Mám ve svém životě pomyslnou trojkorunu zemí. Rodné Čechy respektive Československo. Druhou vlastí je mi Itálie. Tou třetí, kterou mám hlavně v srdci, je Argentina. V mé rodné zemi žádný státní smutek není. Neříkám, že to je škoda. Spíše to odráží skutečnost, že Češi nikdy Maradonu úplně nepochopili. Přitom, hlavně ty starší ročníky by to měly mít jednodušší pochopit tu jeho gloriolu, onu skutečnost, proč je v Argentině nedotknutelným bohem. A proč ho tam všichni oslavují.

Mrzí mě, že lidé, kteří o něm prakticky skoro nic neví, mají Diega ve škatulce feťáka a podvodníka, kvůli tomu, že zahrál rukou v památném utkání s Anglií na mistrovství světa v Mexiku v roce 1986. Právě tato ruka z něj učinila onu nedotknutelnou legendu a boha pro všechny Argentince. Pouhý fakt, že jako zřejmě jediný fotbalista na planetě má Diego svou církev, církev Diega Maradony, jen to samo o sobě vypovídá o všem. Nebyl jen tak obyčejný člověk nebo obyčejný feťák, nicka a podvodník. Diego byl génius, Maestro. V Argentině z hlediska velikánů člověkem, který stojí vedle Che Guevarry, Evity Perénové, Manuela Fangia. Pro Argentinu byl Diego naprostou top osobností. I z hlediska světové historie byl osobností, která svým nadáním patří do společnosti Mozarta, Michelangela, Da Vinciho a podobných virtuózů.

Ano, ta jeho zpropadená “boží ruka” a následně i jeho drogové avantýry. Je však potřeba se podívat i na to, že navzdory životu naplněnému velkými večířky a kokainovými dýchanky dokázat po mnoho let týden co týden podávat neuvěřitelné výkony na fotbalovém hřišti. To je něco nepochopitelného a ukazuje to, jak moc vyčníval nade všemi svými soupeři a spoluhráči. Opravdu naprosto výjímečný člověk a výjimečný fotbalista. Samozřejmě hlavně výjímečný fotbalista, protože jako člověk si vytrpěl zřejmě hodně.

Možná bych ho připodobnil k Michaelovi Jacksonovi. Uvnitř zůstal dítětem, měl nadpozemské nadání, génius, celoplanetární hvězda, stejně jako Michael. A také na to stejně tzv. dojel. Uvnitř byli oba možná pořád tím malým krotkým dítětem a navenek pak Maradonou, potažmo Jacksonem. Oba dva žili pod neuvěřitelným tlakem. Každý si na ně chtěl sáhnout, každý se s nimi chtěl vyfotit, lidé omdlévali když je viděli.  Fanoušky podadal amok v jejich pouhé přítomnosti, záchvaty pláče pokud někomu v davu podali ruku a podobně. Oba dva odešli velice brzo a předčasně. Michael v padesáti a Diego v šedesáti.

Je to pro Argentinu obrovský šok. Koukal jsem až do noci na různá zpravodajství. I reportéři televizních stanic brečeli v přímém přenosu a za své slzy se nestyděli. I kamarádi z Itálie a Argentiny se mi svěřovali, jak probrečeli polovinu noci a slzy jim tečou i nadále.

To ukazuje velikost Diega a je mi líto, že hlavně v Česku to spousta lidí nechápe. Nechápe třeba i to, proč i pro mne byl Diego bohem a proč jsem ho obdivoval. Odpověď na to je jednoduchá. Aby Diega někdo plně pochopil, musí být Argentinec, alespoň v srdci, když ne rodilým. A to já hrdě splňuji už od dětství.

Chtěl bych osvětlit hlavně “boží ruku”, kterou spousta lidí vůbec nechápe a považuje ji za podraz a z Diega dělají “házenkáře”. Ano, byl to gól, který neměl být uznám. I Diego sám přiznal, že pokud by to nebyla Anglie, tak by se proti jakémukoli jinému týmu přiznal a gól by nebyl uznán. A to je právě reminiscence na nás a na Československo po roce 1968. My tehdy měli úplně stejnou rivalitu se Sovětským svazem. Okupoval naši zem a proto jakékoli utkání našich, pro změnu, hokejistů proti Sovětům bylo otázkou národní hrdosti. Mohli prohrát s kýmkoli, ale Sovětský svaz “museli” vždy porazit. Samozřejmě ne vždy se to povedlo, ovšem úkolem číslo jedna bylo ať už na Mistrovství světa či jinde, porazit okupanty, sbornou Sovětského svazu. A i kdybychom jim dali jakkoli “falešný” gól, nikdy by národ žádného našeho hokejistu neodsoudil za nefér hru nebo něco podobného. Stejným příběhem bylo utkání Mistrovství světa v Mexiku 1986.

Čtyři roky předtím proběhla válka o Falklandské ostrovy (pro Argentince Islas Malvinas). Během krátkého konfliktu zemřelo několik stovek Argentinských vojáků. Obrovská tragédie pro celý národ. Proto utkání ve fotbale Argentina proti Anglii na Mistrovství světa v Mexiku bylo na stejné úrovni jako hokejové bitvy Československa a Sovětského svazu. Pro Argentince bylo prvotním úkolem porazit Anglii. To byl větší a důležitější úkol než vyhrát celý šampionát.

A nyní se touto optikou podívejme na tu ruku. Diego Anglii porazil dvěma góly. Jedním nejúžasnějším  a druhým nejkontroverznějším v historii fotbalu. Gólem dosaženým tzv. “boží rukou”.  Pokud by Anglii dal tři nebo pět gólů,nikdy by je tím nezranil nebo neponížil tak, jako skutečností, že Angličané věděli a museli překousnout porážku gólem, který neměl platit. Byla to národní pomsta. A vnímala to tak celá Argentina. Tehdy a vlastně i dodnes žádný Argentinec nikdy neřekne nic špatného o tom, že by ten gól neměl platit. Neřekne ani o “boží ruce”. Natož, že se jednalo o podvod. To neuslyšíme od žádného Argentince, který je opravdovým vlastencem. Bylo to pomsta za celý národ a za válku o Falklandy. To je ono pozadí oné “boží ruky”. Tím se Diego v očích svého národa stal nesmrtelným.

A nyní si představme, že by se přiznal a rozhodčí gól neuznal. Diegova kariéra by pak určitě vypadala zcela jinak a on by se možná do své rodné země nemohl ani vrátit. I z tohoto úhlu je potřeba se na to dívat. Jeho národ ho miloval za to, že Angličany onou rukou ponížil a vyřadil je gólem, který neměl být uznán.  Kdyby se přiznal a jeho tým by ještě třeba s Anglií prohrál, tak by mu možná i odebrali občanství. Samozřejmě v nadsázce řečeno.

Proto je potřeba nahlížet na zápas, který se odehrát před 34 lety, touto optikou. Proto je Diego D10S. Je to taková slovní a znaková hříčka. Dios, bůh s číslem deset na zádech. A ti, kteří ho pochopili a milovali, Diega nikdy nebudou žádným způsobem pomlouvat. Je a bylo jim líto, že se dostal na zcestí, do problémů s drogami a dalšími závislostmi. Bylo to samozřejmě neštěstí, ale úpřímně, kdo z nás by vydržel tu jeho popularitu, hraničící s popularitou popové hvězdy? Bylo velice složité něco podobného v životě ustát. Navíc v dobách, kdy neexistovali pořádné ochranky a opravdu se musel prodírat davem fanoušků, ze kterého si na něj každý chtěl sáhnout.

Podívejte se někdy na nějaký dokument o Diegovi. On byl opravdu bohem už když hrál a pak celé roky poté co byl ještě stále mezi námi. Lidé to tak vnímali nejenom v Neapoli, kde prožil nejlepší svá léta na klubové úrovni, ale i celosvětově. Nebylo jednoduché být Diegem Maradonou a možná sám Diego si častokrát ve svém životě, minimálně podvědomě, přál být někým jiným. To je však takové určité prokletí toho neuvěřitelného talentu, který od Boha dostal. Talentu mazlení s míčem vymykajícímu se téměř fyzikálním zákonům. Daru přenést do hry svou vášeň a neuvěřitelnou energii. Fotbalu dokázal dát úplně všechno. Aspoň takto na něj budu vzpomínat já a ani se nestydím za ty slzy, které mi ukáply na tvář. Pláčou pro něj chlapi po celém světě. Odešel totiž Velikán!

Mart Eslem

Kdo je Mart Eslem?
Mart Eslem, vlastním jménem Martin Šlambor, je známý cestoval z Ústí nad Labem. Hovoří italsky, anglicky, rusky a španělsky. O cestování pořádá přednášky, výstavy fotografií a publikuje v novinách a časopisech. V roce 2001 vydal knihu „Již zbývá jen Antarktida“. Druhá kniha, z roku 2009, „Dobrodružství jachty Bona Terra“, už pojednává o autorově druhé cestě na bílý kontinent. Kromě cestování miluje i sportování. V minulosti se věnoval na vrcholové úrovni volejbalu, atletice a florbalu, kde si zahrál i extraligu. Dlouhá léta pracoval i jako funkcionář pro Český volejbalový svaz v Radě a ve Výkonném výboru Asociace plážového volejbalu.  Jeho životní krédo a heslo je: „Až se jednou, na úplném konci života, bude promítat film, nechť je na co se dívat!“