„Můžeme se u toho dívat na zápas?“ ptá se před rozhovorem bývalý obránce Tomáš Ujfaluši a hned vysvětluje: „Chci vidět kluky z Opavy, zatím mají výborné výsledky,“ dodává s úsměvem 78násobný český reprezentant.  

Mrzí vás, že jste si takový turnaj nezahrál?
Je to úžasné. Naše generace neměla možnost hrát něco takového a konfrontovat se se Slavií, se Spartou… S Markem Heinzem jsme právě vzpomínali, že jsme to nikdy neprožili. Jednou jsme jeli do Holandska, kde byly kluby jako Ajax Amsterdam, a to byl jediný podobný zážitek z dětství.

S Markem Heinzem jste kopali v Sigmě a letos jste patroni turnaje…
Jsme kamarádi od třinácti let a potkáváme se docela často. Spíše si člověk uvědomuje, jak je starej a opravdu to letí. Taky jsme takto začínali.

A oba jste měli skvělé kariéry. Vidíte na turnaji někoho dalšího s podobným osudem?
Jsou tady šikovní hráči. V tomhle věku to už jde rozpoznat. Vidíte, jak se pohybují, první dotek s balónem nebo zpracování. Někdo je trošičku silnější, vyrostl malinko dříve a je rychlejší. Ale to kluky ještě všechno čeká.

Zato vy jste vyměnil plné ochozy Galatasaraye nebo Atlética za Starou Ves na Bruntálsku.
Baví mě to, protože máme partu mladých kluků. Navíc trenér je můj kamarád z dětství, se kterým jsem hrál. Po zápase si sedneme, probereme fotbal… a zrovna včera jsem hrál!

Vyhráli jste?
Hráli jsme proti Rychnovu. Těžký soupeř, docela jsem si i zaběhal, ale vyhráli jsme 3:1. Sem tam si zahraju, ale kolena pak bolí tři dny.

Itálie mě bere nejvíce

Stále jste tak emotivní?
Hrozně to prožívám, emoce nejdou zabrzdit, mám je v sobě. Navíc v okresním přeboru jsou rozhodčí už starší a moc dobře to nefunguje. Na začátku zápasu je varuju, že hrozně kecám, ale když špatně zapískají nebo odmávají ofsajd, tak ustřelím. Někdy mě to mrzí a říkám si, že bych se na to vybodl, ale ve finále to přejde. Pokud to půjde, tak si vždycky rád zahraju fotbal s klukama. Jen ta kolena bych potřeboval nová… 

I kvůli kolenům jste vyměnil fotbal za golf?
Hraju nejen golfíček, ale taky hokej. Ten mi šetří kolena. Musím něco dělat, člověk má chuť na pivo, takže se musím pořád nějak pohybovat.

Pojďme na jiné téma. Hrál jste v Německu, Itálii, Španělsku a Turecku. Kam se nejraději vracíte?
Itálie mě bere nejvíce, ale Španělsko mám rád, v Turecku jsou výborní fanoušci… V každém týmu jsem si nechal dveře pootevřené, třeba s prezidentem v Atléticu Madrid někdy zajdeme na jídlo. Vždycky mě v klubu rádi uvidí a můžu se na ně obrátit s lístky.

Všude vás mají rádi.
Snažím se komunikovat se všemi, včetně fanoušků. Na sociálních sítích mi píšou, tak se snažím odpovídat. Když jdu v zahraničí po ulici, tak mě poznávají a normálně se s nimi bavím. U nás to takto nefunguje, lidé jsou v tomto trošku jiní.

Z Istanbulu kvůli dceři

Nepřemýšlel jste o životě v zahraničí?
O tom jsem nikdy nepřemýšlel, ale možná to tak skončí. Dcera má čtrnáct let, za chvíli bude samostatná, najde si chlapce…

… bojíte se?
No ježíš, už to začíná! Se současnou partnerkou to může dopadnout a třeba budeme žít v zahraničí. Uvidí se. Člověk nikdy neví, jak to skončí.

V zahraničí byste se určitě neztratil, mluvíte plynule čtyřmi jazyky.
Šel jsem do zahraničí i kvůli tomu a povedlo se. Mluvím německy, anglicky, španělsky a italsky. V Německu jsem chodil do školy rok a půl. Chtěl jsem jazyk zvládnout nejen gramaticky, ale i když mluvíte s lidmi, s novináři…byl jsem na to pedant.

Teď se vám to určitě hodí.
Je to krásný a využiju to všude na světě. Ať jedu na dovolenou nebo pracovně, všude se domluvím. Jediný, co jsem se nenaučil úplně perfektně, byla angličtina. Učil jsem se ji sám z knížek a z filmů. Po Galatasarayi jsem chtěl ještě do Ameriky, třeba na rok, ale po zdravotní stránce už to nešlo.

Po konci kariéry jste se vrátil do Istanbulu jako funkcionář. Trenéřina vás nelákala?
Po prvním přestupu jsem věděl, že trénovat nebudu. Je to hrozná dřina. V Galatasarayi jsem pracoval půl roku a chtěli, abych se dostal do pozice sportovního ředitele. Absolvoval jsem mnoho schůzek s vedením ohledně hráčů v době, kdy tam byl trenér Mancini. Hodně mě to bavilo a možná bych tam byl dodnes, ale zrovna té době dcera začala chodit do školy a vídal jsem ji hrozně málo, takže jsem se vrátil do Česka.

K zemědělství se nevrátím

A pracoval jste jako skaut Sparty. Byla to pozice, která vás naplňovala?
Málo, protože tam nemáte zpětnou vazbu. A pokud ji nemáte v kterékoliv práci, tak vás to přestane bavit.

Můžete být konkrétnější?
Díváte se na spoustu utkání, máte hráče ve výběru, ale když nemáte zpětnou vazbu v tom, že by se ten přestup mohl udělat, tak vás to přestane bavit. To se stalo v momentě, kdy nastoupil trenér Stramaccioni a udělalo se deset hráčů, o kterých jsme absolutně nevěděli. V tom momentu pro mě ta práce skončila.

Neznechutilo vás to do další práce?
Neznechutilo, člověk by měl být vždycky malinko pozitivní. Fotbal jsem dělal celý život, k zemědělství se nevrátím a nebudu agronom zootechnik, takže rád bych zůstal u fotbalu.

V tuzemsku jste spjatý se Sigmou. Sledoval jste její sezonu v pohárech?
Jasně. Bylo to úžasné, odehráli výborné utkání se Sevillou, ale bohužel to nevyšlo. Pak se potulovali na spodku tabulky, ale s trenérem Jílkem se nakonec dokázali pozvednout a útočili na páté, šesté místo. Klobouk dolů před nimi. Jsou to dobří kluci, kteří mají velký potenciál.

Toho si všimla i Plzeň, která před pár dny podepsala záložníka Kalvacha.
Bude to ztráta, je to šikovný hráč. Ale tak to prostě chodí. Sigma by měla být ten tým, který bude bojovat o Evropu, vychovávat opravdu dobré hráče a pak je posouvat výše. Ne přes české kluby, ale rovnou do Evropy, jak to bylo u mě nebo u Máry Heinze.

Tadeáš Spurný