále MOL Cupu. I když jsme ho se Slavií prohráli. Na té velké tribuně za brankou stály snad čtyři tisícovky našich fanoušků. A ti najednou začali vyvolávat mé jméno. Rozeznal jsem to skandování až po chvíli. Zklamaný po prohře jsem se chystal stadion opustit, ale oni začali znovu. Nedalo mi to. Táhlo mě to za nimi, cítil jsem potřebu jim poděkovat.

A to jste taky udělal…

Šel jsem na plochu a stál jsem na hřišti pod tribunou plnou našich fanoušků, za mnou policejní kordon a štěkající psi. Fanoušci skandovali, já jim děkoval a prožíval těžko popsatelné chvíle. A když už vzpomínáme, poslední obrovsky emotivní zážitek mi fanoušci Baníku připravili nedávno. V den mých narozenin. Byl jsem zrovna doma v Kroměříži a netušil jsem, že se něco chystá. Přejížděl jsem ve městě někam autem. Zastavil jsem, byla tma a v tu chvíli se okolí rozsvítilo, protože se spustil ohňostroj, a všude kolem spousta fanoušků, kteří se tam sjeli z různých koutů republiky. Začali zpívat, že mi přejí k narozeninám a já jsem upřímně nevěděl, co na to říct, protože jsem byl dojatý a zaskočený. Myslím, že zaskočená byla v tu chvíli i kroměřížská policie, protože probíhal klidný čas mezi svátky, blížil se zákaz vycházení, Silvestr měl druhý den teprve přijít a najednou Kroměříž plná baníkovců. (směje se)

Baník zase patří mezi nejlepší kluby v Česku. Co mu chybí k tomu, aby udělal další krok a měřil se s top trojkou (Slavia, Sparta, Plzeň)? Jak daleko nebo blízko k ní je?

Pokud jde o mládež, do absolutní špičky už patříme. Pokud jde o A-tým, to je běh na delší trať. Když jsem Baník před pěti lety koupil, padali jsme zrovna do druhé ligy. A měli jsme pouze dva vlastní hráče, kteří podle trenéra Petržely splňovali parametry profesionálního hráče. Karola Mondeka a Dyjana Carlose de Azeveda. Hráče jsme sháněli, kde se dalo. Do toho jsme se potýkali s tím, že nám FAČR zakázal přestupy, protože Viktorka Žižkov požadovala po Baníku více než šedesát milionů. Dnes jsme úplně jinde a při tom vzpomínání se mi zdá už skoro neuvěřitelné, že se v takové situaci Baník vůbec nacházel. Pokud jde o top trojku, na kterou se ptáte, v seniorském fotbale jsme ještě za Slavií i za Spartou. A to je bohužel dáno i financemi. Klub, za kterým stojí čínský stát nebo Daniel Křetínský, má prostě jiné možnosti, než máme my. Ale přesto věřím, že se dočkám toho, že se na úroveň těchto klubů herně i výsledkově dostaneme. Baník má něco, co jiné kluby nemají. Má svou DNA, má své fanoušky, má svou rozsáhlou akademii, má svou kvalitu, své zázemí. A myslím si, že s tím vším se dá časem proniknout i mezi Spartu a Slavii, poprat se s nimi o titul a vyhrát ho. Ještě nám k tomu kus cesty chybí, ale já věřím, že se toho dožiju.

Jak moc chybí v porovnání s ostatními kluby Baníku fanoušci na tribunách? Ať už po stránce sportovní, nebo ekonomické.

Už jsem to nedávno někde zmínil. Když nemůžou fanoušci na fotbal, je to strašně smutné. Protože fotbal se dělá pro ně, a protože oni tam být chtějí. Ale když nemůžou fanoušci na Baník, je to úplně absurdní. Ti, kteří pro svůj klub žijí, jak žádní jiní u nás, nemůžou na fotbal. Jezdí s námi po celé republice, zůstávají za branami stadionů a odtamtud skandují, aby je hráči na hřišti slyšeli, pravidelně klubu poskytují finanční dary na podporu mládeže a přitom nemůžou na stadion. To přece vůbec nedává smysl. I když respektovat to vzhledem k současné situaci samozřejmě musíme. O tom, že jsme s nimi na hřišti výrazně silnější, není pochyb. Myslím si, že kdybychom je měli v zádech při nedávném utkání se Spartou, k tomu jednomu rozhodujícímu gólu by nás při tom dobrém výkonu, který jsme podali, dotlačili. A myslím si, že při utkání se Slováckem by mužstvu pomohli a vybudili by ho ke zlepšenému výkonu. Pokud jde o ekonomické ztráty z ušlého vstupného, ty jsou bohužel značné. Možná si to někdo neuvědomuje, ale ztratili jsme tímto způsobem patnáct až osmnáct milionů korun.

Magické Bazaly mnoha lidem velmi chybí. Existuje možnost, že na nich ještě někdy bude Baník hrát?

Já osobně bych si to přál, ale nevím, jestli je to v současnosti ještě vůbec technicky možné. Ale spát mi to samozřejmě nedá.

Kde vidíte sebe a Baník za pět let, tedy v lednu 2026?

Chtělo by se mi říct, že Baník porazí Barcelonu a že bude v rámci Česka úplně na špici. A to ve všech ohledech, které se Baníku týkají. Ale klíčové pro úspěchy Baníku a vůbec pro jeho život v příštích letech a desetiletích je to, aby byl soběstačným klubem a stál na pevných základech. Pokud se zároveň bude pohybovat na úplné špici, budu šťastný. Pak budu mít jistotu, že má role v této konkrétní etapě historie Baníku Ostrava měla svůj smysl.