Je živým důkazem svých slov. Nepije. Nekouří. A je v pohodě. A ve střehu!

Couvne a přikrčí se. Ukazuje, jak stát správně v ringu. „Tohle dnes mladý neučí?" povzdechne si. Je mu 77 let.

Píše se rok 1953. Komunisté truchlí nad smrtí sovětského diktátora Stalina, v Československu začíná vysílat televize, první člověk vylezl na nejvyšší horu světa.

A jeden sedmnáctiletý kluk začíná trénovat box. Na svůj věk trochu pozdě, ale o to s větším nasazením. Jmenuje se Bohumil Žižka. Čeká ho sportovní kariéra, o které tehdy snila spousta kluků za železnou oponou: sláva a cizina. Jenže za propoceným dresem byl i příběh horníka, který během cesty na vrchol také 40 let fáral, protože box ho neživil.

Narodil se v Písku 25. září 1936, ale usadil se ve starém Mostě. Do roku 1960 boxoval za Baník Most. Pak přišel zlom. Stal se Mistrem Čech a na republice skončil druhý. Nabídli mu přestup do první ligy, do Lokomotivy Děčín. „Tam jsem zažil nejkrásnější chvíle a úspěchy," vzpomíná. Boxoval v patnácti zemích, třeba v Anglii a Itálii. Zvládl 350 utkání, z toho 40 mezinárodních. Šestkrát byl přeborníkem kraje, pětkrát Mistrem Čech. Na mistrovství republiky byl dvakrát druhý a dvakrát třetí. Mohl být jedničkou, jenže největší rival, Bohumil Němeček, olympijský vítěz z Říma v roce 1960, ho vždy porazil.

Mostecký boxer dělal na dole Vítězný únor v Záluží. Trénoval po práci. V pátek, hned po šichtě, utíkal na vlak, aby stihl večerní trénink v Děčíně. V noci se vracel unavený domů. Ve zbytku týdne se připravoval v Mostě.

Kariéru ukončil v roce 1970. V Mostě se stal prvoligovým trenérem. Po třinácti letech šel na sportovní odpočinek. Box stále sleduje a hájí.