Dýchám si na ruce, protože na uši to nezvládnu. Potřeboval bych čepici, jenže dnes je štědrý večer, takže nebudu zbrklým nákupem někomu kazit radost z výborného dárku. Doufám že mi k tomu přibalí i mast na omrzliny.

Fronta přede mnou se konečně dává do pohybu, jelikož prodavač dopil svůj grog. K mému překvapení zjišťuji, že stojím ve špatné větvi zástupu, a proti své vůli jsem postrkován ke stánku se smrčky. U psí nohy, stromek máme umělej. Já přece chtěl kapra. Zoufale se rozhlížím a vykukuji do druhé řady, jestli se někdo neslituje a nepustí mě do řady před sebe, když vidí, že jsem evidentně špatně odbočil. Nic. Nepustí mě. Asi jsou to všichni Pražáci.

Nakonec vidím kamaráda Fandu. Snažím se na něj zamávat, což byla jak záhy zjišťuji, kardinální chyba. Balící papíry se přesunuly z podpaždí do čvachtanice na zemi. Než sem zachránil poslední roli před pošlapáním, tak Fanda zmizel.

K čertu s tím. Tohle jsou opravdu pekelný svátky. Stoupám si na konec fronty na kapry, poslouchám z chrchlavého amplionu božského Káju, jak si za poslední hodinu již po osmé chválí bílé vánoce. Fronta se najednou rozpouští, jako když pohrozíte emigrací a já stojím před kádí.

Kapři došli. Namodralý prodavač mi nabízí alespoň šupinu do šrajtofle. U oka mi zamrzá slza vzteku.

Je mi pekelná zima, doma dostanu vynadáno a k umělému stromku, bude zřejmě i umělá ryba. Možná bych se mohl na něco vymluvit, ale to by asi neprošlo. Bohužel moje tchýně není žádný poklad, takže dosud není zakopána pod zemí. Pokusit se to vysvětlit po pravdě je jako házet meruňky do černé díry.

Koukám na radniční hodiny, protože moje náramkové mi v té tlačenici někdo štípnul. Zahazuji do koše balící papír. Dárky už nekoupím, jelikož právě zavírají. Zdvořile odmítám dredatého mladíka, který mi nabízí cigárko navozující veselé vánoce, a obracím oči k nebi. Příval sněhových vloček, studící na bělmu, mě vrací do reality.

V hlavě mi uzrává rozhodnutí. Dnes je skvělý den, na to stát se muslimem. Já vám dám kapra.