Přestože byl autorem více jak dvanácti stovek návrhů, z nichž naprostá většina byla realizována, teprve před čtyřmi lety se dočkal veřejného uznání. Za své celoživotní dílo v oblasti návrhářství byl uveden Akademií designu České republiky do Síně slávy Czech Grand Design.

Na podzim se chystal se svou rodinou, ženou Marií a dcerou oslavit své devadesátiny. Už se jich nedočká. V sobotu 5. února zemřel.

Významnou část svého života prožil v Jablonci nad Nisou, pocházel však z východních Čech. Své nadání projevil už na stavební průmyslovce v Hradci Králové. Následovaly zkoušky na UMPRUM, ale zároveň i druhá světová válka a práce v Reichu.

Práce v Reichu mě naučila přemýšlet

Stanislav Lachman byl ročník 1921. A tomu se totální nasazení pro německý zbrojní průmysl nevyhnulo.

Jeho neobyčejná osobnost se projevila i v zarputile pozitivním vidění světa. A tak zaujetí pro věc, pro dílo dokázalo přemazat ne právě radostné vzpomínky na práci v muniční továrně. Byla to právě tvorba, která ho dokázala povznést z otrockých podmínek. „Pracoval jsem v muniční továrně jako kreslič a konstruktér, kde zaměstnávali i slepé dělníky.

Vymýšlel jsem pro ně různé pomůcky a tehdy jsem si uvědomil, jak důležitá je u pracovního nástroje ergonomie,“ vyprávěl mi kdysi. „V tom, že jsem později dokázal o všech věcech přemýšlet z mnoha stran, mi paradoxně pomohl Hitler,“ vracel se ke vzpomínkám.

Po skončení války se mohl dál věnovat oboru a studiu architektury na UMPRUM.
Ještě před jeho absolvováním, v roce 1948, vymyslel jeden ze svých prvních patentů, pákové ovládání vody. Tehdy totiž dostal za úkol to vymyslet. V roce 1952 nastoupil do Výzkumného ústavu Kovotechny, konstrukčního a vývojového ústavu pro všechny národní podniky, kde se stal vedoucím oddělení.

Žehlička s patentem

Jeho kosodélníková žehlička s největší žehlící plochou na světě byla dokonce chráněna patentem. Z výroby však byla brzy stažena. „Komunistům asi vadilo, že bych za patent dostával moc velké peníze, a to se nehodilo,“ mávl rukou nad tím, co bylo. Návrh nejprve konzultoval v žehlírně, aby věděl, co je při žehlení nejdůležitější, jak se žehlička odkládá, co při téhle nesympatické práci znepříjemňuje život. A žehličku vymyslel tak, aby se s ní dalo žehlit všemi směry a nemusela se otáčet.

Jeho návrhy nikdy nebyly jen samoúčelnou designovou hříčkou, ale vždy ctily účel, kterému měly sloužit. A respektovaly technické zadání, které pečlivě promýšlel. Nikdy se nepovažoval za umělce, ale jen za součást velkého orchestru, který tvořil společně s techniky, vývojáři, výzkumníky i obchodníky. To vše se vždy skromně snažil zohlednit. Pracoval i na velkých průmyslových zakázkách. Například na leteckém trenažéru, a kdyby nepracoval v sehraném týmu, výsledek by se těžko dostavil.

I proto byly a jsou domácí pomocníci, kterým vtiskl svou podobu, dodnes oblíbení v mnoha domácnostech. Ukazoval mi kdysi zápis v pamětní knize ze své výstavy, který ho hřál víc než oficiální uznání. „Pane Lachmane, tenhle mixér máme doma už třetí generaci a pořád slouží!“

Podle jeho návrhů vyráběli zejména ve firmě Elektro Praga Hlinsko, což mu vyneslo přezdívku „pan ETA“.

Na jeho návrhy možná vzpomínají i v Novoborských strojírnách a různých výrobních družstvech, celkem asi v 80 podnicích. V roce 1971 přešel do podniku Prago-Union, od roku 1982 byl hlavním designérem v UTRIN Praha.

Zní to všechno dost vznešeně, ale oproti dnešku, kdy se známí designéři řadí mnohdy k celebritám a pro svou práci mají nepopsatelně lepší možnosti, vznikaly jeho návrhy za poměrně kuriózních podmínek.

Ateliér v suterénu

„Vzpomínám si na jeden ze svých ateliérů v Kovotechně, byl to suterén a o ateliéru jako takovém se rozhodně nedalo mluvit, ale zase jsem měl blíž ke kolegům a mohl jsem s nimi všechno diskutovat,“ rozpomínal se a jeho laskavé oči se při té vzpomínce usmívaly.

Stejně, jako když mi vyprávěl o jednom z nejkurióznějších zadání, které během života dostal. Ale to se už smál naplno svým živým, nakažlivým smíchem, který svědčil o tom, jak moc měl rád život i s jeho kotrmelci.

Vagon pro Stalina

„Bylo to v roce 1949, když jsem dostal ještě ve škole za úkol navrhnout železniční vagon pro generalissima Stalina. Měl to být dárek našich komunistů k jeho jubileu. Paradoxem bylo, že nikdo z našich profesorů pro komunisty zrovna nehoroval, ale byl to úkol shora, nedalo se nic dělat. Bylo to ohromně nákladné, prý ať to stojí co to stojí, a tak jsme se s tím nepárali. Nechyběla tam promítací kabina, klimatizace, dokonce i koupelna. A stěny byly obložené nejlepší kůží. Ovšem ještě než ho generalissimus od našich soudruhů obdržel, nedaleko Rostova ho rozkradli a ke Stalinovi se nikdy nedostal,“ vyprávěl.

Za své dílo obdržel osm zlatých medailí na mezinárodních veletrzích v Brně, zlatou medaili v Kolíně nad Rýnem. Ve světě by byl bohatým a uznávaným člověkem. Tady získal jen uznání svých kolegů a lidí, kteří měli možnost jeho bohatou a činorodou osobnost poznat.

Obrazárna v paneláku

Až do své smrti bydlel v obyčejném panelákovém bytě v jedné z jabloneckých čtvrtí. Místo to ale bylo neobyčejné. Vlídnou atmosférou, kterou mu dodávali jeho obyvatelé, i uměleckým duchem, což povyšovalo skromné zařízení na skutečný domov výtvarníka. Zdobily ho četné obrazy a grafiky na stěnách i technické hříčky například v podobě stolní lampy z kousku vzduchotechniky…

V roce 2001 uspořádalo Národní technické muzeum v Praze rozsáhlou výstavu jeho výrobků. Dílo našeho předního návrháře si ale díky iniciativě osobních a celoživotních přátel mohli v posledních letech prohlédnout, alespoň ve formě výtvarných návrhů, také návštěvníci Městského divadla v Jablonci či kostela Dr. Farského.

Tam mu loni u příležitosti jeho poslední výstavy zahrál i studentský orchestr jeho jmenovce Ondřeje Lachmana. „Stáníček“, jak mu s láskou říkala jeho paní Maruška, miloval jazz. Snad ho tóny jeho naplněného života provázely i na jeho poslední cestě. Mnohým bude chybět.