Letos na jaře ale dostal objednávku od Českého egyptologického ústavu nafotografovat archeologické vykopávky v severním Súdánu, tři sta kilometrů od Chartúmu.

Pracoval v úmorném vedru, písečné bouři, poznal místní obyvatele i životní styl, založený na odlišných civilizačních pravidlech, než u nás.

Co vás jako první praštilo do očí, co vás zaujalo?
Snad nikdy jsem neviděl pohromadě tolik nádherných žen. To jsou úžasné gazely. Vysoké, štíhlé, za celou dobu jsem tam nepotkal tlustou ženskou. Černošky mají úžasný dar umět se pohybovat. Pořád jsem Mirkovi Bártovi, řediteli egyptologického ústavu říkal, že mu děkuji už jen za tu krásu, kterou mi umožnil vidět. Druhý vjem, to byla vůně. Celý Chartúm krásně voní kadidlem a bylinkami. Je tam vedro, nějakých 38 stupňů ve stínu, ale suché vedro a chová se jinak, než to naše vlhké vedro.

Když mluvíte o ženách, prý jste tam objevil modelku?
To nebyla modelka, to z ní udělali novináři, ale jedna ze dvou stážistek. Velice pohledná, štíhlá, s neuvěřitelně klenutým zadečkem. Všichni jsme kolem ní poskakovali jak… Prostě poskakovali. Víceméně se tam normálně nemůže fotit. Měli jsme licenci na focení jen při výzkumu, ale mě to nedalo. Fotografoval jsem tuhle naší princeznu, až jsme měli obavy, aby nám někdo nepodřízl krk. Ženy tam mají podřadnou pozici a chovat se k nim takhle, to místní považují za nepatřičné. Takže jsem byl na pozoru a fotil jen když kolem nechodili Arabové. Holky pózovaly rády.

Chartúm je známý z historie velkým obléháním generála Gordona muslimskými mahdisty, kde všude jste v této souvislosti narazil na pro nás Evropany až fanatická omezení, co jsi dělal jinak?
Je tam všude spousta vojáků a při náznaku jakéhokoliv terorismu střílí. Docela mě ale překvapilo, že to tam není zas tak strašné. Ale třeba nelze se svléknout do půli těla a nosit kraťasy. Dny jsem trávil v dlouhých kalhotách a s rukávy zapnutými po zápěstí. Mělo to i praktické důvody, kdo na jejich slunce není zvyklý, spálí se za chviličku. Já měl puchýře za dva dny. V Chartúmu mě překvapilo, jak málo tu je úplně zahalených žen. Poměrně dost děvčat se halí jen do šátku a chodí po městě samo, bez mužského doprovodu. Potkal jsem i nezahalené křesťanky z jihu severního Súdánu. Řekl bych, že jsou tam lidi vcelku tolerantní. Přitom ale v súdánském Národním muzeu spodní patro patří islámu a horní, kam už pomalu nikdo nepřijde, křesťanství.

Co jste na vykopávkách fotil, o co šlo?
Především fresky v chrámu, z něhož zbyla jen podlaha z pískovcových bloků. Stěny z na slunci pálených cihel se postupně rozpadly a zůstaly jen omítky s freskami. Sesunuly se shora dolů a malby zůstaly navrchu. Normálně z omítek nic nezbude, natož malby. Tady přežily. Ve dvaceti centimetrech našli tři vrstvy fresek. Bohužel se nedalo zjistit co zobrazují. Zda nápisy, nebo obrazce. Rozpadly se na barevné fragmenty. Snímala je restaurátorka z Londýna, původem Češka, úžasná ženská. Mám ale pocit, že tamější Národní muzeum nebude mít peníze na další zkoumání. Ale naštěstí jsou zakonzervované. Třeba jednou, za padesát, sto let to někdo poskládá dohromady.

Fotil jste i jiné nálezy, než puzzle z pomalovaných omítek?
Udělal jsem asi 2,8 tisíce snímků, převážně technických. Samozřejmě, jsou mezi nimi i nálezy kamenné, třeba hrací kostky, nebo keramické střepy. Ale zatím žádné sochy a podobně.

Jak vypadal pracovní den na vykopávkách?
Pracovní dobu jsme museli přizpůsobit vedru. Vstávali jsme kolem šesté a v sedm už pracovali, akorát vycházelo slunce. Nejlepší čas na focení náladových obrázků. V jedenáct jsme skončili a odešli na snídani. Po snídani, kolem dvanácté zpět na výzkum. Práce trvala jen do dvou odpoledne. Vedro je tak vysilující, že člověk po příchodu z výzkumu padl do postele a hodinu odpočíval. Oběd býval tak v sedm večer. Ono se tam jí jen dvakrát denně. V tom horku ani nemáte na víc chuť. Zvykl jsem si rychle.

To jste vyskočili z postele, ani si nedali kafe a už jste pracovali?
Ale tak kafe a biskvit ano. Ovšem někteří šli makat bez kafe. Pracovat jsme museli i v písečné bouři, tlačil nás dost čas.

Nejspíš jste při práci přísně dodržovali pitný režim?
Absolutně. Zažil jsem panickou hrůzu při čekání na střídání. Napadalo mě, že jestli do pěti minut nepřijde někdo s vodou, tak si to snad hodím. Dostal jsem fóbii ze sucha v krku, až nepochopitelnou. To pak čtení o poušti a umírání žízní dostane jiný rozměr. Došlo mi, o čem to je.

Čím jste se po večerech bavili?
U večeře, která se jí rukama z jednoho hrnce, naše stážistky udělaly kafe a čaj. Kuchař Sallah připravil vodní dýmku. Hulili jsme, že jí nestačil vyměňovat. Miluji tenhle rustikální způsob hodování. Holky se rády učily české písně. Shlédly se v Limonádovém Joe. Krásně uměly píseň Arizona, kterou ve filmu zpívá Olga Schoberová.

Takže, když nastal čas odjezdu domů…
No to jsme brečeli všichni. Kluci tam byli pět týdnů a já jen čtrnáct dní. Ale i tak si dodneška s děvčaty dopisujeme a stýská se jim.