„Babi, babi!" Pravnučka se školní aktovkou na zádech spěchá uličkou mezi obsazenými stoly během přednášky o bezpečnosti seniorů, obejme Miladu Chmelařovou a začne jí hladit šedivé vlasy. Sedíme v zaplněném městském Klubu seniorů a jeho nejstarší členka poslouchá novinky.

Milada Chmelařová je pozoruhodná žena. Ostatní inspiruje svým věkem a tím, jak a kde ho prožívá. Je aktivní, samostatná, má svůj byt a stále vyhledává společnost. Přestože žila ve velkých průmyslových centrech, plných exhalací, prachu a hluku, dokázala si udržet zdraví a dlouhověkost. „Je čilá, chodí bez hole, tancuje a vypadá na sedmdesát. Neskutečný!" říkají o ní mnohem mladší senioři.

Milada se narodila v srpnu 1919 v americkém Chicagu. Předcházelo tomu rodinné stěhování přes oceán. Její tatínek hledal v USA živobytí v době, kdy v Čechách byla nouze. Nejprve přijel do Chicaga sám, stejně jako řada dalších krajanů, které lákala prosperita průmyslového a obchodního centra nové světové velmoci. Po krátké době otec napsal domů, že se mu stýská po rodině a že se vrátí. Manželka mu odepsala, ať nejezdí, že za ním přijede do Chicaga i se dvěma malými syny. Stalo se a Milada přišla na svět v „zemi snů".

V Chicagu strávila dětství, téměř dvanáct let. Pak nastal obrat. Začalo být hůř. Během velké hospodářské krize se rodina rozhodla vrátit do Čech. Usadila se na Ostravsku a do USA se již nevrátila. Milada vystudovala střední školu, vdala se, starala se o domácnost, a když byly její dvě děti starší, začala si hledat práci. Dotáhla to až na vedoucí účtárny ve státním podniku Vítkovické stavby Ostrava.

Mezitím děti založily své rodiny a ona se stala vdovou. Dcera, která se vdala do Mostu, jí nabídla, aby se také přestěhovala do Mostu a byly si nablízku. „Když jsem kamarádkám na Ostravsku oznámila, že se budu stěhovat za dcerou do Mostu, divily se: prosím tě, proč do Mostu, vždyť je to tam začouzené? Ale Ostrava má také svoje a mě vyhovovalo, že budu s dcerou," vysvětluje své rozhodnutí.

Rodinu má v Mostě při ruce, bydlí ale sama, má jednopokojový byt, chodí si nakupovat a jednou za čtrnáct dní tráví volný čas v Klubu seniorů v přízemí paneláku „hokejka" u aquadromu. „Já ráda chodím mezi lidi, pozoruji, jak se to tu všechno vyvíjí. Popovídáme si, vypijeme kafíčko a jdeme domů," říká.

Most se jí líbí. Oblíbila si i okolí města. Má pěkný výhled z bytu do lesíku. Dříve se tam často procházela, teď kvůli bezpečnosti chodí sama jen na nákupy, návštěvy, na obědy do školní jídelny a do klubu.

Příčinu své dlouhověkosti nezná. Připouští, že to bude kombinací zdraví prospěšných návyků. Nedrží dietu, jí, na co má chuť, ale nepřejídá se, stále žije skromně, neuzavřela se do sebe, zajímá se o dění kolem sebe, o situaci ve státě, sleduje i politiku, i když se u ní občas rozčílí, a hlavně věří v pohyb a v pobyt v přírodě. „S manželem jsme pravidelně chodili na procházky, v zimě jsme lyžovali a v létě jezdili na velké túry. Měli jsme rádi Tatry," vzpomíná.