Tak nějak by asi vypadal Švejkův proslov. Blanickými rytíři ovšem nemyslel hordu lenivých rytířů, ale silničáře, kteří podobně jako výše jmenovaní čekají, a čekají, a pořád se jim nezdá tak zle, aby už konečně vyjeli. A když už zle je, že to konečně uznají, nedokážou vyjet ani oni sami. Ale nevadí. Každý správný řidič, který nechce mít konflikt s muži zákona křižujícími naše silnice v autech připomínající krabičky od Tic-Taců či lehké Marlbora, vozí kromě čtyřiceti osmi různých žárovek také reflexní vestu, lékárničku připomínající humanitární pomoc Mexiku, hasící přístroj, krokoměr, alkohol-tester, bílou křídu pro případnou nehodu, sadu barevných kříd pro hromadnou nehodu, nabíječku baterií s adaptérem do zapalovače, fotoaparát s náhradní kartou a příslušné formuláře. Ať mi nikdo neříká, že se mu do vozíku s povinnou výbavou nevejde ještě lopata, radlice a metrák posypového materiálu.

Kdo má ze situace učiněnou radost, jsou děti a výrostci. Děti využívají kluzkého povrchu ke hrám a získání nějaké té fraktury, zatímco výrostci nejprve pečlivě kluzké místo připraví, aby ho následně zamaskovali, což u procházejících důchodců způsobuje po chvilkové nestabilitě dlouhodobou legraci.
Mno nebyli jsme jiní. Navíc když jsem při návštěvě Ostravy viděl na vlastní oči, jak doslova stovky dětí sjíždějí bývalou Leninovu třídu, což by se jim v městském provozu s fungujícími službami silničářů nikdy dvakrát za sebou nepovedlo, musel jsem si odloupnout slzu, která mi nostalgicky zmrzla u oka.
Ale zřejmě nejen prostý národ se oddává laciné zábavě. Zřejmě i leckterý politik se rád sklouzne, protože když někdo řekne veřejně, že by rád viděl Paroubka jako dalšího prezidenta, určitě se musel ošklivě udeřit do temene na klouzačce. Snad nemá sklony k věštění. Protože to bychom se mohli chodit klouzat celý rok.