VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Petr Janda: U české hymny s ženou pláčeme

Ústecký kraj, Praha - Dost zajímavého kapelník Olympiku řekl v rozhovoru. Vzpomínal na své textaře, mluvil o dětech i kritice, o svém zázemí. A také o lásce, i když spíš jen mezi řádky.

1.7.2013
SDÍLEJ:

Petr JandaFoto: DENÍK/Luboš Jeníček

S Petrem Jandou, lídrem, zpěvákem, kytaristou i autorem písniček letos padesátileté skupiny Olympic, české rockové legendy, jsme se sešli v jedné z pražských restaurací. Bylo právě krásné počasí, a tak jsme mohli zůstat sedět venku na zahrádce. Jen jsem měla trochu obavy, zda hluk tramvají a aut nepřehluší slova v diktafonu.

Přišel přesně a protože jsem věděla, že měl nedávno Olympik v Austrálii pár koncertů, zajímalo mě: „Líbí se vám Austrálie?" „Ano, jsou tam úžasně vřelí, milí lidé, mír a klid v duši, kouzelná příroda. A nabízejí tu exotické přírodní nápoje, dokonce i z bambusu," smál se rocker.

„Jsem velmi spokojen, lítám tam rád, žijí zde mí přátelé a kamarádi," prozradil. Tak začal náš rozhovor…

Pro klid při práci

Máte pro svůj volný čas doma místo, kam nikoho nepouštíte?
Vždycky jsem se snažil mít svoji místnost, kde by mě nikdo nerušil, ale u nás to tak nefunguje. Když manželka potřebuje pomoc, otevře dveře a jde do pracovny, i když jsem v plné práci. Už jsem jí říkal, že by tam chodit neměla, nebo ať počká, až dohraju. No ale nakonec už jsem si na to stejně nějak zvykl.

Kdy se vám dobře tvoří? V pohodě nebo pod tlakem, ve stresu? A v noční či denní době…?
To je složitý. Když člověk tvoří, má představu, že se jeho práce dostane mezi lidi, že ji bude hrát v rádiu,v televizi, na koncertech.Jenže dnes, než se vám podaří něco dostat do rádia, tak desku, kterou vydáte, už někdo nabízí zadarmo na netu ke stažení. Motivace se vám pomaloučku vytrácí…
Už pět let říkám, že udělám novou desku, ale pořád nemám motivaci. To znamená, že se mi teď netvoří moc dobře, protože se mi moc nechce. Navíc už jsem vydal tolik desek, že vlastně ani nevím, jestli někdo o další stojí.

Dobrá, ale co s vámi dělá stres?
Stres k tvorbě nepotřebuji, mám rád pohodu. I když je pravda, že některé písničky vznikly kvůli časovému termínu. Dá se tedy říci: „I stres může v podstatě působit dobře." Nijak ho ale nevyhledávám, nemám ho rád. Nemám rád tvoření ve stresu, což má ovšem za následek, že vše stále odkládám a nic nedělám.

V čem se vám život vymkl z rukou, v čem naopak předčil vaše očekávání? Co nejdražšího jste si v životě pořídil, o co byste nikdy přijít nechtěl?
Žiju momentálně ve stavu, který jsem už neočekával . V sedmdesáti letech mám dvě malé děti, to se mi opravdu vymklo z rukou, ale vůbec si nestěžuji. Naopak mi to pomáhá a je to to nejdražší, co jsem si v životě pořídil.
Všechny světské statky jsou proti tomu málo, zároveň je to i odpověď na druhou polovinu otázky: Ano, nechtěl bych o děti nikdy přijít. To rozhodně ne! Už jsem jednou ztratil syna, takže bohužel vím, jaké to je.

Kolikrát odpustíte stejnému člověku, když vás zklame?
Takových zkušeností mám málo. Pokud se mi něco takového stane, tomu člověku to prostě řeknu a víc se o tom nebavím. Když ho pak potkám, pozdravím, ale tím má vstřícnost končí. Dvěma už jsem odpustil, ale stejně to ve mně je.

Křesťan má odpouštět

A co váš bratr Slávek?
Tomu jsem zatím ještě neodpustil, už spolu téměř dvacet let nemluvíme. Ale třeba i k tomu jednou dojde. Jsem v podstatě křesťan ,a tak vím, že se odpouštět má. Je to vlastně to jediné, co drží naši společnost jakž takž pohromadě.

Uvažoval jste někdy o emigraci?
Uvažoval, nejsilnější to bylo v letech 1968 - 69 ve Francii. Byla tam spousta krajanů a všichni někam odjížděli. Scházeli jsme se na jedné adrese, přátelili se a druhý den jeden říká: „Jó ten? Tak ten už je pryč. Počítám, že dnes už bude v Austrálii." Tak jsem tam s tou myšlenkou také koketoval, ale měl jsem doma v Praze ročního syna a neuměl jsem si představit, co bych si bez něj počal. Takže jsem se nakonec rozhodl, že se vrátím domů.

A tím to skončilo? Už vás tyto myšlenky opustily?
To ne, ten nápad byl stále živý. Hlavně v 80. letech, kdy jsem jezdil do Alp lyžovat s cestovní kanceláří. Vždycky nás vyrazil plný autobus lidí a vracela se sotva polovina. Někteří utekli už za hranicemi, jiní si zájezd užili a utekli až poslední den.

Co si myslíte o porušování autorských práv? Měl jste sám někdy spor či kauzu? Třeba i se soudní dohrou?
To je složitá otázka. Spousta lidí to nechápe a někteří ani pochopit nechtějí, že i autor má právo na odměnu za práci. Autor nevyrábí věc hmotnou, jeho práce je duševní a za ni se dá zaplatit jen tak, že se to takzvaně užije. Jeho hudba se hraje, vydá a prodá na desce, je k mání na internetu. To je jeho jediný honorář. Je-li ovšem píseň úspěšná, autor dostane více, a naopak. Bohužel je taková doba, že se desky nekupují, ale stahují zdarma z internetu, takže naše práce není zaplacená, nedostanou za ni peníze ani ti, kteří nahrávku pořídili. Jiné je to u filmu, kde jde o miliony, které do toho byly vloženy. Když producent zjistí, že film je už týden před premiérou ke stažení na netu, to aby se šel rovnou „picnout". Tam už žaloby fungují, a často úspěšně. Ale stejně nechápu, co z toho lidé mají, že natočí film skrytou kamerou v kině a umístí ho na internet…

Kde jste se seznámil s textařem Pavlem Vrbou? Když ho v noci napadl dobrý text, když si myslel, že je to ono, budil vás radostně třeba i v noci, nebo „si to nechal" na další den? Směl vás budit?
Pavel Vrba byl člověk,který ráno vstával, i když se přes noc napil. No a hned začal pracovat, texty psal většinou ráno do oběda, okolo kterého mi taky volal, že má nový text. Odpoledne už nepracoval. To seděl ve své oblíbené hospůdce na Starém Městě na vínečku, večer byl zase na jiném večírku a ráno už zase pracoval. Takže bez problémů, v noci mě nebudil.

A další textaři?
Zdeněk Rytíř byl noční pták, na pivko nechodil, nepil ho. Co si pamatuji, chtěl jen colu, v tom to byl divný patron. Ale spíš pracoval právě po nocích, ráno spinkal. Ale jestli mi volával v noci, tak to už si moc nepamatuji. Ale volal kdykoli, měl pocit, že by se mi měl ozvat. Pak jsme spolu dlouhé hodiny protelefonovali a řešili naše problémy.

Pak tu byl ještě Borovec…
Zdeněk Borovec byl přeci jen o generaci starší a chvilku mi trvalo, než jsem našel odvahu ho oslovit. Byl to neobyčejný profesionál, nikdy neodvedl špatné dílo, byl vždy hotov na termín, který si ovšem určoval sám. Rozhodně to nebylo do druhého dne.
Chodil tak čtyřikrát denně s pejskem na procházku a když jsem ho potkal (bydlel kousek ode mě, za rohem), vůbec mě nevnímal. Šel a bylo vidět, že je naprosto soustředěný na svoji práci. Jednou jsem se ho zeptal, proč na procházce se psem nic kolem nevnímá. Vysvětlil mi, že přemýšlí o rýmu, který mu prostě nějak nejde vymyslet.
Borovec byl z textařů nejplodnější. Nešlo mu to sice tak od ruky, nebyl to typ bohémského básníka, tím byl jednoznačně Vrba. Ten to tam dal skoro bez opravy. Ten , když měl slabou špičku, dokázal mluvit ve verších, měl to daný.Každej z nich měl jinej slovník, používal jiné obraty a jiné náměty. Měl jsem velkou kliku, že se mi povedlo s nimi spolupracovat.

Mé první publikum

Když složíte hudbu, u níž máte pocit „Tak to je přesně ono!" a jste spokojen, kdo je vaším prvním publikem? Přehrajete novinku rodině, je to právě ona?
Když jsem začal psát písničky, prvním publikem byli mí rodiče. Oni byli muzikanty, u nich nebyl problém.
Rodičům se samozřejmě líbilo všechno, protože synáček byl šikovnej. Kritika tam nikdy žádná nebyla, měli radost. U písně „Slzy tvý mámy" tatínek zněžněl a říkal: „Tedy Petříčku, to se ti povedlo, úplně mě to dojalo. To je moc hezký.Potom jsem se odstěhoval, tvrdými kritiky se stávaly mé manželky, ale i děti. Zvláště později jsem s Martou na toto téma hodně komunikoval.

A oficiální kritika?
To je těžký. Někdy mám pocit, že mě písničku nepochválí z mnoha jiných důvodů než z těch uměleckých.

Proč třeba?
Můžu to doložit na případech, kdy po čase napsali kritiku naprosto opačnou. To se stává tehdy, když se z písně stane slavný nezpochybnitelný hit. Nic jiného už jim nezbývá než to pochválit.
Ale stane se i to, že zjistím, že má kritik pravdu a jsem ochotný jeho názor akceptovat. Bohužel je to řídký jev. Nesnáším „kritiku" , která chce za každou cenu ublížit. Dokonce ani tehdy, když se mě netýká. Ale kritiku v podstatě neřeším. Není to nic, co by mohlo zničit moji kariéru.

Máte svého anděla strážného, věříte na vyšší moc nebo na intuici? Zažil jste na vlastní kůži něco, co je mezi nebem a zemí?
Upřímně řečeno, já na to moc nejsem. Věci od spiritismu, vyvolávání duchů, kartářky, skleněný koule, na to mě neužije. Nemám ani kamínek pro štěstí… Když jsem začínal, měl jsem takový váček, tam jsem si dával různý drobnosti pro štěstí. Ale pak jsem ho ztratil a od té doby už nic. Mě to prostě neoslovuje.

Ale v SuperStar, kde jste byl VIP host, jste řekl: „Když bude Pánbůh milej, tak mě tu ještě na tom světě nechá, když uvidí, že rád jezdím na koncerty se svojí skupinou a že mě to baví."
To ano, každý hledá nějaký bod, asi když je nejhůř. Jsem křesťan, nedokážu o sobě říci, že jsem nevěřící a nedokážu říci, že jsem věřící. Když mi zavolal jeden kněz k příležitosti mých kulatin, řekl mi: „Všichni ti všechno popřáli, ale asi ti nikdo nedal boží požehnání…" Musím říci, že mi to udělalo velikou radost. To jsem opravdu nečekal, to mě potěšilo. Bylo to moc hezký.

Máte muzikantský talent po rodičích, to se všeobecně ví. Ale mě zajímá, kdo byl vůdčí osobností ve vaší rodině?
U nás to byl tatínek, živitel rodiny, jak to tenkrát bývalo. Byl to vzdělaný právník, i maminka byla vysokoškolačka. Naše rodina byla harmonická, naši se nikdy nehádali, spolu žili krásný manželský i rodičovský život.

Mládí v činžáku

Bylo něco, co vám doma u rodičů i vadilo, že se tomu u svých dětí vyhýbáte? A naopak je něco, co jste si řekl „V tom budeme doma jednou v mé rodině pokračovat?"
Byli jsme tři bratři, žili jsme v činžáku, který nám v té době patřil. Tatínek byl skvělej, ale měl určité vlastnosti, které mi na něm vadily. Vždy jsem si říkal, že až budu já mít děti,že to nikdy dělat nebudu.

Například?
Třeba uděloval trest, že jsem nesměl ven, strašně rychle jedl a byl tlustej, a pak na nás děti často i křičel. Ale jinak na něj často a rád vzpomínám, naučil mne hrát na housle, v podstatě určil moji kariéru. Uměl skvěle překládat z cizích jazyků, byl velmi pracovitý, vzdělaný člověk.

Jaký zvyk jste si od rodičů přenesl do své rodiny?
Tatínek mamince hodně pomáhal. Myl nádobí, pomáhal uklízet, škrábal brambory, zadělával knedlíky a vždy krájel upečené maso.

Co si myslíte o stavu naší společnosti? Měl-li byste možnost jako zákonodárce něco změnit a věděl byste, že to projde poslaneckou sněmovnou, jaký zákon by to byl? A naopak, jaký dosavadní zákon byste zrušil?
Už je na čase schválit zákon, který by zrušil kouření v hospodách. A nejen proto, že jsme poslední stát v EU, kde se to ještě smí. Spousty lidí kvůli kouření do hospod nechodí. A další zákony? Třeba ten, který určil pravidla hry pro majitele solárních elektráren. Proč má běžný spotřebitel dávat kvůli tomu za elektřinu mnohem víc než před tím, a vlastně sponzorovat majitele elektráren, o kterých ani nevíme, kdo to je?
Říká se, že hodně poslanců v tom kšeftě jede, a tím pádem je jasný, proč takový zákon vznikl. Někdy se mi zdá, že se zbytečně parlament hádá a mívám pocit, že je asi fuk, jestli je strana pravá nebo levá. Mají sice jakousi ideologii, ale myslím, že jsou tam i jiné , mnohem silnější zájmy, že se jí moc nedrží. Jedinou ideologií se staly peníze na všech frontách. Pravdou je, že co pravá strana za své vládnutí ušetří a tím rozzlobí valnou část voličů, tak levá na to konto vyhraje volby a všechno prošustruje. Proto se to tam neustále střídá.

Kdy jste naposledy plakal slzy štěstí nebo smutku?
Někdy u filmu, když je dojemný a je v něm emocionální síla, ale také u naší hymny. To nás oba dojímá, jsme na tom s mojí ženou stejně.

Tak to bude síla!

Na Českém slavíku zářila vaše dcera Marta, byl jste dojatý táta s pohledem upřeným na ni. Ale kdo by nebyl?
To bylo tak: Marta mi řekla, co bude zpívat a já už věděl, že se něco chystá. Říkala mi: „Mám strach, že zapomenu text." A já na to: „Podívej, já ti budu napovídat, budu ti to tam takhle házet na jeviště." Celou tu dobu jsem nebyl ani tak dojatý jako spíš soustředěný, abych jí to tam fakt takhle házel. Ale ona se stejně na mě moc nedívala. Říkal jsem si potom: „Jestli mě zabírá televize, jak otevírám pusu, tak to bude síla." Po čase jsem si to opět pustil někde na netu. Musím uznat, že s Ondřejem Brzobohatým to bylo hezké, měl jsem z toho velkou radost.

Radí se s vámi o svém životě, situacích, kterými prochází? Věří, že vaše rada je pro ni vždy ta nejlepší?
Marta za mnou chodí, jsem přesvědčen, že jsem nejbližší člověk, kterého má. Vídáme se poměrně často, zásadní věci rozebíráme, ale nic direktivně. A taky si nejsem úplně jistej, jestli jí radím dobře. Spíš to spolu tak probíráme…

Jste slavný skoro celý život, máte s tím potíže? Chodí za vámi lidé, žádají pomoc či radu?
Ano, to spektrum je poměrně široké: od těch, kteří chtějí peníze a vymýšlí si historky, až po ty, kteří opravdu pomoc potřebují. Chtějí poradit, mají ke mně důvěru a jsem rád.
Ale že by to bylo nějak často, tak to určitě ne.

Prozraďte, proč se vaše agentura jmenuje právě Bestia?
Před lety jsme hledali název a oslovili Gábinu Osvaldovou, to ještě nebyla známá ve své branži. Napsala asi 30 názvů možností a nám se líbilo Bestia. Mysleli jsme to jako BEST.IA, tedy nejlepší kvalita. Bylo to takové legrační a my měli dojem, že musíme na trh vstoupit RAZANTNĚ. No a už nám to zůstalo.

Čtenářům a vašim příznivcům přeji tu 5 let slibovanou novou desku. Věřím, že se bude líbit.
Děkuji vám za hezký rozhovor. Hodně štěstí vám i celé vaší rodině.¨

Zpracovala Anna Jiřičková, novinářka SNČR a spisovatelka

Autor: Redakce

1.7.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Hudba Praha

Do litvínovské Ponorky se v pátek chystá Hudba Praha

Ilustrační foto

Hlídky strážníků pomohly dvěma mužům

V Mostě vymění tři kilometry plynového potrubí

Most - Práce budou probíhat v celé řadě ulic. Stavební úřad vydal souhlasné územní rozhodnutí.

„Žijeme z ruky do huby,“ říká otevřeně matka pěti dětí

Ústecký kraj /HLASUJTE/ - Velká rodina může být štěstím, ale často i utrpením. Rodiče s pěti dětmi utratí za jídlo přes osm tisíc.

Hlášení o vlčích stopách se množí. Bývají však mylná

Litvínov - Lidé jsou vyděšeni z vlčích stop v lese. Nakonec se ukáže, že je tu zanechal velký pes nebo jezevec.

AKTUALIZOVÁNO

FOTO: Ústecká premiéra se povedla. Repre dala Litvě trojku

Ústí nad Labem – První zápas fotbalové reprezentace v Ústí nad Labem a zároveň v kalendářním roce 2017 se do historie zapíše jako vítězný. Český národní tým, který se chystá na další fázi kvalifikace o postup na mistrovství světa, porazil na severu Čech v přípravě Litvu jasně a zaslouženě 3:0.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies