Nohavica si zkusil zažít celý život za jeden den. A vyšlo to

Jen jsem si co do počtu diváků v případě Jaromíra Nohavici musel „poopravit" vzpomínky na rok 1985, kdy jsem ho s kytarou viděl živě tuším potřetí. „Užíval" jsem si tehdy vojnu v Příbrami, on tam v malém Junior Clubu hrál pro asi půl sta lidí a bylo to pěkné. Únik z teritoria zelených mozků…

Kolik vojáků z povolání přišlo na Benátskou na Jarka v pátek 27. července do nového místa festivalu, do Vesce na okraji Liberce, netuším. Jistě ale mezi devatenácti tisíci lidmi v publiku byli, a bavili se stejně jako slečny po maturitě, mladé babičky, čtrnáctiletý Aleš z Frýdlantska, který si jeho písničky přehrává doma na klavíru nebo redaktoři Deníku. Jaromír byl (nás) všech a užíval si to, aby ne. Bylo to nějak tak:

Když novinář i fotí, první tři písně, při nichž smí k pódiu, utečou jako nic. Nebudu tedy spekulovat, čím Jarek začal, ač se seznam písní na YouTube z webu Nohavicova mihne stejně jak autor tohoto článku v černé placaté čapce a s Nikonem v ruce při písničce „Darmoděj". Čtvrtvteřinová „sláva"… (směji se)

Zdroj: http://www.nohavica.cz/

Ach ta nostalgie!

Hrát začal Jaromír o sedm minut dřív, pamatuji si písně „Kdybych se narodil před sto lety", osudového „Darmoděje", rozvernou „Ostravo, Ostravo" nebo „Zatímco se koupeš". Tolik nostalgie!

„To, že není tma, za to nemohu. Byla vyhrazena hlavním hvězdám," tvrdil folkař publiku, které snad vše zpívalo s ním. Jen hit „Pane prezidente" ne, nezazněl totiž vůbec.

Zpěvák také vyzval k párování: „Chyťte se toho vedle sebe nebo té, dnes je to dovoleno. Nebojte se," přemlouval nás. Tak mě napadá, že by mohli rodiče za pár let potomkovi vyprávět: „Nebýt Benátské a Nohavici, nebyl bys tu ani ty. Ale pěkně nám tam tehdy hrál, Jarek, viď taťko?!"

„Následující píseň věnuji všem slabým tohoto světa. Jmenuje se Dežo," načal Jarek další z písní ze své nové desky „Tak mě tu máš", když před tím tuším zazněla i její závěrečná píseň „Z minula do budoucna" (v bookletu se jmenuje „Vše co kdy kdo řekl"). „Proč jsem se nenarodil černý?" ptá se Jarek v Dežovi a tisk mu za to už pěkně naložil! Jenže Jarek a rasista? Ale jděte! Jemu se jen stačí dívat okolo sebe a co vidí, říct v písničce. S nadhledem i ironií, poeticky, po svém. A když se mu něco nezdá v publiku, ozve se: „Víc nahlas, ať Bryan (Adams) slyší jak zpíváte. Ať ví, na co se má těšit!"

Móresy z Kanady

Měl kytaru i garmóšku, náš oblíbený folkař. Na akordeon ale povětšinou hrál Robert Kuśmierski, jeho spoluhráč z Polska, občas usednuvší i ke klávesám. Jen Bryan Adams po něm měl klavír opravdový, a to, jak si na něj jeho klavírista stoupl, se mě dotklo. To jsou mi ale dřevorubecké móresy z Kanady!

„Musím vám říct, moji drazí tady na Benátské noci, myslel jsem, že budete zpívat víc," popíchl písničkář publikum laskavě, ale důrazně. Za ten úsměv byste mu dali korunu, za písničky milión. A hrál Plebs blues, pásl krávy, bavil Cukrářskou bossanovou a naváděl JI ke svléknutí „Košilky"… Jemná erotika si tu dobře rozuměly s poesií, atmosféra byla báječná.

„Jsme z jedné vesnice, já a Emir Kusturica. JaroMÍR/ eMIR, NohaVICA/ KustuRICA. Emirovi zazpívám píseň o jeho městě, Sarajevu," slíbil a po chvíli znělo: „Ještě hoří oheň praská dřevo…" A na zmíněném videu z YouTube je tuším i vidět, že Jarek dává Emirovi Kusturicovi, jedné z hvězd rockové world music, své CD Divné století. A od tohoto režiséra/kytaristy slyší cosi jako „Já už ho znám, slyšel jsem ho".

Jizva a balonek

Modrý balonek snad po celý Jarkův koncert na Benátské létal vzduchem, lidi si ho pinkali a až nečekaně hravá ochranka jim ho podávala, když spadl až pod pódium.

Lid tu zpíval s písničkářem odvazové hity rozverné, často harmonikou nebo dvěmi najednou doprovozené. Ale písně poetické, zasněné, zaláskované nebo smutně závažné. Něco nechal za sebe úplně dozpívat publikum, jako Mága, Kabát, Kusturica (sporná až kontroverzní Fu*k You MTV) i mnozí další ten den na Benátské i den poté. „Mám jizvu na rtu…" znělo třeba areálem festivalu a kdo nezpíval nebyl Moravák, Čech, Polák… Při „Kometě" vzplály zapalovače nad hlavami publika, najednou bylo jedno že dochází plyn a cigáro že čím nebude zapálit. A někdy až na konec i symbolicky „Dokud se zpívalo, ještě se neumřelo…".

„Ahoj, moji milí. Mám vás rád. Díky," rozhodil rukama, loučil se a už byl fuč. Jistě jen do příštího koncertu, ale v tu chvíli jakoby navždy.

JAROMÍR NOHAVICA - „Tak mě tu máš"

(Jaromír Nohavica Records)

Byl jsem rád, když jsem si toto CD v Bontonlandu v Ústí včera kupoval. Zrovna tam totiž zvonil telefon a kdosi se ptal, „mají-li toho novýho Nohavicu", a „ať mu ho tam tedy schovají". Tato prodejní síť má teď Jarka sice exkluzivně, ale zase drží cenu CD na 249 Kč. Malý zázrak.

Černá kronika

Titulek celého článku se úzce váže k písni „www.idnes", v níž Jarek sepsal i zpívá dost z toho, co se dělo 22. května 2009. „Vše je to, do prdele, jenom záležitost boží protekce," zní tu silně, čert vem vulgarismus. Vždyť je to písnička o velké bolesti, vraždách, rasismu (ano, bohužel i „naše" severočeská Dělnická strana nebo „hajlující mladíci zkopali muže"), tragédiích denního života. Třeba „Dívka ze Stříbra zemřela na následky meningokové infekce" či „Dětský lékař v Prostějově ošetřoval opilý". „Černá kronika a já" zní tu v refrénu. Fajn nápad, Jarek jako naše svědomí?! Tak tak.

Navíc on Jaromír umí tak pěkně vynadat, rozverně si postěžovat, že se na něj snad ani nelze zlobit. „Všude kolem ve světě jsou mobily, u nás nevyklíčí ani obilí, psi se živí výhonkama přesliček, každá rodina má deset dětiček," jmenuje v písni „U nás na severu", co mají společného jeho severní Morava a naše Čechy severní. To je skoro na družbu! Ve 21.05 si ji na Benátské pokusilo zpívat i publikum, ale spíš nesměle. Přeci jen je to píseň z nové desky.

Pesimismus neuškodí

Nohavica je zde ale také až pesimistický, vyzývá „Kupte si hřebeny, blíží se všivé časy…" Je to opět síla, jako jeho dávná „Mávátka". Přitom dál je to to samé, neboť „… zdáli hučel zpěv Internacionály". Husina na zádech, vlasy zježený…

Vzácně se tu snoubí pěkné melodie s texty, které nám mluví z duše, a zároveň baví vtípky i drobnými nápady. Ztiší balady „Andělé moji" i milostná „Telegram" u klavíru, odváže rapová častuška „Dežo" s housličkami Jaromíra Nohavicy staršího. „Slova slova, hlavně neprovokovat. Mám bílou tvář, ve tmě září, jako lejno na oltáři, jako zlaťák vprostřed herny, proč jsme se nenarodil černý?"

Jak umí být Jarek přímočarý, až mrazí, zná ale naopak udělat i píseň plnou jinotajů, málo v ní řekne přímo. Náznaky jsou ale o to zlověstnější v písni „Zlo sedí v rohu pokoje".

Blízko k Pánubohu?

Jak daleko má písničkář k Pánubohu? Možná blíž, než bychom čekali, ale jak blízko má Bůh k němu? K nám? O tom více třeba v jedné ze slok písně „U nás na severu": „Z Karolíny je vidět do Evropy, pod Radhoštěm potkáš aj lidoopy. Po výplatě je tu velmi divoko, Praha daleko a Pánbůh vysoko."

Na piáno na desce hraje Dalibor Cidlinský jr., asi ten od Xindla X a taky Radůzy, ne? On je tu i hudebním producentem, ručičky mu za to elpíčko pozlatit…

A zpět až ke konci, k baladě u klavíru, rusky melancholickému „Zbloudilému korábu" s úžasným refrénem „Jenom ten přežije, kdo se smrti nebojí." Je to o hazardu? Vrchlický i Seifert by měli radost, mám ji i já, dovolím si cimrmanovský fórek.

A užívám si jako zamlada, to už je let. Jenže zas je to zpátky a On je tu takový, jakého ho máme rádi. Baví i nudí, pardon nutí přemýšlet. Co víc si přát?!

…a exkurze pokračuje

Mimochodem, tato exkurze vynechala dost „důležitých písničkových provozoven" Nohavicova nového alba „Tak mě tu máš". Přeji vám tedy i jejich fajn objevování i opěvování, takové malé dobrodružství v tichu obýváku není k zahození. Tím lépe když ve dvou, jenže tohle si užijete i v kruhu rodinném.

Jen pěkně prosím, koupíte-li někomu to CD jako dárek z lásky, úcty, obdivu, neváhejte a darujte ihned. Ani do Vánoc se sice ty pěkné písně „nezkazí", ale proč neudělat radost hned?!