VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Cecilia Kleinová: Největší radost mi dnes dělá početná rodina

Severní Čechy - Příběhy 20. století jsou dokumentární cyklus, který vypráví životní osudy pamětníků. I o strastiplné cestě Cecilie Kleinové na sever Čech.

10.11.2013
SDÍLEJ:

Rodina Cecilie Braunové - Kleinové.Foto: archiv pamětnice

Cecilia Kleinová se narodila v říjnu 1928 v Porúbce, malé vesničce v okrese Sobrance na východě Slovenska. Její rodiče Áron a Fany, roz. Weissová, se starali o malé hospodářství a provozovali v obci obchod se smíšeným zbožím. Už od deseti let musela Cecilia a její sourozenci pomáhat rodičům na poli, protože najímání námezdních dělníků bylo příliš drahé. Děti také chodily pást husy a pomáhaly i v domácnosti.

Doma v kruhu rodinném se ctily židovské tradice. S křesťanskou většinou v obci ale vycházeli dobře. Někteří slovenští sousedé si dokonce každoročně přáli, aby k nim na Vánoce posílali své syny jako koledníky, protože věřili, že to přináší štěstí.

V obci fungoval vedle běžné jednotřídky i židovský cheder, kde se děti učily hebrejské písmo a základy hebrejštiny a judaismu. Na tom měl hlavní zásluhu otec Cecilie Áron, který sehnal pro cheder učitele, a dokonce ho i platil. Cheder navíc sídlil v domě Rothmannových. Maminka Fany zase mnohokrát pohostila chudé židovské děti, i když Rothmannovi sami nebyli příliš bohatí.

Cecilia Kleinová měla šest sourozenců. Vedle nejstarší, nevlastní sestry Růženy z otcova prvního manželství, to bylo pět chlapců: Alexander, Samuel Viliam, Emil, Adolf a Ignác.

Pronásledování Židů v období druhé světové války nepřežili rodiče a bratři Samuel Viliam, Adolf a nejmladší Ignác.

Emil a Alexander

Bratr Emil, který přežil koncentrační tábor, byl po válce velice úspěšný v Austrálii, kde se živil jako zlatník, a později se stal dokonce starostou čtrnáctitisícového města North Caulfield na předměstí Melbourne se silnou židovskou menšinou. Ještě před cestou do Austrálie si změnil jméno na Emil Braun. Cecilia Kleinová se s bratrem a jeho rodinou několikrát setkala ve Vídni. Po smrti prvního manžela se Cecilia ocitla v těžké finanční situaci. Jen díky finanční podpoře bratra Emila mohla její dcera dostudovat.

Cecilia Kleinová (uprostřed) s rodinou a přáteli.

„Bratr Alexander, to je také zajímavý člověk. U nás, když je chlapci třináct roků, dělá se bar micva. A na bar micva je zvykem koupit modlitební řemínky. A na ty řemínky, to se jmenuje tefilin, vždycky maminka vyšívala takové ozdobné pouzdro. A on nic ve válce nezachránil, jenom ty tefilin a to pouzdro, co maminka vyšívala. Celou dobu to měl u sebe v pracovním táboře, zachránil to a přivezl domů. A má to dodnes uložené jako vzácnou relikvii."

Maďarská okupace

V polovině března 1939 obsadila Porúbku maďarská okupační armáda a děti se ve škole musely začít učit maďarsky. Přestože situace nebyla dobrá, podařilo se rodině Rothmannových zůstat ve vlastním domě poměrně dlouho, až do Pesachu v roce 1944.

„Každý rok po Pesachu jsme byli zvyklí mýt pesachové nádobí v potoce. Umýt, usušit, zabalit, měli jsme na to takové hadry anebo papíry. A když bylo všechno zabalené, odnesli jsme to na půdu. A to jsme se chystali udělat i po Pesachu v roce 1944. Takže všechno nádobí už bylo u potoka, když pro nás přišli. A už jsme ho tam museli nechat, protože už nám nedovolili nic. Jenom honem, honem, sbalit něco. Snad 15 kilo nebo 20, to už si nepamatuji. A všechny nás nahnali do synagogy a pak ze synagogy na vozech do Užhorodu do té cihelny."

Cihelna v Užhorodu a Osvětim

V cihelně v Užhorodu strávili v náročných podmínkách asi měsíc. Úlevou bylo, že jim bývalí sousedé Vodhánělovi z Porúbky posílali jídlo. „Poštou normálně nám ve velkém pytli přišlo šest nebo sedm chlebů." Potom už následovala cesta otevřenými vagony do Osvětimi, která trvala dva až tři dny.

Cecilia Kleinová (vpravo) se sestrou Růženou.„Přijeli jsme do Osvětimi a kdo byl práceschopný jako já, tak šel napravo. Malé děti a staří lidé šli nalevo. A maminka právě s dvěma nejmladšími chlapci šla nalevo a víc jsme ji neviděli."

V Osvětimi-Birkenau žila Cecilia Kleinová v tzv. cikánském táboře. „Ty Cikánky asi byly z Německa, protože mezi sebou mluvily německy. To ony nám otevřely oči. Já německy neuměla, ale uměla jsem jidiš. To mi stačilo k tomu, abych pochopila, že nám říkají, že jsme všichni blbí, jestli věříme, že ještě někdy uvidíme rodiče. Ukazovaly přitom na krematorium: ‚Tam jsou vaši rodiče, to je kouř z vašich rodičů.'"

Štěstím pro Cecilii bylo, že se v Birkenau setkala se svou starší sestrou Růženou. „Moje sestra byla vyučená švadlena a ona šila dozorkyním ručně, ony jí donesly nůžky, jehlu a nit a sestra jim ručně šila šaty. A za to dostala buď kousek chleba navíc, trochu másla k tomu, trochu medu. A ta moje sestra, ona to všechno cpala do mě, abych já jedla, protože já jsem byla jako dítě. A já jsem nechtěla jíst, aby jedla i ona. Říkala jsem jí, že nemusím žít, když nežijí moji rodiče. A kvůli tomu jsme se pořád hádaly."

Není divu, že se Růžena snažila své mladší sestře přilepšit. Běžná táborová strava nestála za moc. Mezi místní „speciality" patřila například nenáviděná „špenátová" polévka.

„Já od té doby nejím špenát. Protože v Osvětimi nám vařili takzvanou špenát suppe. A to byly kopřivy, různé plevely s blátem, s kameny… A tomu oni říkali ‚špenát suppe', a to byl náš oběd. A já se od té doby na nic zeleného nemůžu podívat."

V Osvětimi-Birkenau strávila Cecilia Kleinová přes půl roku. Poté byla zařazena do pracovního transportu do saského Zittau, kam dorazila 1. listopadu 1944.

Zittau

V Zittau pracovala Cecilia Kleinová v obrovské hale u pásu na opravách vojenských letadel poškozených na frontě, zatímco sestra Růžena pracovala u výstupní kontroly. Ubytování kasárenského typu bylo nesrovnatelně lepší než v barácích v Birkenau. V továrně pracovalo asi 500 vězeňkyň. Později přijel i přibližně stejný počet mužů ve velmi špatném fyzickém stavu.

Ze Zittau má Cecilia nepříjemnou vzpomínku, jak se ošklivě pořezala při krájení ukradené řepy. Tehdy jí znovu velmi pomohla sestra Růžena, která se jí postarala o náležité ošetření. Časem se v provozu v Zittau seznámily s českým civilním zaměstnancem Pepíkem, který jim pak mimo jiné opatrně sděloval novinky z fronty. „Dělal, jako že si mluví pro sebe, ale my jsme pochopily, že nám sděluje zprávy."

Konec války návrat domů

Dne 9. května 1945 se ženy v Zittau dočkaly osvobození Rudou armádou. Bezprostředně před tím ale ještě došlo k dramatické situaci, kdy se dozorce Scholz snažil střelbou do davu zabránit vězeňkyním v rabování skladu s potravinami. Jednu z dívek při tom lehce postřelil. Pouze šťastnou shodou okolností nikoho jiného netrefil.

Rodina Cecilie Braunové - Kleinové.Po osvobození mohl každý jít, kam chtěl. Cecilia Kleinová kočírovala vůz, na kterém se vezla sestra Růžena, dvě ženy, které v Zittau porodily, a pár dalších vězňů ze Srbska a Francie. Vydali se směrem na Liberec. Cestou se jim v serpentinách splašily koně. Následnou nehodu naštěstí všichni lidé na voze přečkali v pořádku, ale jeden ze dvou koní, kteří vůz táhli, zahynul.

Dále pokračovaly Cecilia s Růženou vlakem na Vítkovice, pak do Bratislavy a Budapešti, kde potkaly známého rodáka z vedlejší vsi Vojnatina, který je informoval, že na ně v Budapešti čeká bratr Alexander.

S ním se zanedlouho setkaly a společně se vydali domů. Tam se sešli i s bratrem Emilem.

Jejich rodný dům v Porúbce byl ve špatném stavu, chyběla okna i dveře. Jiný, původně židovský dům Abrahamovičových, byl ale v nejlepším pořádku. Tak se nastěhovali do něj spolu s dalšími mladými lidmi židovského původu, kterým se podařilo přežít. Celkem žilo v domě asi 20 lidí. Hoši se starali o živobytí a děvčata o domácnost. Komunita se časem rozutekla do všech koutů světa a Cecilia a její sourozenci přesídlili ke strýci Davidovi (nejmladší bratr otce) do Kapušan. Rodný dům prodali bývalému posluhovači, který ho časem zboural a postavil nový.

Strýc David

Zajímavostí je, že David Rothmann, člen maďarských pracovních oddílů na východní frontě, byl za války na základě očitého svědectví považován za mrtvého. Po náhlém sovětském bombardování zůstal ležet omráčený uprostřed mrtvol. Jeho známý Juraj „Ďuri" Medveď, který byl přesvědčen, že je mrtvý, na něho naházel trochu hlíny, aby ho neokousala zvěř, a nechal ho svému osudu. David Rothmann se později probral, dokázal se z mělkého hrobu vyhrabat a dostal se do sovětského zajetí. Poté sloužil u 1. čs. armádního sboru, se kterým došel až do Prahy.

Život po válce

V roce 1947 se Cecilia Kleinová provdala za Ludevíta „Lajbiše" Brauna, rodáka z Kapušan, se kterým má dvě děti. Syna Ernesta (*1948) a dceru Veroniku (*1950). Manžel pracoval jako vedoucí textilní prodejny v Kapušanech. Cecilia Braunová pracovala později jako vedoucí v malém obchodě Jednoty v nedalekých Vojanech.

V roce 1971 Ludevít Braun náhle zemřel. Cecilia Braunová poté žila ještě asi tři roky v Kapušanech. Pak ji osud zavál až na druhý konec republiky. V severočeských Teplicích ji během lázeňského pobytu seznámil rodák z Kapušan Tibor Farkaš s jejím druhým, budoucím manželem Chaimem Kleinem, za kterého se po čase provdala.

Teplice

V Teplicích pracovala mimo jiné jako vedoucí oddělení hraček místního Prioru. Pomáhala také svému manželovi s provozem Židovské náboženské obce Teplice. Vařila například pro oslavy židovských svátků.

Chajim Klein.„Dnes mě trápí neúcta některých lidí z Židovské náboženské obce Teplice k zasloužilým členům obce."

Jejího druhého manžela Chaima Kleina na konci sedmdesátých let přesvědčovala Státní bezpečnost ke spolupráci. Nejdříve tento fakt držel v tajnosti, nechtěl své ženě přidělávat starosti. Trápil se a byl nervózní. Později, když na něho naléhala, aby jí řekl, co se děje, se s nátlakem StB svěřil.

„Říkal jim: ‚Já jako vedoucí představitel židovské obce nemohu připustit, abych jiné Židy udával. Neexistuje. I když budete chodit dnem i nocí za mnou, já vám to nepodepíšu!'"

Chaim Klein pracoval jako vedoucí a zásobovač skladu Ferony. Aktivně působil v Židovské náboženské obci Teplice. V letech 19742003 ji vedl. Jeho vzpomínková kniha Ze života, kde poutavě popisuje mimo jiné i své zážitky z období druhé světové války, stojí za přečtení.

Cecilii Kleinové dnes dělá největší radost její početná rodina plná chytrých a šikovných lidí, kteří se mají navzájem rádi.

Příběh pamětníka je součástí sbírky www.pametnaroda.cz. Sledujte Ceny Paměti národa 17.11. ve 21.20 na ČT1.

Zpracoval Lukáš Krákora

Autor: Redakce

10.11.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Antonín Bada se narodil 14. srpna 2017 v 15.08 hodin mamince Anděle Badové z Mostu. Měřil 50 cm a vážil 3 kilogramy.
5

Vítáme vás na světě! Nově narozená miminka v okrese Most

Kanadský bezpečnostní konzultant Ron Bowles shromáždil volně dostupná data o 100 milionech uživatelů sociální sítě Facebook. Ta má celkem přes půl miliardy účtů.
8

Podvodníci zaplavují sociální sítě. Chtějí získat peníze skrze falešné profily

Černí andělé složili Rumunky, Holanďanky, ale na Němky už nestačili

Most /FOTOGALERIE/ - V kvapíkovém tempu pokračují přípravné zápasy mosteckých házenkářek. Černí andělé ve středu složili doma rumunskou Kluž 33:21, v pátek si podali holandský Dalfsen 34:25, se kterým se možná potkají znovu v poháru EHF, ale dnes už nestačili na druholigový německý Zwickau, se kterým kapitulovali těsně 26:27. Němky nepatří mezi oblíbené soupeře Severočešek. Letos se už třikrát v rámci přípravy utkaly s Thüringerem a ani jednou nevyhrály, teď získal jejich skalp i celek Zwickau.

FOTO: Před šestnácti stovkami diváků slavily finské Lasičky

Litvínov - Těsnou výhru 2:1 vybojovali na ledě litvínovské Vervy v přípravném zápase finští hokejisté z Karpat Oulu. Lasičky v černých dresech se prosadily poprvé už v šesté minutě střetnutí, kdy uzdraveného brankáře Petráska překonal Karvinen. Domácí mohli srovnat po nařízeném trestném střílení, ale Jakub Černý proti Rynnäsovi úspěšný nebyl. Srovnání tak přišlo v druhé periodě z hole Jánského. Rozhodující branku ale obstaral za hosty v poslední třetině Koivisto. 

OBRAZEM: V Mostě se ztratil samuraj, zavolali detektivy

Most - Dospělí i dětí sledovali pátrání po vzácném exponátu. Záhadu si vymysleli umělci.

V obchodě vzal lapka 11 šišek salámu, v dalším 50 konzerv tuňáka

Litvínov - Recidivista měl spadeno na stejný sortiment několik dní. 

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení