Můžeme za to děkovat především Marii Terezii. Ta totiž byla ve snaze prosadit své nástupnické právo v Rakousku a Uhersku nucena zrušit slibně se rozvíjející Císařskou ostendskou společnost, která měla zakládat po světě rakouské kolonie. Nejdéle, pět let, byly rakouskou kolonií souostroví Nikobary. Tedy pokud nepočítáme pustou Zemi Františka Josefa, jež byla rakousko-uherská, tedy i naše, od roku 1873.

Snaha první republiky získat Togo vyšla také naprázdno. Proto nemá dnes kdo protestovat v Praze proti českým koloniálním „hrdinům“, proti českým obchodníkům s otroky, proto se dnes nemusíme omlouvat za dávné zločiny či vykořisťování cizích zemí.

Tak úplně venku z toho ale nejsme. Jednak jsme Evropané a s dobrými věcmi musíme s našimi západními sousedy sdílet i ty horší, tedy také onen koloniální cejch. Mezi válkami se navíc pod vládu Prahy dostalo Slovensko a Zakarpatská Ukrajina. Byly to, viděno zvenčí, tehdy takové české „polokolonie“.

Chovali jsme se tam slušně, ale přesto nám „čechoslovakismus“, nebo neochotu poskytnout autonomii, nemohli hlavně mnozí Slováci odpustit. A takový Edvard Beneš není pro část z nich zrovna kladná postava. Třeba se i my dočkáme toho, že nějaký Pražák ze Slovenska nastříká na jeho pomník nápis „Čechoslovakista“.