Když mu bylo osm, viděl svůj první hokejový zápas. Psal se rok 1996 a Litvínov hrál v semifinále proti Spartě. Pražský klub mu nikdy nebyl zrovna sympatický, zalíbila se mu naopak kombinace černé a žluté. A zrodila se velká láska. Aktuálně je z toho vztah na pořádnou dálku. Matěj Hejda totiž nyní pracuje v Calgary. Vypjaté bitvy Vervy v play off si ale nenechá ujít. U přenosů na druhé straně zeměkoule trpí, nedělní napínavý duel prý skoro nepřežil. „Málem mě to stálo život. To jsem nikdy nezažil," popsal svoje aktuální pocity Mosteckému deníku.

Takže s Litvínovem to tedy byla láska na první pohled?
Ano. Upřímně, vůbec jsem neměl ponětí, kde nějaký Litvínov leží, ale jelikož už od dětství Sparta opravdu nebyla mým oblíbeným týmem, a to v žádném sportu, a líbila se mi černožlutá kombinace, tak o tom, komu budu přát, bylo jasno. Postupem času jsem jako každý malý kluk sbíral kartičky litvínovských hráčů, dozvídal se víc o historii klubu, začal do Litvínova během sezony jezdit. Napsal jsem také o historii litvínovského hokeje svoji závěrečnou práci na vysoké škole. Zkrátka s tímhle klubem mě pojí hrozně moc, ač jsem ve městě nikdy nebydlel. Na druhou stranu Cheza je v české kotlině pojem a má fandy opravdu po celé republice, nejen na Mostecku.

Jsi z Prahy. Netáhlo tě to nikdy ani ke druhému z „S", ke Slavii?
Když se ještě vrátím ke Spartě, tak k té opravdu nikdy. Vždycky to pro mě byl a bude rival číslo jedna.
Slavii mám rád ve fotbale, ani v hokeji mi nevadí, ač na obou polích prožívá teď hodně krušné časy. Ale to je takový osud fanouška Slavie. Když se člověk podívá do historie klubu, tak jde o takovou pravidelnou sinusoidu úspěchu a neúspěchu. Nic neobvyklého.

Jak na tak velkou dálku teď prožíváš zápasy Litvínova?
Teď asi úplně stejně, jako každý fanoušek Chezy. Kvůli osmi hodinám časového posunu si beru v práci volno. Takové finále člověk může zažít jednou za život. V základní části jsem viděl většinou vše ze záznamu nebo alespoň online přenos. Doma je to samozřejmě daleko snazší.

Máš tedy možnost vidět všechna utkání play off?
Zařídil jsem si možnost sledování České televize v zahraničí, takže naštěstí ano.

Tým svým fanouškům v těchto vyřazovacích bojích servíruje krásné momenty. Ukápla ti už nějaká slzička?
Nebudu lhát, občas je člověk hodně dojatý. Ale na úplné krokodýlí slzy dojde asi až na konci.

Dělíš se s někým v Calgary o to, co teď tvoje hokejové srdce prožívá?
S přítelkyní. Chudák to musí všechno poslouchat. Jak slavím gól či nadávám. Cheza je teď téma číslo jedna. Moc ji to nezajímá, ale nehudruje. Ví, co pro mě ten tým znamená. Plus také s kamarády na dálku, co fandí Litvínovu jako já, či další, z kterých snad naprostá většina přeje titul Cheze.

Jaký hráč podle tebe v play off podává nejlepší výkony?
Celý tým hraje nad očekávání skvěle. Už před play off jsem říkal, že Kuba Petružálek je X factor úspěchu a neúspěchu. Hráč jeho kvalit v play off umí udělat rozdíl. Jde do všeho na 120 procent. Je tam vidět obrovský hlad po úspěchu. Pro mě nejlepší hráč v extralize, u kterého nečekám, že se tady v lize dlouho ohřeje. Robin Hanzl přepnul na vyšší stupeň, je skvělý. Tomáš Pavelka s Filipem Pavlíkem skvěle podporují útok. Vůbec zatím nepodléhají tíze okamžiku. No, a samozřejmě Francík.

Jasně Francík. Výkony Pavla Francouze jsou neskutečné.
Co k němu jde říct? Nejlepší brankář, co kdy v Litvínově chytal. Řekl bych, že mu ohromně pomohl Zdeněk Orct. Pavel vypadá neskutečně vyrovnaně po psychické stránce. V brance je neuvěřitelně rychlý. Základní kámen úspěchu. Já říkám, že by mu u stadionu měli postavit sochu.

Napadlo tě, že bys na nějaký zápas play off přiletěl?
Samozřejmě, že napadlo. Po vítězném semifinále už jsem málem kupoval letenku, ale pak zas došlo na moji pověrčivost. Já nikdy svému týmu moc štěstí nepřinesl. Za těch devatenáct let úspěchů moc nebylo, a jednou odjedu na druhou stranu světa a je z toho finále. Říkal jsem si, že když se vrátím a prohrají finále, tak bych si to nikdy neodpustil. Takže podobně jako někteří fandové z pověrčivosti nosí na každý zápas stejné oblečení a plní další řadu rituálů, tak já zas nechtěl zlomit tu sérii mým příjezdem.

Ale sledovat možné oslavy z Kanady, to by ti asi bylo hodně líto.
Hrozně, ale beru to jako osud. Hlavní je, aby to klaplo. Kamarádi, co jezdili do Litvínova vždy se mnou, mi posílají videa ze stadionu. Dokážu si barvitě představit, co se teď ve městě děje. Vím, co pro ty fandy ten klub znamená. Nikdo si ten klub úspěch nezaslouží víc než ti borci, co chodí na stadion každý zápas desítky let podporovat klub svého srdce.

Tvým obrovským oblíbencem je Martin Ručinský. Jemu přeje pohár snad úplně každý.
Martin byl, je a vždy bude mým nejoblíbenějším hráčem. On je důvod proč jsem v NHL začal fandit Montrealu, když tam hrál, a to mi zůstalo i po jeho odchodu. Jeho styl bruslení je prostě nenapodobitelný. Samozřejmě mě hodně zklamalo, když šel po návratu z NHL do Sparty. Ač jsem na něj nikdy nepískal, hodně mě to mrzelo. Co ho to, sakra, napadlo? Ale naštěstí se situace vyvinula tak, že našel cestu tam, kam patří a teď se může dočkat něčeho, v co podle mě sám ani nedoufal. Úplná pohádka, že?

V Calgary táhnou tamní Flames. Chodíš tam na hokej?
Chodím na každé utkání. Flames mají hodně sympatický mladý tým. Před sezonou jim nikdo nevěřil a oni se probojovali do play off. Celé město je teď na nohou. Série s Vancouverem táhne. Fandové na sebe pokřikují na ulici, ta rivalita je veliká. Kanadské derby je parádní záležitost.

Ale předpokládám, že jinak tvoje zámořské srdce zůstává v Montrealu.
Bez debat. Flames mám rád, budu jim vždycky přát. Ale Habs jsou pojem. Nejslavnější hokejový klub světa a zároveň organizace, která po všech stránkách funguje na naprosto profesionální úrovni.