Pozdější spisovatel se narodil do velmi skromných poměrů a nikdy se za původ nestyděl. „Pocházel z dělnické rodiny," začínal pokaždé jeho ostatně skoupý životopis. Mluvit mělo totiž dílo samo. Jeho otec Jaroslav starší, pracoval jako stavební tesař, matka Františka jako služebná. Roku 1925 se Putíkovi přestěhovali do Rudolic, kde si postavili dnes již neexistující domek v blízkosti železniční trati. V Rudolicích také Jaroslav Putík mladší v září 1929 nastoupil do 1. třídy smíšené obecné školy. Již o měsíc později však přešel do chlapecké školy v později zbouraných Ervěnicích, kde Jaroslav senior dostal práci na stavbě elektrárny a rodina jej následovala. Roku 1931 odešli Putíkovi z Ervěnic a usadili se v Neratovicích. V tomto průmyslovém městě na Labi žila až do smrti i Jaroslavova mladší sestra Vlasta se svým mužem Pavlem Tauberem, který se za války zapojil do zahraničního odboje jako letec RAF.

Chudé poměry, ve kterých Jaroslav Putík vyrůstal, utvářely nejen jeho levicové přesvědčení, ale vybrousily i jeho smysl pro spravedlnost. Na nacistickou okupaci reagoval zapojením do odboje. Roku 1942 gestapo devatenáctiletého Jaroslava zatklo. V následujících třech letech prošel řadou nacistických vězení a v dubnu 1945 byl deportován do koncentračního tábora Dachau. Když se mladý muž zubožen vrátil do neratovického domku u trati, lékaři mu zprvu naději na přežití nedávali. K válečným rokům stráveným v německých vězeních se Putík vracel jen zřídka. Útlá knížka Zeď z roku 1962 prozrazuje proč: přeskočil zeď a před vzpomínáním na smrt a krutosti Němců dal přednost životu. Nejvíce motivů spojených s vězněním v nacistických kriminálech nalezneme u Jaroslava Putíka ve sbírce povídek Pohyblivé písky z roku 2004.

Spisovatelské dráze předcházela u Jaroslava Putíka žurnalistika, již po osvobození vystudoval. Během studií se také oženil s novinářkou Tamarou Mayerovou. Svou novinářskou praxi zahájil v Lidových novinách pod vedením Jana Drdy, později na několik let zakotvil v Literárních novinách. Nejvýraznějším odrazem myšlenkového vývoje, jímž Jaroslav Putík v 50. a 60. letech prošel, byla jeho společensky kritická románová prvotina Smrtelná neděle, vydaná v již svobodnějších poměrech roku 1967. V době, kdy se etabloval jako romanopisec, byl už Putík veřejně známou osobností. Za pražského jara potvrdil svou podporu reformního procesu podpisem manifestu Dva tisíce slov. Po okupaci sovětskými vojsky, ale ještě před normalizačními čistkami, vystoupil roku 1969 sám z KSČ. Potrestán byl vykázáním z veřejného prostoru: až do pádu komunismu bylo jeho jméno na indexu a i jeho překlady cizích autorů z francouzštiny a němčiny mohly vycházet jen pod cizími jmény. Putíkovy romány Muž s břitvou a Volný let voliérou se tak u nás v té době četly jen v samizdatu; to ve Francii si mohli Muže s břitvou již roku 1988 přečíst ve francouzském překladu. Po listopadu 1989 vydal Jaroslav Putík vedle těch dříve zakázaných i několik dalších knižních titulů; asi největší pozornost vyvolaly v 90. letech knihy Odysea po česku a Odchod ze Zámku, založené na deníkových záznamech z let 1968-89. Jaroslav Putík zemřel dne 31. října 2013 v Praze, kde strávil většinu života. Pohřben je se svou druhou manželkou, spisovatelkou Věrou Stiborovou na Břevnovském hřbitově.

Jaroslav Putík zachytil ve svých deníkových záznamech, povídkách a románech jak vyhrocené okamžiky, které prožil on i mnozí další Češi jeho generace, tak „obyčejný“ život v době nedávno minulé. Jeho dílo je zajímavé pro každého, kdo v uplynulém století českých dějin hledá poučení pro současnost i budoucnost.

S tvorbou Jaroslava Putíka se mohou zájemci z regionu seznámit na čtenářské besedě dne 10. října 2023 od 16:30 v Městské knihovně Most na Moskevské 12.

Martina Schepelern, Alexandr a Daniel Putíkovi