Česká veřejnost zná Řidiče paní Daisy hlavně z filmu Bruce Beresforda z roku 1989, který získal čtyři Oscary, mimo jiné za nejlepší film a hlavní ženskou roli. Tu ztvárnila Jessica Tandyová vedle stejně skvělého Morgana Freemana a Dana Aykroyda. Hra Alfreda Uhryho, která měla premiéru dva roky před svým filmovým zpracováním, však prorazila už na divadelních prknech, vždyť její autor za ni obdržel vedle Oscara i Tony Award i Pulitzerovu cenu.

Příběh není třeba příliš připomínat, on de facto nemá žádnou velkou zápletku. Řidič paní Daisy je vyprávěním o vztahu dvou lidí v pokročilém věku, které od sebe dělí spousta předsudků. Na jedné straně bohatá židovská dáma, která touží být stále soběstačná a barevný šofér jí zrovna nevoní, na straně druhé černý Hoke Celeburn, protřelý životem, jenž se nebojí říci na plná ústa, co si myslí. A tak oba mění postupně své názory, aby k sobě nalezli cestu a stali se z nich opravdoví přátelé. Což samozřejmě na jihu USA nebylo krátce po válce zrovna „společensky korektní".

Nasazení tohoto dnes už legendárního titulu do repertoáru Městského divadla v Mostě asi vyvolávalo otázku, kdo se ujme rolí Daisy a Hoka. Není ale překvapením, že v inscenaci se představují dvě největší osobnosti zdejší scény Regina Razovová a Stanislav Oubram. Řidič paní Daisy je pro ně jako stvořený a zároveň je poctou jejich umění a poděkováním za všechny krásné zážitky, které za roky strávené na mosteckém jevišti divákům dali. Regina Razovová nádherně přechází z prvotní upjatosti a nepřístupnosti v empatickou a citlivou ženu, která hází za hlavu všechny společenské konvence.

Podobnou cestu nastupuje i Stanislav Oubram – od sarkastického „sluhy" až k muži, jenž naplno otevírá své srdce. Marcel Rošetzký jako Daisyn syn Boolie se tady může zdát jako pouhý sekundant, ale také on – úspěšný podnikatel, který se svou matkou vždy trochu bojuje – je obrazem doby, o níž Uhryho hra vypovídá. Prostě nádherná podívaná, až se v očích objevují slzy smíchu i dojetí.

Velkou zásluhu na tom má samozřejmě i režisér mostecké inscenace Jakub Korčák, který zachoval komorní a civilní pojetí hry, založené na hereckých výkonech, bez zbytečných rekvizit a jevištních kouzel. Scéna Petra Kastnera je opravdu spartánská a vystačí si jen s portály, čtyřmi židlemi, telefony a volantem. Že móda poválečných let byla opravdu slušivá, dokládají kostýmy Romany Tůmové, o práci maskérů zvláště na Stanislavu Oubramovi nemluvě. Atmosféru doby pak nádherně dokreslují hudební přechody složené z gospelů a spirituálů.

Jiří Macan