Vizitka: Antonín Klepáč, mostecký herec, který zasvětil svoji práci dětem

Předpoklady k tomu, aby byl autorem českých divadelních her a českým hercem, ale vlastně žádné dobré neměl. Babička i maminka byly Němky, a tak, když byl ještě malý, se kolem něho i na něho mluvilo jenom německy. Česky se tedy učil hlavně mezi dětmi na ulici.

Divadlo pro kočku

Ve škole to ovšem znát již vůbec nebylo. Naopak. V osmé třídě zakládá, spolu se spolužáky, Divadlo pro kočku. Nechali se inspirovat ukázkami soubojů historického šermu, které se začaly provozovat na jednom z nádvoří Pražského hradu. Klukům se to líbilo a tak to začali ve svém divadélku předvádět také. A diváky to zaujalo, a tak Divadlo pro kočku začali časem zvát na různá vystoupení.

Pochopitelně, že hráli i ve škole. A tady za Tondou Klepáčem jednou přišla maminka jeho spolužačky, baletka Národního divadla. Řekla mu: „Tondo, ty jsi pro divadlo jako stvořený," a předala mu přihlášku na pražskou Lidovou konzervatoř.

Na konzervatoř ho přijali. Studoval zde především pantomimu. Tím se začaly rozvíjet jeho další životní osudy.

Po škole začínal v divadle F. X. Šaldy v Liberci v baletu, kde strávil šest let. Tady založili spolu s Miloslavem Horáčkem skupinu Cvoci. S ní pak přecházejí do Prahy do divadla Ateliér ve Spálené ulici. Později spolu s Borisem Hübnerem a dalšími kamarády zakládají Branické divadlo pantomimy, se kterým zde vydrží až do sametové revoluce.

Do té doby mohli cestovat do zahraničí pouze prostřednictvím Pragokoncertu. Po listopadu 89 se jim podařilo sehnat vlastního manažera ve Francii a Cvoci s jeho pomocí sjezdí téměř celý svět. Předvádějí klauniády a grotesky, především pro dospělé. K jejich nejúspěšnějším představením patřila hra „Cvoci." Představení, podle kterého se trio také pojmenovalo. Ano trio, protože se k nim časem přidávaly herečky jako třeba Jana Synková, Marcela Černačová nebo i Lenka Šindelářová-Bratrychová, která dnes hraje u Ivana Mládka, a jiné. S touto hrou, ale i s jinými, byli Cvoci měsíc a půl v kanadském Vancouveru a poté projeli všechny zbývající provincie Kanady. Vystupovali také v Baltimoru a v Chicagu v USA. V Evropě hráli téměř ve všech státech. Hráli také na olympiádě v Soulu v Jižní Koreji i v japonském Tokiu, kde je dokonce přijal sám starosta. Jediný světadíl, který nenavštívili, je Austrálie, a pochopitelně Antarktida.

K divadlu pro děti se Antonín Klepáč dostal vlastně až v Mostě. V roce 1996 nastoupil do Divadla rozmanitostí jako umělecký šéf. Zde se věnoval především režii. Klepáč ovšem nejenom režíruje a hraje. Dělá i choreografii a provozuje také vlastní tvorbu nebo, jak sám říká, vymýšlí bodové scénáře, myšlenku příběhu. O pomoc při úpravě textu a v dramaturgii díla pak požádá své kolegy z divadla, většinou Pavla Poláka nebo Kateřinu Fixovou.

Hra o boji proti zlu

Jako umělecký šéf Divadla rozmanitostí působil Antonín Klepáč od roku 1996 do roku 2011, tedy celých 15 let. Za tuto dobu vytvořil mnoho nádherných inscenací. K těm nejzdařilejším patří Klaunský orchestr, Ende Dende aneb jak se dělá muzika a zatím poslední hra Myšičko, myš, pojď ke mně blíž, kterou nejenom sám napsal, ale vytvořil i choreografii a chopil se také režie. Premiéru měla 24. března 2012.

Jde o jednoduchý příběh pro malé děti. Příběh o přátelství a strachu, o společném boji proti nebezpečí, zlu a nepřátelům. Celé představení je pro Antonína Klepáče jakousi vzpomínkou na mládí, kdy začínal a ve svých vystoupeních byl po pohybové stránce velmi dobrý. Dnes mu již tělo tolik neslouží, ale chuti, zápalu a lásky k divadlu má stále dost, a tak zapomíná na bolest a provede i to, čehož by již vlastně ani neměl být schopen. Teprve druhý den zjistí, že má po těle modřiny i odřeniny.

Divadlo je tvrdá dřina. Antonína Klepáče k němu přivedla láska k samotnému divadlu. Sám k tomu říká: „Jakmile někdo vystoupí na jeviště, cítí se tam dobře, něco předvede, povede se mu to a diváci to vezmou a začnou tleskat, pak je to jako droga, bez které nemůžeš být dlouho. Musíš se na jeviště znovu vracet. Když jsem přišel do „Rozmáňa", tak jsem působil především jako režisér. A čím více jsem režíroval, tím méně jsem hrál a byl na jevišti. Chybělo mi to. Ten přímý styk s diváky. A tak jsem napsal hru Myšičko, myš, pojď ke mně blíž. Psal jsem ji pro svého hereckého kolegu Jana Čulíka a pochopitelně také trochu pro sebe. Udělal jsem si po letech radost a nyní jsem klidnější a spokojenější. Já si totiž vždy přeji, aby ti, kteří na hře spolupracují, aby ti všichni z té práce měli radost. Radost ze zkoušení i z celého představení. Herci, režisér, choreograf, dramaturg, ale i zvukaři, osvětlovači, kostymérky, technický personál. A jestliže se takové představení povede a lidem se líbí, je to pak úžasný pocit, když se tě někdo zeptá, co děláš, odpovědět: Jedno takové představení, a to je docela prima a hezké. A vědět, že v tom mám pravdu."

Divadelní sezona již skončila a vypukly prázdniny. Ale stejně tak, jako většina herců, ani Antonín Klepáč nebude jenom odpočívat. Již 2. září bude, spolu s J. Čulíkem, hrát na pražské akci Letní Letná. Zde vystupují, mimo jiných, také zahraniční soubory, různí muzikanti, klauni, cirkusoví umělci. Jedná se o velkou společenskou akci, které se zúčastňuje umělecká smetánka. Klepáč zde představí svoje „Myšičky".

Jestliže jste je ještě se svými dětmi neviděli, nemusíte proto jezdit do Prahy. Divadlo rozmanitostí je uvede na své scéně 15. září 2012 od 10 hodin dopoledne.

Radomír Böhm