Pak tady máme pedagogy. Pro ty končí, až na malé výjimky, školní rok bez následků. S velikou úlevou zamykají šuplata a chystají se někam k vodě, kde by si mohli alespoň na chvilku uklidnit pocuchané nervy.
Poslední skupinou jsou rodiče. Zpravidla tento den prožívají nejvíce. Tedy jak kdo. Třeba řezník Kotrba, který nikdy samé jedničky neměl, na to nezapomněl. Shlídne Pepíkovo vysvědčení, zamračí se a prohodí něco o tom, že počty sou základem každého kšeftu. Pak už jejich červené Berlingo zmizí v prachu a středová ploutev na střeše připevněného surfu dává všem vědět, kdo a kam má namířeno. Pak tu máme rodiče s krátkou pamětí. Ve škole sami měli na zadní straně s odřenýma ušima napsáno „prospěl“, ale protože troje stěhování pohřbilo všechny důkazy, spílají svým ratolestem, že takhle by to nešlo, a že budoucí doktor by trojku z biologie určitě mít neměl. I když všichni být doktory samozřejmě nemůžou. A asi ani nechtějí. U nás doma je to trochu jinak. Mladej nosí jedničky, i když za ně nemá slíbenou žádnou provizi. Na druhou stranu mu nikdo netrhá hlavu, když přinese poznámku. Co bude mít na vysvědčení, tuším měsíce dopředu. Žena s ním dělá úkoly ze psaní, já s ním projdu matematiku, a tak to vysvědčení je vlastně naše. A to by si měli uvědomit všichni, kdo včera na své děti křičeli. Je to také vaše vysvědčení. Končí-li totiž vaše školní účast na pololetní třídní schůzce, zakažte pak počítač a koupaliště hlavně sobě. Je vám to teď líto? Tak běžte a omluvte se. Promluvte si o tom. Jsou to vaše děti. A ještě něco. Hezké prázdniny.

JAKUB BOUDA