Proč jste k tomuto kroku, který je na amatérské úrovni neobvyklý, vlastně sáhl?
Myslím, že obojí není zdravé, ani dětem doma jsem to nedoporučoval. Dnes je trend takový, že se snažíme zlozvyků zbavit, já jsem pro. Ale není to o tom, že se nesmí kouřit. Spíš o tom, že do sportovního areálu kouření zkrátka nepatří. Ať si kouří mimo areál, to je každého věc. Ale osobně si myslím, že cigareta nikomu nepomůže.
Podle mě je něco takového výborným příkladem pro mládež, která se s hráči áčka potkává v areálu.
Samozřejmě. Mládež je tu pěkná, dobře tu s ní trenéři a funkcionáři pracují. Dětí chodí fakt hodně. Když by potkávali hráče áčka s cigaretou v ruce, tak to může mít vliv. Takhle uvidí, že hráči v areálu nekouří, to je skvělý příklad.
Říkáte, že úplně zakázat to hráčům nemůžete. Ale poslouchají vás, když nechcete, aby kouřili v areálu, neschovávají e někam za kabiny tajně blafat?
Poslouchají. Já jim vždy řeknu, že odcházím, že mají už svobodu. (úsměv)
A poslechli by vaše rady, kdybyste jim nařídil vzdát se kouření úplně?
Úplně zakázat kouření samozřejmě nemůžu. Jsou to kluci, kteří nehrají fotbal na profesionální úrovni, aby mu museli něco obětovat. A myslím, že se jim ani nechtě něco obětovat. Oni fotbal v srdíčku mají, ale aby do toho dali maximum, šli za každou cenu za vítězstvím, to ne. Pořád jim tluču do hlavy, že není jedno, jestli hrají přátelák, nebo jestli hrají jen tréninkový zápas. Pořád musí chtít vyhrávat, hrát naplno.
Co jsem se tak s hráči bavil, tak všichni říkali, že jste přísný a důsledný trenér, ale cítil jsem z nich obrovský respekt. Váží si, že je trénujete právě vy.
Dá se říct, že respekt u nich je. Ale tihle mladí hráči mají pořád svoje hlavy. Někdy jim trvá déle, než přijdou na všechny věci, které do nich chcete dostat. Jsou přesvědčeni, že to, jak věci dělají, dělají správně. V tomhle je moje práce nejnáročnější. Naběhat hráče není problém, ale dostat mu do hlavy taktiku, kterou musí dodržovat celých devadesát minut, to už trošku problém je.
Po pěti kolech jste v I. A třídě na čtvrté příčce. Jste spokojeni?
Spokojenost je asi tak padesátiprocentní, protože jsme dostali v Bílině výprask, který by se ani na této úrovni dostávat neměl. Vzápětí jsme ale vyhráli doma nad Spořicemi po dobrém výkonu, takže jsme to trošku napravili.
Už jste mluvil o tom, že klukům dělá problém dodržovat taktiku po celé utkání…
Je to tak, na ztrátu koncentrace bohužel narážíme často. Kluci nejsou schopni celých devadesát minut dodržovat, to, co si řekneme, jsou tam výpadky.
To na téhle úrovni bývá časté, že?
Ano. Celkově je to složité i třeba kvůli menší šíři kádru, což má většina mužstev. Ale pomalinku už jdeme dopředu, začínáme se posouvat. Jen škoda těch výpadků, vinou nich dostáváme hloupé branky. Po debaklu v Bílině jsme sáhli k trošku defenzivnějšímu stylu, gólů jsme totiž dostávali opravdu hodně. Chceme v tom pokračovat.
Co se vlastně v Bílině stalo, že váš tým, který úvodní tři kola vyhrál, pak dostal devět branek?
Možná to byli i tím, že kluci celý týden mluvili o tom, že se jim v Bílině tradičně nedaří, možná to ovlivnilo jejich psychiku. Já beru, že se může prohrát, ale ne tímhle stylem, tímhle fotbalem. To totiž s fotbalem nemělo nic společného.
Následoval pak trest?
Na tresty není čas. Máme jen dvakrát v týdnu tréninky, navíc se teď hraje 14 dnů v sobotu a ve středu. Spíš se snažíme rychle zapomenout a soustředit se na další zápas, abychom si zlepšili psychiku, zastavili výkonnostní pokles. Bílinu jsme si vyříkali, hned další utkání to bylo vidět, kluci následující zápas se Spořicemi odmakali, soupeře do ničeho nepustili. Teď sice v poháru prohráli s Jílovým, zase tam byly nějaké zbytečné ztráty, ale dali jsme šanci i těm, kteří nehrají v mistrákách takovou porci minut, jako mají ostatní.
Chtějí po vás vaši svěřenci, abyste jim vyprávěl o vaší hráčské kariéře? Třeba o zlaté moskevské olympiádě?
V dnešní době googlu si můžou vše najít na internetu, dnes už to není tak, že by někdo chtěl vyprávět. Dokonce za mnou ani nepřišli, že by chtěli vidět zlatou olympijskou medaili. Pro mě je to zvláštní, protože tam, kde jsem trénoval dříve, ji po mně chtěli. Dokonce mě i lidi ve městě zastavovali, byl pro ně zážitek ji vidět. Ale chápu, že tohle je dané tím, že dnešní generace je vychovávaná jinak, vyrůstá na počítačích, vše si tam najde. Přitom by pro ně mohla být motivace vidět zlatou olympijskou medaili na vlastní oči.
Kde ji doma máte?
Mám ji dobře schovanou, na dobrém místě. Kdyby náhodou… (úsměv)
Je pro vás hodně cenná, že?
Ano, je. Já ji ani nedokážu ohodnotit. Vím, že byli hráči, kteří ji prodali, ale já si myslím, že její historická cena je někdy jinde. Peníze by mi její cenu nenahradily.
Někdo její historickou cenu degraduje; říká, že na olympiádě v Moskvě nestartovaly některé západní země, proto její cena není taková. Co vy na to?
To se říká dlouho. V té době ale na olympiádě stejně nemohli hrát profesionální fotbalisti, museli startovat jen amatéři. A víte, jak to u nás s amatérismem bylo… Byli jsme pseudoamatéři, fotbalu jsme se věnovali na profesionální úrovni, proto se domácí mužstva v pohárech mohla měřit s velkými kluby. I kdyby v Moskvě startovaly země, které olympiádu bojkotovaly, byly bychom mezi nimi silní. Možná v atletice ty medaile nemají takovou hodnotu. Nebo v jiných sportech. Ale ve fotbale ne.
Tenkrát bylo speciální olympijské mužstvo, v Moskvě nemohli startovat ti, kteří vyhráli před čtyřmi lety v Bělehradu zlato.
Tak to bylo. My byli druhá garnitura. Ti z nás, kteří pak zasáhli do kvalifikace o mistrovství světa a Evropy, nemohli na další olympiádu do Los Angeles. Ale tam pak země z východu Evropy stejně neletěly… I kdyby letěly, já už bych na ni nesměl, protože jsem hrál kvalifikaci o mistrovství světa 82.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
