Hana Knolová pracuje jako knihovnice dospělého oddělení v litvínovské knihovně. Na středeční besedě se ovšem objevila v jiné roli vyprávěla svůj životní příběh. Svůj a své dcery Dominiky, která je autistka.

„Když jsem vymýšlela název dnešní besedy, nechala jsem se inspirovat filmem Rain Man. Má dcera Dominika totiž také patří do té skupiny lidí, kteří nemají rádi přílišnou blízkost a dotek,"zahájila své vyprávění Knolová. I přesto, že třiadvacetiletá Dominika příliš nestojí o blízkost, na svou matku je fixovaná a dokáže vycítit její momentální náladu. Bere ji jako svou oporu v nejistém světě, kde se pohybuje. Když je v pořádku maminka, je v pořádku celý svět.

„Říká se, že autisté nejsou empatičtí. Není tomu ale úplně tak, je to pouze jeden z rozšířených mýtů," přidala odborný pohled navěc speciální pedagožka Lenka Matějovská ze Speciálního pedagogického centra v Litvínově.

Ve vyprávění se Hana Knolová vrátila až na samotný začátek jejich příběhu. Když se malá Dominika narodila, vše se zdálo být v pořádku. „Autismus se nedá zjistit během těhotenství. A já ani žádnými problémy netrpěla," popisuje. Toho, že by něco mohlo být jinak, si poprvé všiml partner Dominičiny babičky v jejích dvou letech. Měla zvláštní zájmy i hru. „Tenkrát jsem si to ovšem nechtěla připustit, nepřijala jsem, že by někde mohl být problém. Myslela jsem si, že je prostě jen trochu jiná," podělila se s návštěvníky Knolová o své pocity.

Později už však nemohla nechat věci běžet jen tak, v pěti letech tedy Dominice diagnostikovali mentální retardaci. To ovšem byla jen částečná diagnóza, která nepřinesla rodině klid. „Setkávala jsem se s neustálým nepochopením svého okolí. Všude jsem slýchala věty o tom, jak mám nevychované dítě. Postupně jsem se začala různým místům vyhýbat," vzpomíná Knolová na těžké období. S odmítavým postojem se setkávala nejen na ulici, ale třeba i ve školkách.

Vysvobození přišlo v době, kdy bylo Dominice sedm let tehdy ji v Motole diagnostikovali autismus. „V tu chvíli mi spadl kámen ze srdce. Konečně jsme všichni věděli, co máme dělat a jaký přístup zvolit." Důležité bylo najetí na pravidelný režim a strukturované učení. Mimo jiné také Dominika začala užívat medikaci, která jí pomáhá se soustředěním a se zvládáním nálad.

A jaká je Dominika? Má ráda prstýnky, nosí je na každém prstu, musí je ovšem mít v páru. Sehnat dva prstýnky ve stejné velikosti bývá podle její matky Hanky někdy problém. Má výbornou dlouhodobou paměť, ovšem s krátkodobou mívá problém. Má občanský průkaz, ale v 18 letech byla soudem zbavená svéprávnosti. Má ráda náplasti a obvazy. Emoce cítí, ale příliš jim nerozumí. Neumí je vyjádřit obtěžuje ji to, protože to narušuje její pohodu. Naučila se psát, píše tiskace. Má takzvané emoční tiky, kterými se uklidňuje, když je nervózní. Potom pokašlává nebo se kývá dopředu a dozadu. Snese jen určitá oslovení rozhodně jí nesmíte říkat Domčo. Nechápe vtipy či metafory, vše bere doslovně. To mnohdy přináší do života i úsměvné situace. Má ráda rodinného pejska a její okolí má velmi rádo ji. I přes svůj handicap byla nakonec přijata a žije spokojený zdravý život.