V poslední době to vypadá to, že jste trenérské řemeslo pověsil na hřebík. Nezkusíte se bavit třeba s žáky nebo dorostenci?
Skončil jsem a je to celkem jasné. Jednak už jsem necítil potřebu dál se pohybovat ve fotbalovém kolotoči, jednak i přirozený koloběh světa je o tom, že staří odcházejí a na jejich místa přicházejí mladí, kteří mají více sil, ambicí a chuti do práce. Samozřejmě, člověk by asi byl schopen i v tomto věku dělat třeba se žáčky. Ale já se přiznám, to já neumím. Vždycky jsem trénoval dospělé. Takže se na to necítím. Za aktivním trénováním jsem udělal tlustou čáru a mám teď úplně jiné priority.

Jaké? Co nahradilo fotbalovou část vašeho života?
Splácím dluh všem, kterým jsem byl hodně dlužný během své trenérské kariéry, kdy jsem byl většinu roku mimo domov. Tak se snažím být co nejvíc se svými nejbližšími, dcerami, vnučkami, se svojí paní. A ještě se staráme o moji šestaosmdesátiletou maminku, která mi celý život pomáhala a fandila mi i ve fotbale. A věnuju se aktivitám, na které během trénovaní nebyl čas.

Chodím třikrát čtyřikrát týdně hrát tenis. Baví mě, chytil mě, protože jakýsi sportovní duch v člověku zůstává, i když aktivně už ve sportu nepracuje. Jezdím na kole, cestuju. S manželkou a vnučkami jsme teď byli necelých dvacet dnů v Austrálii. Jezdím na lyže, i do Alp. Prostě nenudím se. Navíc doma máme zahrádku, takže i tam najdu dost možností uplatnit svůj vesnický původ. Můžu říct, že těch aktivit mám relativně dost, včetně rybaření.

A kam teď chodíte na fotbal?
Spíš fotbal sleduju. Zato dost pozorně, ať náš český, nebo mezinárodní. Občas mi zavolají třeba novináři a ptají se na můj názor, občas mě pozvou do televize na nějaké komentování. Takže se svým způsobem pořád cítím být součástí tohoto fotbalového světa. Pozorně sleduji zvláště ta mužstva, ke kterým mám ze svých působení blízko. Pojedu třeba do Uherského Hradiště na Mladou Boleslav, kterou trénuje Jožka Weber, se kterým jsme dobří přátelé a jehož dráhu pozoruju možná víc než ostatní. Občas se vidíme s Pavlem Vrbou. Jak říkám, fotbal z mého života nevymizel, ale už jej beru s větším nadhledem, než aby člověk byl pod nějakým tlakem nebo to nějak prožíval. Fotbal je věc na celý život a neumím si představit, že bych se třeba večer nedíval na El Clásico.

Která štace byla vaše nejúspěšnější nebo nejpohodovější? A je naopak nějaká, kterou byste nejraději vymazal?
Začnu od konce. Nikde jsem nebyl vyloženě otrávený, nebo nešťastný. Vždycky jsem se snažil i s lidmi, s nimiž jsme si třeba přímo nerozuměli, nějak vyjít v dobrém. A myslím si, že se mně to docela dařilo. Takže není to tak, že bych na některé své angažmá vzpomínal vyloženě ve zlém. Dokonce i to Rusko, kde jsem strávil skoro celou sezonu ve druhé lize v obtížných podmínkách, beru jako jakousi životní zkušenost.

Pokud jde o příjemnější štace, tak samozřejmě nejde zapomenout na Baník, s nímž jsme získali titul. Myslím, že po dvaceti letech. Tam se sešlo několik výborných věcí, samozřejmě především mančaft a spolupracovníci. Do fotbalu se zbláznil celý region. Tam se opravdu fandí, je tam ta pravá hrdost na svůj klub. Neskutečně jsme si to užívali, těšili jsme se nejen na každý zápas, ale i na tréninky. Lidi nám vytvářeli takové prostředí, že nebylo možné něco třeba obejít a už vůbec ne ošidit. To je hodně specifické prostředí. Prostě Ostrava. Myslím si, že snad nikde jinde něco podobného neexistuje. Možná Brno by asi něco podobného vytvořit mohlo, kdyby hrálo dobře a o titul.

A co Ružomberok?
Na tu sezonu taky nelze zapomenout. V roce, ve kterém Ružomberok slavil stoleté výročí založení fotbalu, jsme vyhráli ligu i Slovenský pohár. Pro klub to bylo poprvé a mám dojem, že i zatím naposledy. I když Ružomberok pořád hraje v lize nahoře. Ta sezona byla naprosto výjimečná. Měl jsem tam výborné spolupracovníky jako Jula Hýravého. Přivedl jsem si pár hráčů z Čech, Honzu Nezmara a další. Prostě si tam všechno sedlo a i když město je relativně malé, tak tam najednou místo nějaké tisícovky lidí byl pravidelně vyprodaný stadion. A hrála se Evropská liga.

Takže tyhle ty dvě štace bych vypíchnout mohl, i když se mi dobře spolupracovalo i s rodinou Valentů na Synotu, kde jsme začínali s profesionálním fotbalem. Odstartovali jsme to tehdy až do evropské soutěže a dodneška se v Uherské Hradišti fotbalu daří.

Některá jména už jste uvedl. Které další hráče byste si pozval třeba na narozeniny?
Rád bych viděl úplně všechny kluky, které jsem trénoval, protože jsem se s nimi snažil mít férový vztah. Já jsem žádné hráče nějak vyloženě neupřednostňoval, na druhou stranu jsem se snažil, aby oni cítili z mé strany takový férový přístup, aby věděli, že hraje ten, kdo je momentálně lepší. Fotbalistů, kteří prošli mýma rukama, byly stovky a nechci vypichovat nějaká jména.

Jak daleko, nebo blízko, jste měl k postu hlavního trenéra národního mužstva?
Já jsem po tom nikdy nepátral. Vím, že se o tom spekulovalo a možná tahle varianta skutečně byla na přetřesu i na nějakém příslušném fotbalovém výboru. Měl jsem svoji práci v klubu, kterou jsem chtěl dělat co nejlépe. Bylo to v Jablonci, když se tahle ta věc řešila. My jsme zrovna zachránili ligu, v těžké situaci, a pak jsme hráli druhé třetí místo. Prostě mě ta práce v klubu naprosto naplňovala, nepomýšlel jsem, že bych od níchtěl odejít.

Ani národní tým nebyl mocnější motivací?
Opravdu jsem po tom nešel. Nepřemýšlel jsem, že by taková nabídka mohla přijít. Samozřejmě, pokud by přišla, tak bych ji neodmítl. To se nedělá, to je věc, která se trenérovi může stát jen jednou za život, většině ani to ne. Ano, pokud by ta nabídka byla na stole, tak bych ji přijal. Tehdy se mi ozval Míša Bílek, a myslím, že to bylo hned v ten den, co byl jmenován trenérem národního mužstva, a požádal mě, jestli bych mu dělal asistenta. A to jsem samozřejmě přijal a s radostí. Je to zase jiná zkušenost. Třeba poznat mistrovství Evropy úplně zevnitř. To jsou věci, ke kterým se normálně nedostanete.

Pro každého člověka je příjemné, kdy vaši práci ocení

Jaký je váš recept nebo návod na to, jak být úspěšným trenérem? Existuje vůbec nějaký takový obecný recept?
Myslím si že ne. Člověk, který takovou práci dělá, musí být prověřený praxí. Když pracujete s mužstvem, ukáže se, nakolik jste schopen nejen trénovat, ale i propojit ty různé vazby mezi vedením, realizačním týmem, samotným klubem, fanoušky. Jak jste silný jako osobnost při odolávání všelijakým tlakům kolem. To je věc, kterou poznáváte až v průběhu trenérského života. Dopředu říct, že tenhleten člověk jednou bude úspěšně trénovat národní mužstvo nebo prostě, že bude úspěšným trenérem, to nejde. Je to všechno až v samotné praxi. Doporučuji mít seriozní vztah s lidmi kolem fotbalu. To je základ, aby vedení, hráči i fanoušci věděli, že nejste žádný hochštapler, že pracujete poctivě. Že jste solidní po všech stránkách. To je to jediné, co si trenér s sebou nese, jeho pověst, morální status. Jestliže ten je v pořádku, pak za vámi přijdou i majitelé klubu a nebojí se vám své mužstvo svěřit. Ale i tak výsledky předem zaručit nemůžete.

Moc se toho neví o vaší hráčské kariéře. Je pravda, že v Kyjově se chodilo na duo Komňacký–Gottvald?
Musím předeslat, že jsem se jako hráč nikdy fotbalem neživil. Že jsem byl amatér a dál než do divize jsem to nedotáhl. Důvody byly i v tom, že moji rodiče kladli důraz na vzdělání. Studoval jsem na gymnáziu, pak čtyři roky na vysoké škole v tehdejším Sovětské svazu. Fotbal jsem měl samozřejmě velmi rád a snažil jsem se ho brát poctivě, ale na prvním místě vždycky bylo studium a později práce. To když jsem začal učit. A Kyjov? Tak jsem nakoukl do výkonnostního fotbalu. Tam byl dobrý klubový základ a výborní hráči. Honza Gottvald byl jedním z nich. Velmi dobrý fotbalista, technický a přitom i rychlostní typ. Hráč, kterého na hřišti bylo vždycky plno. Až tak moc jsme toho spolu nenahráli, ale pár roků to bylo. Mně se s ním hrálo velmi dobře. Já jsem hrál na hrotu a on dovedl dostat před bránu výborné balony nebo sám utéct a zakončit. Prostě na tu éru fotbalu v Kyjově vždycky vzpomínám hrozně rád. S tou starou gardou se občas v nějakém kyjovském sklípku scházíme a vzpomínáme na mládí.

V Kyjově tehdy chodilo na fotbal víc diváků než nyní někde na první ligu
Ano, to je pravda. Už na nás v divizi bývaly ochozy plné. Ale ještě víc o něco později, když se hrála třetí liga. U té jsem už nebyl. Přišel tam jako velká osobnost Víťa Kotásek, a to opravdu pravidelně chodilo 3 000 lidí. A oni hráli velmi dobře, dokonce o špici třetí ligy. To bylo asi nejvyšší vzedmutí kyjovského fotbalu, který se tak jako všude jinde pohybuje v sinusoidách. Teď je právě zase to slabší období.

A co Drnovice?
Ano, moje hlavní vzpomínky coby hráče jsou spojeny právě s Kyjovem, Hodonínem a Drnovicemi, kde jsem působil na sklonku své aktivní dráhy. Do Drnovic jsem přestoupil za Honzou Gottvaldem, který z Drnovic pochází a chtěl zdejší fotbal pozvednout trochu výš. Přišel jsem, když se tu hrála I. B třída. Všechno bylo normální jako na každé jiné vesnici. Možná trávník byl o něco lepší díky péči pana inženýra Gábra. To byla duše drnovického fotbalu. Postupně se nám podařilo fotbal a klub zvedat. Hrál jsem do divize a v ní začal pak trénovat. V Drnovicích se podařilo něco, co v Čechách mělo obdobu snad jen v Blšanech nebo Bohdanči, ale ve světě je to asi rarita. Proto je mně trochu tíž na srdci, když vidím v jakém stavu je současný stadion. S Drnovicemi jsem spojil svůj soukromý život, postavil jsem si tady domek, bydlím tady už dvanáct let. O to víc mě to mrzí, i když fotbal v Drnovicích samozřejmě žije dál.

Zasáhl jste do českého fotbalu v mezinárodním měřítku. Jak vás oslovuje vyhlášení sportovní osobností na regionální úrovni okresu Vyškov?
Tohleto nerozlišuji, tedy jestli vás někdo ocení na úrovni okresní nebo celostátní. Pro mě je to vždycky pocta. Radost, že si lidé, se kterými se potkáváte a znáte je, víte, že sport dělají z lásky a s nasazením, vaší práce váží. Velmi mě to těší a jsem hrdý na to, že jsem se dostal do společnosti tak výrazných osobností. Těch, co tu cenu dostali přede mnou, nebo zároveň se mnou. Pro každého člověka je příjemné, kdy vaši práci někdo ocení a jsem za to vděčný.