Jaký pán, takový pes. Jaký rodič, takové dítě. Jaký učitel, taková třída. Jací lidé, takový svět… Tím začíná předmluva knihy Sdílej od mladé litvínovské autorky Hany Marksové. Ačkoliv v dnešní době by název evokoval téma spojené se sociálními sítěmi, není tomu tak. Její prvotina se věnuje vztahům mezi lidmi, vztahu ke světu a hlavně vztahu k sobě samému. Cílem bylo soustředit se na reálný život a poukázat na to, že sdílení neznamená jen tlačítko na Facebooku, ale hlavně proces, který se děje v životě každého z nás.

"Impulsem k napsání knihy pro mě byla má celková životní cesta, kterou jsem si doposud prošla. Nechyběly v ní body, které mě inspirovaly k přemýšlením nad různými věcmi. Jedním z takových bodů byla třeba moje práce s dětmi ve školce," říká Hana Marksová o tom, co ji inspirovalo k napsání knihy, ve kterém hovoří o světě a životě trochu jinak, než jak jsou lidé zvyklí.

Ve školce v Horním Jiřetíně začala pracovat hned po absolvování Střední pedagogické školy v Mostě. V práci s dětmi se našla, měla pocit, že se toho od nich spoustu učí. Možná i více než ony od ní. "Uvědomila jsem si, že učím děti spoustu nepotřebných věcí, ale neučím je ty důležité. Jako třeba, jak se mají chovat k druhým, aby věřily samy v sebe, aby se měly rády. To je podle mě to nejdůležitější. Je to něco, co potom hledáme v dospělosti a potřebujeme to k našemu osobnímu rozvoji," popisuje Marksová pocity, které ji přepadaly. Ve školce se snažila v dětech podnítit jejich přirozené chování, sebeúctu a respekt k druhým. Sledovala, jak se její malí žáci proměňují a jak se mění i ona sama. Pod tíhou myšlenek, které ji při práci přepadaly, pak započal její tvůrčí proces.

"Zpočátku to vypadalo tak, že jsem si během dne zapisovala různé svoje myšlenky, které se mi honily hlavou při běžných činnostech. Poté jsem si večer sedla k počítači a sepsala si všechny poznatky. Každý den jsem napsala aspoň kousek. Někdy jsem toho zvládla více, někdy méně. Nejdříve jsem to určitě nedělala za účelem napsat knihu," vypráví. Jenže v průběhu času bylo zápisků stále více, až si nakonec řekla, že by to mohla zkusit.
Celkově prací na knize strávila rok. Když ji dokončila, zkusila ji poslat do několika nakladatelství. "Vybrala jsem si na internetu desítku českých nakladatelů a tam rozeslala úryvky. Pak jsem už jen čekala na odpovědi," popisuje Marksová své další kroky. Jak už to bývá, většina nakladatelů ji odmítla - text se jim líbil, ale doporučili jí ho spíš vydávat na internetu jako blog.

"Nakonec jsem narazila na pana Vopěnku z nakladatelství Práh v Praze, kterého pozitivní pohled na svět a práci s dětmi zaujal. Domluvili jsme se na vydání. Za další rok práce na knize vyšlo pětadevadesáti stránkové Sdílej," pokračuje Marksová. Kniha je nyní v prodeji v knihkupectvích po celé České republice, objednat se dá i přes internet. Kolik už se prodalo výtisků, autorka neví. "Každý se mě ptá, jak se kniha prodává… Nevím, mým záměrem ani nebylo, aby kniha trhala rekordy. Jsem ráda už jen za ten fakt, že je kniha na světě a že lidé mají možnost si ji přečíst. Když člověk něco miluje, tak tolik neřeší finance ani prodejnost," uvádí Marksová svůj pohled na věc.

O tom, že se knížka dostala mezi lidi a ti ji čtou, ale informace má. "Reakce jsou pozitivní, přichází mi od známých, ale už i od některých neznámých lidí. Píšou mi, že se jim knížka moc líbila. Dokonce jsem tady v Litvínově potkala paní, kterou jsem vůbec neznala a která mi řekla, že jí knížka pomohla. Otevřela jí prý oči a pomohla jí k lásce k sobě samé. To je pro mě stěžejní," sdělila Mosteckému deníku zajímavost o reakcích autorka.

V budoucnu plánuje v psaní pokračovat. Chtěla by napsat knihu o své cestě do Anglie, kde skončila v jednu chvíli úplně bez peněz a dokonce i na ulici. "Proces sdílení jsem si vyzkoušela na vlastní kůži. Potvrdilo se mi, že to, co jsem napsala, tak opravdu funguje. Další kniha - tentokrát v podobě příběhu - by měla být právě o tomto," řekla na závěr Marksová. Kdy vyjde, zatím netuší - již brzy se totiž stane maminkou a nastanou jí příjemnější povinnosti.

Hana Marksová ukazuje svou knihu.Zdroj: DENÍK/Alena Herzánová