Při vyslovení jména Michail Gorbačov se mi dodnes vybaví obrovské stránky Rudého práva v polovině osmdesátých let.
Na nich byly podle tehdejšího zvyku tištěny celé sáhodlouhé projevy generálního tajemníka KS SSSR. Tehdy už Michaila Gorbačova. Bral jsem si tužku a mezi slovním balastem si podtrhával několik vět, které přinášely vůni uvolnění, větší svobody.
V zatuchlé atmosféře Československa, kde tehdy vládl vykastrovaný kolaborační husákovský režim, byl Gorbačovův Sovětský svaz příslibem svobody. Ruštinu jsem nikdy nemiloval, byl to přece jazyk srpnových okupantů. Ale v těch letech jsem četl ruské časopisy, které tiskly senzační články o stalinských zločinech, v televizi ladil vysílání pro Střední skupinu sovětské armády a smál se z tehdejšího pohledu neskutečně odvážným komikům, otevřeně kritizujícím sovětský systém.
Gorbačovovi jsem poprvé věřil snahu o snížení vojenského napětí a mírové soužití se Západem. A poprvé měl pocit, že svoboda může přijít nejen ze Západu, ale také z Východu.
Také mě, podobně jako možná miliony Čechoslováků, ale Gorbačov brzy strašně zklamal. A to, když se v Praze v roce 1987 neomluvil za srpnovou invazi, ale podpořil ekonomicky relativně úspěšný husákovský režim.
Nakonec však Gorbačov přece jen splnil očekávání. V roce 1989 nechal demokratickým revolucím ve střední Evropě volný průběh, souhlasil s odsunem sovětské armády, vyhnul se do velké míry krveprolití během rozpadu SSSR.
Jeho role v jelcinovském a pak především v putinovském Rusku byla rozporuplná. Podpořil okupaci Krymu, postavil se však proti současné válce proti Ukrajině. Klady ale převažují. Pro mě a pro moji generaci zůstane navždy prvním Rusem, který Čechům pomohl ke svobodě.