Malodůl Jupiter, náležející Severočeské uhelné společnosti, jehož výměry hraničily s výměrami Dolu Germania (Fortuna) v Komořanech a Quido I, II a III. v Jiřetíně, měl svojí těžní jámu, ale těžba se děla pomocí šikmé štoly a lanové dráhy ve správě Dolu Germania. V době katastrofy pracovalo v dole 116 lidí.


V kritický den 14. ledna 1902 se dostavili havíři na ranní směnu, ale nechtěli do práce nastoupit s žádostí, aby byli dočasně přeloženi na Důl Germania. Starosti jim totiž dělal zvýšený přítok povrchových vod do dolu. Naddůlní František Seeman se však zdráhal bez předchozího svolení závodního Bindera jejich žádostem vyhovět. Slíbil zesílit hlídky u zvonkových návěští a telefonů na křížových chodbách. Spoléhajíce se na tyto hlídky, havíři po obvyklé modlitbě v cechu dolu (místnost, ve které se shromažďují před sfáráním havíři a dříve tam i vykonávali motlitbu za šťastný návrat) nastoupili do práce a s nimi současně sfáral i naddůlní.

Po zběžné prohlídce revíru telefonoval naddůlní Seeman z jámy závodnímu, že situace je natolik vážná, že je nutný okamžitý výjezd všeho mužstva z jámy. Závodní Ing. Hermann Binder výjezd mužstva nepovolil a odpověděl naddůlnímu, že sám osobně přijde se přesvědčit a po výjezdu podá zprávu centrálnímu ředitelství do Mostu. Zařídí se pak podle pokynů, které mu budou dány. To se stalo v 8. 30 hodin.

Těsně před desátou hodinou dopolední provalila se voda pinkami uhelných komor č. 411 a 412 z povrchu do dolu. Tisíce tun vody valilo se se strašlivým hukotem a velikou rychlostí do důlních prostor. Havíři pracující poblíž výchozí těžné štoly, upozorněni řevem hrnoucích se vod, pološílení hrůzou vyběhli na povrch a nedbajíce studeného deště a větru prchali z okruhu dolu. Voda se pak hnala hlavní chodbou a odtud do hlubších revírů. Tím byla v krátké době odříznuta havířům jediná ústupová cesta. Ač dosud živí, byli v té chvíli již vlastně mrtví. Vlastní vahou, znásobenou pádem do 60 metrů hluboké propasti, proměnila voda důlní prostory v bouřící peklo, z něhož nebylo úniku. Hlavní nejrychlejší proud se valil do hlubších a hlubších částí dolu. V chodbách výše položených stoupala však voda také.

Celkem si tato katastrofa vyžádala 43 lidských životů včetně naddůlního Seemana a závodního Bindera, po kterých zůstalo 31 vdov a 84 sirotků ve věku pod 14 let. Byla to jedna z největších katastrof v historii dolování na severu. Jakou odezvu na veřejnosti měla dokazuje fakt, že císařský dvůr věnoval ve prospěch pozůstalých 10 000 zlatých.

Vyklizovací práce trvaly jeden rok, ale těžba na tomto dole již nebyla nikdy obnovena. Havíři odmítali práci na dole, který se stal hromadným hrobem tolika jejich kamarádů.

Podle úředního šetření nebyla nikomu prokázána vina a neštěstí bylo připsané na vrub spojitosti různých okolností. Bylo však konstatováno, že kdyby byly osádky odvolány jen o 15 minut dříve, mohli se zachránit všichni. Příčina velkého počtu obětí spočívala pak především ve zmatku při jejich útěku a dále v tom, že závanem větrů vlivem vodní vlny většině z nich zhasly lampy a někteří v nastalé tmě tak již nenalezli správnou cestu. Při vyprošťování se také zjistilo, že téměř všichni postižení byli nalezeni na útěkových cestách. Dále se zjistilo, že vzdor pravidelnému nácviku a poučení řada postižených po odeznění poplašného signálu včas neuposlechla, otálela a podcenila hrozící nebezpečí návratem na pracoviště pro šatstvo a pod.

Pomník této katastrofy, který se původně nacházel na komořanském hřbitově, musel spolu s dolem a obcí ustoupit těžbě. V současnosti se nachází městském hřbitově v Mostě.

Jana Kratinová