Jak moc náročný je život s triatlonistou, navíc v té kombinaci, kdy sportuje váš manžel i starší syn Jakub?

Často mi mé okolí říká, že žiji nestandardně a že nechápou moji bezbřehou toleranci. Mně už to ale po 23 letech, kdy se pohybuji v triatlonu, nepřijde. Samozřejmě, že bývá horší a lepší období. To, když například po závodech, které pořádáme, třeba ještě tři týdny po celém domě suším stany, houbičky či cyklistické láhve, je náročné.

Neválí se vám po domě sportovní nářadí?

Na množství jízdních kol, běžeckých bot a plaveckých pomůcek, které se vyskytují na různých místech v bytě, jsem si už zvykla. Naučila jsem se nerozčilovat a prostě je překročit. Navíc syn už doma nebydlí, takže jeho některé věci jsou u nás už jen v doživotní úschovně. 

Máte o syna a manžela často strach? Přece jen se občas stane, že někdo při triatlonu zkolabuje.

Člověk si za ty roky zvykne. Nesmím přemýšlet o tom, co by bylo, kdyby. Zbláznila bych se. Beru to sportovně, a to nejsem sportovec (směje se). Ale přiznám se, že hovorů typu maximální dosažené rychlosti při sjezdu z Klínů se úspěšně vyhýbám. Kluci znají své tělo. Ví, co si mohou dovolit, kde mají své limity. Nad věcmi, které nelze ovlivnit, nemá smysl přemýšlet a trápit se jimi. Jsem pragmatik. Viděla jsem podél tratě a v cíli spoustu neštěstí. Jsem připravená, i já mám své postupy.

Jaké?

Přesně vím, kdy a co jim na občerstvovačce podat na doplnění energie, kdy je nutné je v cíli odvést do klidu, dát jim nohy nahoru, zchladit je nebo přivolat zdravotníka. Při závodech žiji aktuální situací a problémy řeším, až když nastanou. Předem se nestresuji. Na závodech jsem jako podpora já pro ně, ne oni pro mě.

Jak snášíte jako matka to, že Jakub závodí až na druhém konci světa? Máte o něj větší strach, než když žil s vámi?

Skutečnost, že Jakub žije a trénuje v Austrálii, zvládám paradoxně z celé rodiny asi nejlíp ze všech. Mým cílem bylo z Jakuba vychovat slušného člověka, který se o sebe bude umět postarat a obrazně řečeno se ve světě neztratí. To, si myslím, se povedlo na jedničku. Jsem šťastná, že si plní své sny a že jsem mu i já k nim mohla pomoci. Je dospělý, k triatlonu i k životu přistupuje s pokorou a ví, že tu pro něho kdykoliv jsem.

Zažila jste s triatlonem svého muže a syna nějaké okamžiky, kdy vám bylo hodně těžko?

Těžko mi bylo na Jakubových prvních závodech. To mu bylo asi devět let. Doběhl do cíle jako poslední a plakal. Já polykala slzy taky a říkala si, že tenhle sport pro něho není. Mýlila jsem se. Loni, když dobíhal do cíle Mistrovství světa v Austrálii na 7. místě a všichni se radovali z výsledku, tak jen já a můj muž jsme věděli, jak moc je vyčerpaný. To mi bylo hodně ouvej. Na dálku přes e-vysílání ho obejmout prostě nemůžete…

A na které okamžiky naopak vzpomínáte nejraději?

Nejvíc mě těší, když oba v pořádku protnou cílovou pásku, jsou spokojeni se svým výkonem a mně se z celodenního vyčerpání nerozběhne migréna. Nejsem soutěžní typ, závody vnímám pocitově a mám radost, když oni mají radost bez ohledu na výsledek či umístění. Slzy do očí a štěstí na duši mi způsobuje i situace, kdy se po letech na závodech potkávám s našimi bývalými svěřenci, kteří se po delší pauze k triatlonu vrací a navíc k němu vedou i své děti.

Vy triatlonistka nejste, jak trávíte svůj volný čas?

Moc ho nemám. I dovolenou trávím po závodech či s dětmi na soustředěních. Skalku na zahradě mi udržuje sousedka, knížky čtu jen v prostojích, vlastní sportování jsem vypustila úplně. Baví mě dělat zázemí, scházet se s lidmi, být jim oporou a předávat jim letité zkušenosti. Někdy si připadám spíš jako psychoterapeut amatér než cokoliv jiného. Myslím ale, že by byla škoda si všechny ty zkušenosti nechat pro sebe. Jednou, až budu mít trochu času, to možná všechno sepíšu.