„Procházka růžovým sadem velmi rychle skončila. Teď mám daleko více povinností, a hlavně zodpovědnosti,“ porovnal.

Na covidovém oddělení pracuje od loňského srpna. Výhodou je, že prostředí i personál zná z jarních měsíců, kdy na něm působil jako student lékařské fakulty. „Dělal jsem, co bylo potřeba. Napojil jsem pacienta na infuzi, odvezl ho na vyšetření, ale také myl záchody, vytíral nebo odnášel odpadky. Někdy se mi po tom stýská,“ přiznal. Možná i díky této zkušenosti se u nynějších kolegů dobře zapsal.

I přesto pro něj první měsíce byly krušné. Roli hrál především velký podzimní příliv nemocných. „Ve velmi krátké době jsme měli plno. Chvílemi jsem skoro brečel. Byl jsem tady nový, čerstvě po škole. A najednou jsem spoluzodpovídal za dvacet pacientů. Naštěstí mi pomáhaly kolegyně z chirurgie a interny. Postupně jsem se zaběhl, teď už péči zvládám. Musím říct, že kolektiv je tady skvělý a všichni dělají maximum,“ zhodnotil.

Dorazila další vakcína, na Domažlicku se opět rozjelo očkování

Trápí ho především přemíra papírování, místo něhož by se raději věnoval pacientům. „Medicína je fantastická a dokáže mnoho, ale někdy je důležité také člověka pohladit po duši. Když mi zbude třeba večer trochu času, obejdu pokoje, posadím se k pacientům a chvilku si povídáme. Třeba jen o úplných banalitách. Ale vidím, jak je to obrovsky pozvedne. Vždyť oni jsou na uzavřeném oddělení, nikdo jiný k nim nesmí, to je pro ně náročné,“ řekl Zábranský.

Ačkoli považuje medicínu za řeholi, nelituje, že se pro ni rozhodl. „Práce mi dává smysl a baví mě. Snažím se ji ovšem nenosit domů, abych se z toho nezbláznil. Ne vždy se mi to daří, ale je dobré se umět odreagovat,“ domnívá se šestadvacetiletý muž z Domažlic.