Uhlí se těží od nepaměti, nicméně na rozdíl od minulosti lze dnes získat energii i jinak. Věda se orientuje na obnovitelné zdroje a spalování uhlí kvůli negativním vlivům na přírodu nemá perspektivu. Hlavu a patu by mělo, kdyby se horníci před úřadem vlády domáhali nikoli práce v lomu, nýbrž práce. Je zcela přirozené chtít od státu, aby měl politiku zaměstnanosti, neboť když ji nemá, důsledkem je nezaměstnanost se všemi jejími dopady na ekonomiku a životní úroveň občanů.

Protest za prolomení limitů těžby (o pondělním protestu se dočtete zde) působí jako retro akce nostalgiků, toužících po návratu zašlých časů kdy platilo „já jsem horník, kdo je víc!". Dnes těžká manuální práce nemá prestiž a horník zajímá leda tak jeho vykořisťovatele, který pro něj přistaví odborářský autobus na demonstraci. Lopatky a košťátka, která zůstala po hornících před vládou, aby nezametala problém pod koberec, smutně předznamenávají, co horníci správně tuší. Že bude zameteno s nimi. V éře, která si cení nikoli práce, ale peněz, nepatří budoucnost těm, kteří hodně pracují, nýbrž těm kteří hodně vydělávají. Do této doby horník nepatří.