To potvrdil i Michael Kocáb, hudebník a bývalý politik, který se po událostech roku 1989 stal vládním zmocněncem pro odsun sovětských vojáků. Bez větších politických zkušeností skočil rovnýma nohama do vyjednávání s nejvyššími představiteli sovětské armády.

Revoluce s rudou armádou za zády

„Uvolnění bezpečnostně-politických vztahů, které jsme nazývali studenou válkou, by nebylo možné bez osvíceného Michaela Gorbačova, který tuto transformaci rozjel," řekl Kocáb na začátek panelové diskuze, která se odehrála u příležitosti 25. výročí odchodu sovětské armády z Turnova a z Československa v Městském divadle.

„Já si pamatuji, že když došlo k Sametové revoluci, všichni jsme si říkali, že pokud tu vojska zůstanou, můžeme se snažit, jak chceme, ale svobody se nedočkáme. Byla by tak pak jen otázka času, kdy se komunistické vedení zkonsoliduje a udělá veškerému revolučnímu dění přítrž. Zkrátka se sovětskou armádou za zády nemůže být o žádné revoluci ani řeč," popsal Kocáb první okamžiky, kdy si uvědomili s Václavem Havlem a Michalem Horáčkem, že je potřeba konat a urychleně začít o odsunu vojáků jednat.

Jen dva dny po demonstraci na Národní třídě tak Kocáb navštívil tehdejšího premiéra Adamce, kterého požádal o urychlené zahájení rozhovorů o odsunu sovětské armády. „Nebyl jsem na vojně, takže jsem necítil vojenskou subordinaci. Pro mě byli vojáci a generálové jenom nějací pánové, kteří v uniformách vypadali přísněji," popsal Kocáb možný důvod, proč byl právě on později nominován, aby odsun řídil.

Než se však stal vládním zřízencem, zaslalo vedení Občanského fóra dopis přímo Gorbačovovi do Moskvy, ve kterém žádalo o okamžité jednání o odsunu vojáků. „Už za několik dní jsme obdrželi odpověď, že Gorbačov přijal náš dopis s porozuměním. Co to znamenalo s porozuměním, jsme nevěděli. Bylo nám jasné, že rozumí, že je tady nechceme, ale nevěděli jsem, jestli můžeme čekat nějakou vstřícnou reakci," popsal tehdejší události Kocáb.

Smlouva o odsunu

Iniciativa pokračovala i po krachu několikadenní vlády Čalfy. Koncem roku se stal prezidentem Václav Havel a Michael Kocáb byl spolu s dalšími členy Občanského fóra „parašutován" mezi poslance Federálního shromáždění. Kocábovi se později podařilo prohlásit přítomnost sovětské armády za neplatnou od úplného počátku v srpnu 1968.

Během roku 1990 pak Dienstbier spolu se svým sovětským protějškem podepsali smlouvu o odsunu sovětských vojsk a Kocáb se mohl pustit naplno do práce.

„Úplně paradoxně jsem se dostal do prvořadé pozice při vyjednávání o odsunu, i když na vrcholu byl generál Ducháček. Odsun totiž měla na starost armáda a musel ho tak řídit někdo s vojenskou hodností. Jenže československá armáda byla plná kamarádů sovětských vojáků, kteří se znali a navštěvovali se. Naše a sovětská armáda byly v období normalizace ve vřelém kontaktu a spolupracovaly spolu, takže se nedalo spolehnout na to, že pokud se to všechno nechá v rukou československé armády, bude všechno v pořádku," popsal obtížnou výchozí situaci Kocáb a dodal, že právě proto byla zřízena parlamentní komise, která měla odsun kontrolovat a řídit.

Co tady Sověti měli a co měli pod zemí

Tam kde kdysi pobývali vojáci, tak vznikla škola, domov důchodců a hotel pro seniory. „Nechal jsem si vystavit potvrzení od československé i sovětské armády, že mám přístup do areálu. Chodil jsem tam pravidelně, abych si všechno zkontroloval a zjistil, v jakém stavu jsou budovy," řekl bývalý turnovský zastupitel a hlavní koordinátor odchodu vojáků z Turnova Josef Kunetka.

Ten se postupem času dostal až k odhalování „pravého" důvodu působení vojáků na Turnovsku a spolu s turnovským filmovým dokumentátorem a pamětníkem Milanem Brunclíkem přispěl k odhalení skladování velkých bojových raket, které mohly nést jaderné hlavice. Milan Brunclík dokonce o přebírání vojenského areálu natočil dokument Příliš mnoho otázek.

„Ve filmu, který je moc zajímavý, je dobře nastíněn jeden problém, který se týkal celého Československa při odsunu vojáků. To bylo, zjistit, co vlastně všechno tady Sověti měli a co všechno měli pod zemí," řekl Kocáb a lehce naznačil vlastní zkušenost při vyrovnávání se s pověstmi o tom, že sovětská armáda měla na českém území uložené i jaderné zbraně.

Poslední sovětský voják

21. června 1991 opustil poslední železniční transport se sovětskými vojáky a jejich vojenskou technikou území České a Slovenské federativní republiky a nakonec 27. června opustil území ČSFR i poslední sovětský voják. Po třiadvaceti letech tak skončila mise sovětské armády v Československu. Vojenské areály se pomalu začaly znovu používat nebo se transformovaly stejně jako v Turnově.

„Pobyt sovětských vojsk na území Československa si vyžádal velké množství lidských i materiálních škod. K 1. listopadu 1991 bylo v jeho souvislosti evidováno 290 mrtvých a 577 těžce zraněných československých občanů, další stovky lidí byly zraněny lehce. Celkové škody způsobené sovětskou armádou představují částku vyšší než 6 miliard korun, z toho více jak polovinu tvoří škody na životním prostředí, které se ze žalostného stavu vzpamatovává dodnes," popsal závěrečný účet sovětské armádě Martin Hakauf pro informační centrum vlády ČR.

„Byl to jen pakatel toho, co ve skutečnosti napáchali. Řekl bych, že reálně škody mohly být až desetkrát větší," řekl Michael Kocáb a dodal, že Sověti nakonec nezaplatili ani korunu.