Čtyřikrát změnila termín rozhovoru ona, třikrát já. Jedním z důvodů časových komplikací byla i návštěva ministra průmyslu a obchodu Jana Mládka v Mostě, kde poprvé seznámil veřejnost s úvahou o takzvaném malém prolomení limitů. A rázem tak přidal do interview další otázku. „No, scházíme se v opravdu zajímavé době," řekla Gabriela Sáričková Benešová před zapnutím diktafonu ve své kanceláři s výhledem na hrad Hněvín.
Začal nám rok 2015. Co od něj očekává Severní energetická? Je to pro ni rok zlomový?
To jste mi vzala z pusy. Pro Severní energetickou je to jednoznačně zlomový rok, protože letos musí padnout rozhodnutí, jaká bude budoucnost těžby na lomu ČSA. My už několik let realizujeme útlumový program – zastavujeme stroje, které dosáhly hranice limitů, propouštíme lidi. Letos už se dostáváme do bodu, kdy tyto kroky začnou být nevratné. Problém je, že politici celé roky rozhodnutí odkládají a tím drží v nejistotě lidi v Horním Jiřetíně a Černicích, nás a také samozřejmě miliony domácností, které tím uhlím topí a nikdo jim zatím neřekl, co bude dál a kolik je to bude stát. Pokud nepadne to rozhodnutí letos, znamená to pro lom ČSA konec.
Takže prolomení ohlášené třeba 3. ledna 2016 už je pro vás k ničemu?
Rozhodnutí musí padnout letos. Už teď jsme pět minut po dvanácté. Nedá se to odsouvat donekonečna. Lom je velké a technologicky náročné dílo. Jeho chod je plánován na řadu let dopředu. Není to zahrádka se sekačkou, kterou zapnete a vypnete tak, jak zrovna potřebujete. Jakýkoli zásah do kontinuity těžby je problém. A letos je opravdu zlomový rok, pak už to těžko půjde vrátit.
Mezi domluvením termínu našeho rozhovoru a interview samotným stihl Most navštívit ministr Jan Mládek a přivezl s sebou úvahu o „malém prolomení limitů". Co na to těžaři?
My známe varianty pana Mládka jenom tak, jak je představil na tiskové konferenci v Mostě a v dalších médiích. Říkáme dlouhodobě, že jsme připraveni těžit. Rozhodnutí ale musí padnout včas. Ministerské varianty znamenají v zásadě ve třech případech buď úplný konec, nebo omezení naší společnosti. Pouze jedna varianta znamená rozvoj a nová pracovní místa.
Gabriela Sáričková BenešováNarodila se 18. dubna 1974 v Táboře. Vystudovala Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně obor bohemistika-anglistika. Je vdaná, má dvě vlastní a dvě vyvdané děti. Ráda čte a sportuje. Má ráda dobré jídlo, kvalitní víno a dobře točené pivo.
A co vy jako mluvčí? Jste v napětí, zda přijdete o práci?
Já jsem spíše v napětí, co bude s regionem. Nemyslím si, že uhlí je problém Mostecka. Když se podíváte do historie, tak bohatství a rozvoj tohohle kraje vzešlo z uhlí a na něj navázaného průmyslu. Kdybyste se zeptali lidí na začátku minulého století, jestli by z nějakého důvodu nebylo lepší šachty zavřít, tak by vás hnali. Těžba byla v rozkvětu, stavěly se nové domy, vznikaly spolky a školy, populace rychle rostla. Tuhle kontinuitu přervala válka, a poškodil přístup za socialismu. Útlum těžby v 90. letech pak nastartoval hluboký sociální propad. A na ten, ať si říká, kdo chce, co chce, nikdo nenašel dlouhodobě účinné řešení. Proto já vidím uhlí jako šanci. Všechny příklady i ze zahraničí ukazují, že tam, kde skončil tradiční průmysl, třeba ve Skotsku, se ani po 40 letech s následky nevyrovnali.
Ministr Mládek se chce sejít se zástupci Litvínova, Horního Jiřetína i těžaři. Už máte nějaký termín?
Zatím ne.
V této chvíli není povolené vyvlastňování. Není tedy debata o limitech tak trochu bezpředmětná? Prolomí se, ale někdo řekne: Já vám ten barák prostě neprodám! V tu chvíli přeci budete mít smůlu.
Vyjmutí vyvlastňovacích paragrafů z horního zákona je paradoxní věc. Ve stejný den, kdy poslanci na své schůzi zakázali vyvlastňovat kvůli těžbě, tak zároveň povolili vyvlastnění při stavbě dálnic. Sami politici nezastírají, že to byl politický obchod, výměnou za podporu církevních restitucí. V zásadě tento akt neuškodil ani tak těžebním firmám, ale především státu. Protože uhlí i ostatní nerosty jsou státu. A i když tu nebude Severní energetická a stát se rozhodne, že to uhlí potřebuje, tak se k němu nedostane. Ani nejde o to, že se nedohodnete s občany, já věřím, že se dohodnout dá, ale nedohodnete se třeba s lidmi od konkurence nebo s ekoteroristy, kteří si tam koupí třeba metr pozemku a rozhodně se s vámi o nějaké dohodě bavit nebudou. Tímto krokem se soukromé vlastnictví nadřadilo nad vlastnictví státu a to je problém.
Takže kromě prolomení limitů by stát měl najít i řešení vyvlastňování?
Myslím, že je to nutné. Neexistuje demokratická země, která by tyto paragrafy neměla. Je hloupost tvrdit, že jsou to fašistické nebo komunistické paragrafy. Vyvlastňování existuje v horním právu stovky let, existuje i v rámci americké Ústavy. Není to nic barbarského. Vyvlastnění je možné pouze ve veřejném zájmu a provádí ho výhradně stát, nikdy žádná soukromá firma. Neznamená to znárodnění nebo zabavení. Je to akt, při kterém soud rozhodne, jakou částku v případě nedohody ten člověk dostane. Těžit uhlí za limity se dá jen tehdy, když bude potřeba. A pokud bude, tak stát musí najít řešení.
Dost často se zmiňují možné scénáře, že se bude v Horním Jiřetíně někdo přivazovat ke stromům.
Stěhování obce budí vždycky velké emoce, protože je to nesmírně citlivá věc a já to chápu. Ale odpůrci těžby se snaží, aby emoce byly vždy negativní. Já příběhy mnoha lidí z Jiřetína znám. Mám tam známé i kamarády, mluvím s nimi a vím, že to nemusí být nutně jen takhle. Samozřejmě, že se tam někdo, a dost často někdo, kdo ani není z regionu, někdo přivezený odjinud, začne přivazovat. To asi lze očekávat. Na druhou stranu spousta lidí stěhování chápe jako nový začátek, jako konec nejistoty. Například znám příběh muže s pohybovými problémy, který si od přesídlení slibuje, že by mohl získat bezbariérové bydlení. Tudy podle mého vede cesta, jak zvládnout takto citlivý projekt korektně a s maximálními ohledy. Zkrátka najít individuální řešení pro každého.
Severní energetickáEnergetická společnost, jež se v roce 2013 ještě pod jménem Litvínovská uhelná vyčlenila ze skupiny Czech Coal. Vlastní ji Tomáš Fohler a Jan Dienstl, který je považován za hlavní tvář firmy. Pod Severní energetickou spadá lom ČSA, hlubinný důl Centrum nebo elektrárna Chvaletice.
Budu žít v Jiřetíně s manželem a jedním dítětem v domě odhadnutém na dva miliony. Co mi nabídnete?
V tuto chvíli nemáme připravenou novou kalkulaci. Poslední nabídku jsme lidem z Horního Jiřetína učinili v roce 2006. Tehdy byl stanovený konkrétní násobek odhadu, dále pevná částka milion respektive milion a půl, příspěvek na vybavení a další složky. Ale doba se posunula a my bychom museli nabídky přizpůsobit současné situaci na trhu s nemovitostmi i individuálnímu požadavku. Nešlo by jen o peníze za nemovitost. Inspirujeme se v zahraničí, kde přesídlení běžně realizují např. v Německu nebo ve Švédsku
A jaké by tedy byly všechny možnosti pro lidi, kterých se stěhování může dotknout?
Možností je spousta. Ve zmíněném roce 2006 jsme nabízeli variantu, že si člověk zařídí individuální výstavbu a dostane celé vyrovnání jen v penězích. Další možností bylo stavět takzvaně s námi, tedy v lokalitě, kde jsme plánovali náhradní výstavbu. A někteří preferovali byt a zbytek v penězích. Pětasedmdesát procent majitelů tehdy vyjádřilo ochotu jednat.
A kde by vznikl „nový Horní Jiřetín"?
Lokalit je několik. Uvažuje se např. o oblasti mezi Litvínovem a Lomem. Také další obce, jako třeba Vysoká Pec, mají připravené zóny pro lidi z Horního Jiřetína. Existují i developerské projekty, které by mohly být pro lidi z Jiřetína zajímavé. Vše je věcí dohody.
Jak dlouho by trvala domluva s lidmi, bourání, odvoz sutin…
… a vyřizování spousty povolení. Minimum pro získání povolení k těžbě je pět let. Ale to by všechno muselo jít jako po másle. Ideál na projekt přesídlení obce je alespoň patnáct let. My je, v případě pokračování těžby, mít nebudeme. Pak by nějakou dobu také trvala jen těžba skrývky.
Mohlo by se to stihnout do toho omílaného roku 2022, kdy podle současných předpokladů při neprolomení limitů těžba na lomu ČSA skončí?
Myslím, že ne, protože neočekávám hladký průběh úředního schvalování. Pokud budeme pokračovat, řekla bych, že tam vznikne určitá prodleva.
Před nedávnem se objevila zpráva, že na dole Centrum proběhl geologický průzkum, díky kterému by se životnost dolu mohla prodloužit až do roku 2028. Je to pravda?
To byl geologický průzkum, který měl spíše ověřit bilanci zásob ve větší části pro případnou povrchovou těžbu. Důl Centrum je v likvidaci s plánovaným ukončením v polovině roku 2015. To pořád platí. Přesto se stále snažíme hledat cesty, abychom o naše hlubináře nepřišli. Velkou část z těch zhruba 300 zaměstnanců dolu chceme uplatnit na tzv. chodbicování, které se už rozjelo.
Vaší prací je hájit zájmy těžařů, které řada lidí považuje vzhledem k jejich majetku téměř za zloděje. Dává vám to někdo nějak najevo?
Samozřejmě se pár lidí našlo, ale to je normální, protože vždycky najdete odpůrce a příznivce. Pro mě je nejdůležitější, aby to, co dělám, nebylo v rozporu s mým svědomím.
Jak se pracuje s miliardáři?
Jsou to normální lidé, kteří se svým majetkem nijak nechlubí. Třeba Jan Dienstl je šéf, který každého zaměstnance bere jako důležitou součást týmu. Naslouchá názorům, diskutuje. Navíc je velice pracovitý. Ve firmě je denně ať už v Praze, Chvaleticích nebo Mostě a pracuje mnoho hodin.
Při své práci jednáte i se zahraničními novináři. V čem se liší od těch tuzemských?
Spolupracuji třeba s lidmi z Reuters, občas se ozvou i z Financial Times. Hodně dotazů ze zahraničí bylo v době, kdy jsme ještě jako Czech Coal uzavírali kontrakt s ČEZem o nákupu elektrárny. Zahraniční novináři mají mnohem lepší zázemí a možnosti pro svoji práci. Mají prostor se specializovat na jednu věc a podrobně se jí zabývat. Jsou z nich tedy v podstatě odborníci. Není to taková práce z rychlíku jako v Čechách. Proto je pro mě mnohem náročnější s nimi komunikovat. Vždy jsou velice dobře připraveni. U nás tohle privilegium novináři nemají, což je bohužel na jejich práci vidět. Trpím, jak novináři opisují jeden od druhého, a vrství klišé na klišé. Když mi řeknete, že někdo bude točit reportáž o uhlí, tak vám už dopředu řeknu, jak bude vypadat.
Po které události jste si myslela, že se zblázníte z návalu práce?
V době, kdy jsme se oddělovali od Czech Coalu a přebírali jsme elektrárnu. Bylo na to velmi málo času. Vznikala nová skupina, padala spousta dotazů novinářů, museli jsme zvládnout balík administrativy. Bylo to tehdy o stovkách najetých kilometrů, večerech a někdy i nocích v kanceláři a v terénu.
Původním povoláním jste učitelka angličtiny. Jaká byla vaše cesta až sem?
Učila jsem na gymnáziu v Litvínově. Když jsem pak šla na mateřskou dovolenou, potřebovala jsem si přivydělat a začala jsem učit dospělé. Protože mám také státnice z psychologie, vzdělávala jsem je i v oblasti komunikace a došlo mi, jak moc mě tahle oblast zajímá. Když mateřská končila, byl zrovna vyhlášen konkurz na mluvčí místního dopravního podniku. Vyhrála jsem ho a tak odstartovala svoji kariéru v komunikaci. Po dopravním podniku jsem dělala mluvčí české pobočky Panasonicu v Žatci. Odtud jsem se přes konkurz dostala do společnosti Czech Coal, z níž se pak oddělila dnešní Severní energetická.
Pokud se nepletu, pracovala jste i pod Milan Šťovíčkem, místostarostou Litvínova a velkým odpůrcem těžby.
Milan Šťovíček byl můj šéf při mé praxi ve Schole Humanitas. Jako ředitel školy byl velice inspirativní osobnost, která mě pozitivně poznamenala. Dneska je náš vztah lidsky zcela korektní. Pozdravíme se, prohodíme pár slov. Neshodneme se ale zkrátka v názoru na uhlí. V tom se mýlí.