Právě ten je jeden ze tří zařízení v Libereckém kraji, který se zapojil do rozsáhlé přeměny ústavní péče v život, který se v co nejvyšší možné míře blíží tomu, jaký žije většina z nás. Společně s ním se k projektu připojí i ústavy v Jestřebí na Českolipsku a v Jabloneckých Pasekách. V Ústeckém kraji jde o Hliňany na Ústecku a Lobendavu na Děčínsku.

V budoucnu by klienti měli opustit izolovanou komunitu ústavu a začít se, podle svých možností, zapojovat do normálního života, jak je to běžné v celé Evropě. „Navštívil jsem řadu zařízení ve Francii, Anglii, Japonsku, Brazílii a byl jsem nadšený, jak se tam o lidi starají. Jsem rád, že se tomu začínáme blížit i u nás," řekl uznávaný fotograf Jindřich Štreit, který projekt podpořil výstavou svých fotografií, pořízených během desítek let v řadě ústavů.

Život místo ústavu

Nový trend nastínila vedoucí oddělení krajských sociálních služeb v Liberci Martina Teplá: „Nechceme, aby už lidé přicházeli do ústavů, ale aby služby přicházely za nimi."

Projekt počítá s výstavbou menších domků pro bydlení v malých skupinách nebo přestavbou na několik menších bytů, což je příklad Jablonce. „Kdo náš ústav zná, ví, v jakých podmínkách musely naše klientky žít. Tmavý dům v bezprostřední blízkosti trati, přilepený navíc ke skále, která znemožňovala stavební izolace, takže tu bylo stále vlhko a plíseň. Některé ženy už našly nové chráněné bydlení přímo ve městě, pro další se s pomocí projektu podaří dokončit záměr přístavby dvou objektů s celkem pěti oddělenými domácnostmi pro skupinové bydlení," předestřel ředitel Domova a Centra denních služeb v Jablonci nad Nisou Jiří Bezouška.

V Mařenicích a Jestřebí opustí postižení zdi ústavu nadobro. Mařenický ústav nahradí čtyři domky v Novém Boru a Cvikově. Ve třech budou klienti žít, čtvrtý bude sloužit jako centrum pro poskytování služeb a místo setkávání. „V domcích najdou místo například matky, které už samy nestačí na péči o postižené stárnoucí děti," přiblížila ředitelka domova v Mařenicích Petra Bröcklová.

Z ústavu v Jestřebí se lidé budou stěhovat během dvou let do nových bytů či domků se speciálním režimem v České Lípě, Jestřebí či Sosnové. Žít v nich budou ve skupinkách od pěti do dvou osob.

Jinakost nás leká

Kromě zdí v ústavech, bude hlavně zapotřebí odstranit bariéry v myšlení. Všech zúčastněných. Klientů, kteří třeba za celý život nic jiného než společnou koupelnu a jeden záchod pro třicet lidí či společný pokoj se šesti postelemi nikdy nepoznali. Personálu, který se bojí, že se změnami může přijít ztráta jistoty zaměstnání. Ale hlavně veřejnosti, která se myšlenkovými stereotypy brání přijmout za své sousedy „jiné lidi". „Transformace není jen o změně bydlení, ale také o změně služeb a přístupu k postiženým, kteří byli v minulosti považováni za občany druhé kategorie. Je potřeba prolomit zbytečné strachy, které si v hlavách budujeme," potvrdila ředitelka ústavu v Mařenicích Petra Bröcklová. „Mentálně postižených není třeba se bát, pracuji v ústavu dlouhé roky a nemůžu říct, že by se někdy přihodilo něco, co by k podobným úvahám zavdávalo příčinu," potvrdil ředitel Domova Sluneční dvůr v Jestřebí Pavel Kos.

Do projektu je zařazeno 32 zařízení ze všech krajů. Celkem je na něj z operačního programu EU vyčleněno 1,3 miliardy korun. „Vynaložené prostředky naplňují vizi života místo ústavu. Postižení vždycky budou potřebovat naši pomoc, je ale mylné domnívat se, že musí prožít celý život ukryti za zdí. V izolaci se stejně postiženými. Tam, kde už ke změnám došlo, vidíme, jak lidé rozkvetli. Stali se svými pány, mohou sami rozhodovat o drobnostech, které považujeme za běžné. Uvařit si kávu, jít nakoupit, rozhodnout, koho pozvou na návštěvu. Jsou to pro ně věci, které mnozí dosud nezažili," shrnuje vizi ministerstvo práce a sociálních věcí, které je s přispěním prostředků Evropského sociálního fondu nositelem projektu. V ústavní péči ČR žije 3 800 lidí s mentálním postižením. Ti všichni by se měli díky projektu dočkat důstojného života.

Ti, kteří se problematikou sociální oblasti hlouběji zabývají, vědí, že se nevyřeší naráz všechny problémy. Že nepomůže 70leté paní Gáborové z Liberce, která neví, jak sama zvládnout péči o svého psychicky nemocného dospělého syna, ani problémy ředitelů chráněných dílen, kteří musí zoufale shánět práci pro své klienty a dodržovat zákoník práce, aniž by měli dlouhodobě nastavené podmínky své činnosti. Je ale rozhodně jedním z důležitých kroků.

„Jsme si vědomi, že problémy v sociální oblasti jsou nesmírně široké, ale důležité je někde začít," zdůrazňuje Ivana Příhonská z ministerstva práce a sociálních věcí.