Třeba ten u Rossmana vám dokonce ukáže, kolik ještě budete čekat vteřin. Ne, že by to někomu k něčemu pomohlo, spíš si člověk připadá jak ve startovních blocích. Přemýšlím, co přijde za další inovaci. Třeba nám budou semafory recitovat básně, nebo nás povzbudí k rychlostnímu rekordu, jelikož čas na přejití přechodu je celkem šibeniční, pokud už nejste v běhavém věku.

Ale máme i přechody, které si koledují o nějakou nepříjemnost. Například výmysl mezi Centrálem a Baťou, to je na facku. Vyrobit přechod s volným průchodem dvacet metrů od semaforového není ze škatulky genialit.

Ve špičce se toto místo stává pro řidiče velice tristním. Počkáte si půl minuty na zelenou, ale pokud nejste mezi prvními třemi vozidly, můžete na průjezd křižovatkou zapomenout. Sice v klidu minete první přechod, kde mají chodci červenou, ale musíte zabrzdit o pár metrů dál, kde od božího rána korzují sem a tam koupěchtiví lidičkové.

Logicky přece nepůjdou čekat k semaforu, když se beztrestně můžou ploužit zde, kde semafor není. A z řidičů cáká žluč. Babce o holi to jistě každý promine, ale když se vám tam během dne procourá celej Most…

Taky za Priorem, respektive za poštou, je celkem zvláštní načasování, kde najdete i třicet vteřin, kdy nemůže jet vůbec nikdo. Všechno stojí jak v reklamě na viagru. Pak má člověk něco stihnout. Řešení jsou dvě. Buď si vemte do auta noviny, nebo si kupte starého moskviče a na předek namontujte radlici. To by bylo, abychom na tu zelenou neprojeli.

Autor je mostecký spisovatel