VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Byl jsem poutníkem aneb Cesta s kolem Čech

Česko – „Ta myšlenka objet na kole celou naši zemi a postupně si sáhnout na nejvýchodnější, nejjižnější, nejzápadnější a nejsevernější místa naší republiky mě držela asi dva roky,“ začíná vyprávění o své osamělé cyklistické pouti čtyřiatřicetiletý vychovatel Dětského diagnostického ústavu v Liberci, absolvent Pedagogické fakulty v Hradci Králové, Petr Šíma z Liberce.

21.7.2011
SDÍLEJ:
Fotogalerie
6 fotografií

Ilustrační foto.Foto: DENÍK/Marek Cholewa

První rok překazilo jeho úmysl poranění, druhý rok se natržené svaly ozvaly znovu. A letos to konečně vyšlo. Z Liberce vyrazil 11. června a vrátil se po osmnácti dnech, v nohách přes dva tisíce kilometrů a v srdci poznání, jak je naše zemička vlastně malá a že lidé jsou vesměs takoví, s jakou k nim přicházíš.


Šlapat jako hodinky


„Dal jsem si, mimo jiné, za cíl dotknout se všech čtyř nejkrajnějších bodů, které ohraničují naši zemi. Jsou to osamělé patníky v hraničních horách, popsané na internetu nebo v cyklistickém časopise. A republiku jsem se rozhodl objet ve směru hodinových ručiček,“ vrací se Petr k začátku června, kdy vyrazil přes Jizerské hory směrem na Krkonoše. Za první tři dny překonal přes sedm tisíc výškových metrů.


„První den to bylo převýšením náročný, jako kdybych ujel téměř pět Ještědů z centra Liberce,“ směje se. V Krkonoších si dal hned první prémii – nejvyšší bod trasy, 1510 metrů nadmořské výšky u kapličky nedaleko Luční boudy.


V závěru cesty padne i další rekord, nejnižší místo, hladina Labe nedaleko Hřenska. Ale k tomu mu zbývá dlouhých šestnáct dní. Mnohdy tvrdých a často osamělých.


Z Krkonoš vedla cesta přes Orlické hory a Jeseníky včetně zdolání Pradědu a pak směr Beskydy. „V duchu jsem si říkal, že je to taková miniatura Tour de France. Tam mluví o Alpách jako o dlouhých, táhlých a pozvolnějších (myšleno až 12%) stoupáních, to představovaly Jeseníky. Zato Beskydy byly jako Pyreneje, samozřejmě v hodně malém,“ srovnává.

Tož ty si kolík


V Beskydech ho potkala první z nezapomenutelných příhod. Byly dojemné i zábavné. „Tahle patřila k těm prvním. Potkal jsem chlapíka v trenkách a on kroutil hlavou, jako že ty fakt jedeš na kole sám, kolem republiky, tak to si teda kolík, to se mi teda podepiš,“ směje se Petr, když vzpomíná na setkání s Valachem. První z tvrdých chlapů, jaké potkával později na Ostravsku. A nejen tam.


„Všude jsem se setkal s lidmi, kteří mi radili a pomáhali. Někdy i tím, že mi ukázali běžkařskou trasu plnou kamení, na které jsem málem oddělal kolo, ale mysleli to upřímně, chtěli, abych měl cestu kratší. Stejně jako v Třinci. Tam se s vámi chlapi nemažou. „Jaké cyklostezky, vem to po hlavní, ne, to máš kratší,“ vytyčili mi nekompromisně směr.

To byl asi nejhorší den, frčely kolem mě kamiony, strašně jsem se bál, i v odstavném pruhu Ostravou, a jak to šlo, s úlevou jsem odbočil na vedlejší silničky a zamířil k nejvýchodnějšímu bodu hranice. Rád jsem ten kout opustil. Když jsem projížděl blízko polských hranic vesničku Vendryni, rodiště megahvězdy Ewy Farny, říkal jsem si, že v moc hezkém koutě nežije. Blížil jsem se k Jablunkovu a Bukovci. Lesy začínaly pustnout, přepadl mě nepříjemný pocit stísněnosti. Pamatuju si pocit úlevy, když jsem našel nejvýchodnější bod a vyjel z toho cípu země.“


Vem to do Valmezu


„Stáčím cestu k jihu a zase lehce bloudím, no spíše přemýšlím nad cestou. Narazím na tatíka, ke kterému záhy přibudou manželka a syn. Otec se mi snaží poradit, ale synek ho nepustí ke slovu. Vem to rovnou do Valmezu, říká mi. Co to je, ptám se. Vykulí na mě oči, no přeci V a l a š s k é M e z i ř í č í, poučuje mě nechápavě. Tak jsem to vzal na Valmez,“ pokračuje v poutavém líčení své pouti Petr.

„Už jsem se těšil na jižní Moravu, vzal jsem to přes Pálavu, Bílé Karpaty. A tam mě znovu potkal ten pocit stísněnosti a osamění. Liduprázdné lesy, k civilizaci poměrně daleko, na osamělého poutníka začne padat pocit tesknoty. V tom jako zázrakem se odněkud vyloupli dva kluci s bágly. Slováci. Hrozně příjemní. Najednou ze mě všechno spadlo, zavtipkovali jsme, zasmáli se a mně bylo najednou hrozně fajn. Rád na tohle setkání vzpomínám.“


Cestou na Hodonín věnoval Petr vzpomínku rodišti Tomáše G. Masaryka a pak už jen za Břeclaví tiše mokl. „Marně jsem hledal penzion. Nezbývalo než hotel. V dešti jiná možnost nebyla. Noc za šest set mi ale přišla drahá, i když slevili na čtyři sta, sebevědomě jsem se vydal na obhlídku terénu s představou, že určitě něco levnějšího seženu. No… a taky, že ne. Zmokl jsem tak, že mi nejen nevadily čtyři stovky za suchou postel, ale ani pohledy luxusně vyhlížejících Němců v hotelové restauraci.“


A zase ty živly


„Moravu jsem si fakt neužil. Druhý den vystřídaly dešťové kapky takové poryvy větru, že to obracelo větvě stromů a moje představy, že si jižní Moravu užiju, vzaly za své. Byl tak silný protivítr, že vesničku, která byla z pohledu na dosah, jsem zdolával strašlivou dobu a úplně vyčerpaný. Zachránila mě Jemnice a na druhý den úleva, když jsem trasu stočil na jih a vítr už foukal jen z boku…“


Drsné chvíle vystřídala pohoda Chlumu u Třeboně. Netrvala dlouho. Pohodičku vystřídala Kaplice. „Absolutně nedůvěryhodné místo, lidé s vizáží pasáka, nevěrohodná barmanka, majitel kempu Vietnamec. Řekl, že má plno, očividně bylo jasné, že kvůli jednomu pěšákovi, vlastně kolákovi, otvírat nehodlá. Radši jsem tohle území nikoho opustil. A na druhý den asi za trest zabloudil.

V bedekru bylo napsáno, že se k nejjižnějšímu bodu republiky dostanu paradoxně z Rakouska. Není to pravda, už i od nás vede cyklostezka. Chvíli jsem bloumal, až jsem potkal Rakušanku. Já neuměl německy, ona neměla brýle, takže zoufalá snaha ukázat jí místo na mapě padla vniveč. Ale pak vyslovila jméno hledaného bodu a zabodla prst do mapy. Oba jsme měli radost. Dokodrcal jsem se k patníku, tedy k patníkům. Považoval jsem to za zradu a pro jistotu se vyfotil s oběma. A zamířil k Lipnu. Tentokrát s prima partičkou starších lidí, sporťáků, snad v důchodu.


Chtěl jsem poradit, jak vzít Lipno, kolem hranic, nebo zprava směrem do vnitrozemí? Jel jsem s nimi asi 8 kiláků a měl bezva pocit lidského společenství. Příjemní lidé, příjemná vzpomínka. Jo, a to Lipno jsem vzal kolem hranic.“


Havárie na Kvildě


„Dvanáctý den jsem vystoupal na Šumavskou Kvildu a vtom zčista jasna praskl drát. To je průšvih, říkal jsem si. Zase náhoda, potkal jsem kluka, ten mi poradil blízké infocentrum a v něm, že nejbližší opravna je v Sušici, kam jsem neplánoval zajet.


„A nevadí, že to bude až za hodinu a půl? Řekli mi báječní chlapíci. Paráda. Ještě se podívali na internet, jak táhne oblačnost. „Za dvě hoďky tu máme pěknej slejvák. A měli…“ suše konstatuje Petr.


Tenhle večer přesto považuje za jeden z nejhezčích. Po dešti přišla krásná vyhlídka z rozhledny na kopci Svatobor, kde kdysi trávil dny s dětmi na škole v přírodě. S příjemnými pocity se vydal další den k Čerchovu v Českém lese.


„Táhly mraky, zima, zase ten pocit osamělosti, temný les a vtom opět rupl drát. To už jsem se začal smát. Říkal jsem si, tyhle okamžiky člověk potřebuje, aby se trochu otužil. Nejen psychicky. V propoceném triku kosa jak vrata. Pára od pusy, trocha bloudění, ale Čerchov jsem vyjel,“ vypráví Petr.


Domažlice se mu staly útočištěm. „Nějaký kluk mi řekl, že hned vedle je ubytovna. Vlezl jsem tam a zjistil, že je to spíš několikahvězdičkový hotel než ubytovna. Jel jsem dál. Na druhý pokus jsem sehnal i penzion a ráno mi skvěle opravili v servisu kolo. A do hodiny! Perfektně vycentrované vydrželo až domů. Drtil jsem to na Tachov přes Mariánské Lázně do Chebu,“ pokračuje v líčení cesty.


První člověk, na kterého narazil, mu doporučil ubytovnu, kterou vlastnili Vietnamci. Přišel jejich boss. Na jednu noc? Přemýšlel, už jsem se v duchu smál, co z něj vypadne. Ale nakonec to klaplo. Za ty peníze nic moc, ušmudlaný pokoj, prázdná okna, ale na přespání to stačilo. Vedle bydlel příjemný chlapík. Slušný a skromný. Povzdechl si, že Vietnamcům tu za chvíli bude patřit všechno. „A my jim budeme sloužit.“ Názor místních vyslechl Petr před zdoláním západního bodu.


„Na ten jsem se těšil nejvíc. Pocitově jsem věděl, že to bude nejobtížnější. Místo poblíž se jmenovalo Újezd. Dnes už zaniklá obec kousek za Aší. Lesy, pole, louky, památník, most přátelství. Hledání se začalo podobat orienťáku. Od mostu zpátky, zajel jsem z louky do lesa, ztratil cestu, drápal jsem se kolem potoka, naložené kolo s brašnami, široké a těžké. A v tom jsem na něj narazil. Byl tam. S označením C1844. Zpocený a utrmácený jsem k němu dovlekl kolo, které jsem předtím v zoufalství nechal na břehu potoka a vyfotil se. Znovu na mě padl pocit stísněnosti a snažil jsem se dostat z tohoto koutu pryč.“


Nedvěd a Bauer


„Další trofej padla a já se vydal k severu. Dojel jsem do vesnice Skalná. Rodiště Pavla Nedvěda. Dokonce tam měl mít ten den nějakou akci. No nepotkali jsme se…


Hrozně jsem se těšil na Krušné hory. Nezklamaly mě. Reliéfem připomínají trochu Jizerky. Pohoda, malý provoz a spousta kopečků na hřebeni. Jeden z nich byl Klínovec. Když jsem přijel do Božího Daru, ptám se, kde tu bydlí Lukáš Bauer. Zajel jsem dokonce až k baráku, před ním fáro, Lukáše jsem ale neviděl. Ani ve fáru ani na kolečkových lyžích, jak ho lidé potkávají. Zato mi vyprávěli hezkou historku. Jednou tam prý nějaký tatínek drezíroval na běžkách dcerku, vtom kolem projel běžkař. No podívej se na toho pána, jak mu to jde, jak zvedá ty nohy, křičel na dítě tatínek. Aby ne, když ten pán byl Lukáš Bauer! Nedal pán dítěti špatný příklad,“ smějeme se příhodě.


V Hoře Svaté Kateřiny se Petr zastavil v dětském domově, kam přišla většina dětí z libereckého diagnosťáku. Nejdřív Petra zdravily trochu ostýchavě, ale pak ho poznaly a měly velkou radost. Když došel ve svém vyprávění k tomuhle úseku, zasvítily mu oči. Vzpomínka hezká a silná.


Klesám do Hrobu


Pak Petr dále pokračoval kurzem k severovýchodu. Vodní dílo Fláje a hurá na Cínovec. Táhlé klesání. „Klesám do Hrobu, smál jsem se. Ale čtyři kiláky zajížďky za ten sjezd stály…“


A dál přes Českosaské Švýcarsko do Šluknovského výběžku. Lobendava, osada Severní a hranice… S vedrem, posledními patníky a kilometry přišla krize. Přestál ji, protože každá krize časem přejde, a čekal, až se v dálce objeví Ještěd a zvěstuje konec cesty.


„Když jsem ho uviděl, čekal jsem, že to bude dojemné, ale pocit nepřišel, lehce naměkko jsem byl spíš, když jsem zdolal Krušné hory. Čekal jsem, že mě dojetí zasáhne třeba na Výpřeži nebo Ještědu. Ale nepřišlo nic. Tak jsem sjel dolů a… bylo po cestě. Až druhý den mi došlo, že to byla fakt makačka, a celé mi to docházelo až nad mapou a vzpomínkami. I když jsem nejel mongolskou pouští, ale bezpečím vlastní země, přeci jen jsem byl hrdý, že jsem to zmákl.“


A poselství? Člověk by neměl mít velká očekávání. Během cesty Petr zjišťoval, že rád vzpomíná na „maličkosti“. „Hlavně na setkávání s lidmi, hezkou přírodu a zjištění, že tělo vydrží více, než si člověk myslí. A tak mě to naučilo zbavit se ostychu zeptat se na cestu kohokoliv. Nejbližšího živáčka. A když k někomu přicházíte s dobrým úmyslem, většinou se s dobrou potážete,“ uzavírá Petr Šíma své vyprávění.

Autor: Jana Švecová

21.7.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Vedoucí dospělého oddělení Michaela Hrabinská (vlevo) a knihovnice Hana Knolová

Litvínovská knihovna jde s dobou. Láká na videa i nový časopis

Ze soboty na neděli jsme si pospali o hodinu méně. Měnil se zimní čas na letní. Ručičky hodin se ve dvě hodiny ráno posunuly o hodinu dopředu

V noci na neděli začne platit letní čas, noc bude o hodinu kratší

TIP NA VÝLET: Znáte rozhlednu Radejčín?

Dubičky, Radejčín - Kostel svaté Barbory v Dubičkách (založen roku 1579) ční vysoko v kopcích, od Labe vypadá jako dětská stavebnice. Romantickou vyhlídku od penzionu zná snad každý, výhled z kovové rozhledny nad novou dálnicí není tak známý.

Agresivita vůči záchranářům stoupá. Letos mají v kraji už čtyři napadení

Ústecký kraj - Lidé pracující u zdravotnické záchranné služby a hasiči mají velmi tvrdou profesi. Denně se setkávají s lidským neštěstím, těžce zraněnými a mrtvými.

Barokní zámek Valdštejnů se letos stal velmi vyhledávaným místem nejen turistů

Litvínov - Workshopy, městské slavnosti i zajímavé výstavy lákají do Valdštejnského zámku stále více lidí. V prvních měsících letošního roku návštěvnost trhala rekordy.

Hokejisté s fanoušky zakončili sezonu. Byla u toho i Hlinkova hokejka a čerti

Litvínov - Hráči a fanoušci HC Verva Litvínov se na ledě Zimního stadionu Ivana Hlinky loučili s uplynulou extraligovou sezonou, která pro Litvínov skončila ve čtvrfinále play off. Přijeli dokonce i protagonisté čertovské Krampus show. Rozloučení si nenechal ujít ani Jiří Válek, který si nejen obul brusle, ale představil i hokejku, žlutou Artisku, kterou v 80. letech minulého století používali litvínovští hokejisté, vlastnoručně podepsanou legendárním Ivanem Hlinkou.

Předvolební speciál deníku: Jak splnila vláda své sliby?

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies