Jak se žije našinci v Kathmandu? Báječně!

Po pěti měsících strávených v Kathmandu v Nepálu, mi už zdejší podmínky přijdou natolik přirozené, že se musím ptát sama sebe, o čem zajímavém vlastně psát. Naštěstí je kolem mě i spousta dalších Evropanů, kteří jsou tu kratší dobu, a proto se diví stejným věcem, kterým jsem se ještě v lednu divila i já, a ke kterým mohu jít pro inspiraci.Vyrazit do ulic? Chce to odvahu

Při prvním pohledu na mapu vypadá Nepál jako malinký podlouhlý stát sevřený mezi dvěma obry; Čínou ze severu a Indií z jihu. Tohle zdání je ale klamavé a člověk by se neměl nechat zmást odlišnými asijskými měřítky. Ve skutečnosti je Nepál téměř dvakrát větší než Česká republika a žije v něm skoro třikrát tolik obyvatel.

Míra místní urbanizace je zatím poměrně malá a kromě několika metropolí je Nepál zaplněn spoustou menších vesnic a městeček s několika desítkami obyvatel. V hlavním městě Kathmandu žije okolo 2,5 milionů obyvatel, čehož si člověk všimne hned po příjezdu. Ulice v centru města připomínají mumraj v mraveništi. Tam se člověk musí často prodírat davy lidí, a to především v sezóně, kdy je Kathmnadu zaplaveno turisty, kteří sem přijedou za exotikou a na horské treky. Centrum města je ale ještě pořád poklidné ve srovnání s kathmandskými ulicemi, které jsou téměř nepřetržitě zacpané troubícími auty, mikrobusy a kličkujícími motocykly.

Mě samotné trvalo jeden až dva měsíce, než jsem se v místní dopravě vyznala a další měsíc, než jsem sebrala odvahu vyrazit do ulic sama se svým kolem. Nejenže se tu jezdí vlevo, a tudíž si člověk musí dávat pozor, aby automaticky nezahnul do protisměru. Horší ale je, že nepálští řidiči mají svůj vlastní jazyk dopravních pravidel, který je pro cizince ze začátku naprosto nečitelný.

Tak například, se předjíždí jak zleva tak zprava a blinkry tu skoro nikdo nepoužívá. Mikrobusy a rikšy si po cestě kličkují zleva doprava podle toho, jestli chce zrovna někdo vystupovat a nebo jestli jede vedlejší pruh rychleji. Do tohoto zmatku se ještě připletou řidiči na skútrech a motorkách, kteří se řídí pravidlem, že kam se nevleze auto, tam se přece lehce může vlézt jedna až dvě motorky. Doprava na křižovatkách je řízena z 99% policisty, protože v celém městě je jen několik semaforů které, až na pár výjimek nefungují. Změť těchto „pravidel" mi přišla jako neuvěřitelný chaos a trvalo mi několik týdnů, než jsem se do centra města odvážila.

Dnes mi ale všechno připadá naprosto přirozené. Každé ráno, nasadím svou masku proti smogu a vyrážím do víru kathmandské dopravy. Navíc musím konstatovat, že místní řidiči jsou nejen mistři řízení, jsou stále ve střehu, ale také mi přijdou často mnohem ohleduplnější než u nás.

Za hodinu ve městě zmizíte v prachu

Jak už jsem zmínila, do města si většinou nasazuji roušku na nos a ústa, jako ochranu proti všudypřítomnému smogu a také mrakům prachu. Znečištění je v Kathmandu, a vlastně v celém Nepálu, velký problém. Vaše oblečení je už po jedno až dvoudenním nošení pokryté šedivou vrstvou. I zboží v obchodech je pokryté stálou vrstvou prachu, což jsem si uvědomila, když mé dlaně a prsty po každém nákupu v supermarketu byly doslova černé.

Ještě očividnější je znečištění místních ulic a řek. V Nepálu, stejně jako v mnoha jiných asijských zemích, není zvykem vyhazovat odpadky do koše, ale jen jednoduše na ulici. Lidem běžně „odpadávají" papírky od rukou přímo na zem, ať už v restauracích, autobusech nebo na chodníku. Místní systém sběru odpadků z domácností a dokonce i kanalizace má také ještě co dohánět. Proto není divu, že zdejší ulice připomínají smetiště a řeka Bagmati, protékající celým městem, je bez nadsázky zapáchající stoka.

Život je tu klidný a Nepálci milí

Po přečtení předchozích odstavců se musí snad každý podivit, proč by někdo chtěl v takové zemi a v takovém městě zůstávat déle, než je nezbytně nutné.

Já sama neumím dost dobře vysvětlit, proč jsem si Nepál tak moc zamilovala, že po pěti měsících si chci pobyt tady prodloužit minimálně na celý rok.

A musím zmínit, že stejně jako Kathmandu a Nepál okouzlily mě, polapila tato země i spoustu dalších návštěvníků. „Story" cizinců, kteří sem přijeli na dovolenou, na trek nebo pracovně na pár týdnů, a zůstali tu několik měsíců či let, slýchám neustále.

Když opomenu místní přírodu a Himalájské hory, které jsou překrásné a fascinující, je to asi místní kultura a vstřícnost obyvatel, které mají tu hypnotickou moc.

Životní tempo je tu o mnoho poklidnější než na západě a povaha Nepálců je velice příjemná.

Místní lidé jsou skromní a nekladou svoje potřeby, chtění a ego na první místo, jako jsem to zažila například v Nizozemí, kde jsem žila tři roky. Jsou velice otevření, přátelští a usměvaví. Tady máte pocit, že kamkoliv přijdete, mají z vás radost jen proto, že jste se tam objevili.

Kromě toho je mi na Nepálcích také velice sympatické, jak jsou bezelstní a upřímní, v porovnání s „dravými a prohnanými" Indy.

Tomuhle všemu dává pozitivní tečku místní dobré jídlo a sluníčko, které příjemně prozáří téměř každý den.

Proto mohu jen dodat: „Přijeďte, a přesvědčte se sami, že Nepál opravdu stojí alespoň za návštěvu."

Lucie Pečínková