S úderem 20. hodiny rozezní terasu zříceniny gotického hradu Střekov folk, blues, balady i rock. Sraz tu mají členové Mišíkovy akustické formace ČDG (Čunderground), jejíž sestava (dřív proměnlivá) doprovázela třeba i Vladimíra Mertu či Petra Kalandru. Dnes jsou ČDG trio Mišík (zpěv, kytara), Jaroslav „Olin" Nejezchleba (cello, zpěv) a Pavel Skála (kytara).

Zážitek pro všechny

Co hrad pobaví? Tak o tom rozhodne jistě večerní povětří nad Střekovem i atmosféra na jeho terase. A protože Mišíkovi jeho Ústečané vždy rozuměli, a dál rozumí, bude to pro ně i pro muzikanty zážitek.

Repertoár „hradního" koncertu by mohl být do velké míry podobný milým a bezprostředním show, zachyceným na letošním skvělém dvoj CD„Reduta blues"(nakladatelství Galén 2013), ohlížející se za dvěma podzimními večery roku 1996 v pražském Jazz Clubu Reduta. Ovšem 8. a 23. října si tam dali s publikem sraz ČDG (na kvartet doplněni o bubeníka Tomáše Krčka) a především úžasný recitátor a deklamátor Mirek Kovářík, česká legenda. Jenže on byl účinkujícím Střekovského hudebního léta a výborně bavil publikum již loni či předloni. O něm samotném tedy dnes spíše jen stručněji…

Že má Mirek Kovářík básníka Václava Hraběte, ale taktéž Josefa Kainara i mnohé další české autory v srdci i v krvi, to se ví už roky. Sám nezapomenu na první setkání s ním na festivalu Porta roku 1982 či následujícího. V Plzni na Lochotíně recitoval Kainarovu báseň z nejlepších, své asi nepřekonané číslo, báseň „Jak ulovit štiku dlouhou jako stehno antické bohyně". Součástí Miroslavova přednesu je ovšem i otazník na konci těch osmi slov…

„Nejdřív se musíte narodit…" tvrdil už tehdy, tak jako na dnes popisované nahrávce z Reduty roku 1996. „…a řvát až do ruda, vyřvat se jednou provždy," pokračuje zde.

Krása, něha, extáze

Ta báseň má v jeho podání bez 2 vteřin jen 4 minuty, ale je to symfonie slov. Krása. Moudrost. Něha. Exploze. Extáze! Život sám. Ideální hrozen slabik pro exhibici v jazzovém klubu, ale vlastně kdekoli, kde jsou uši ochotny naslouchat a srdce vnímat. Tlouci v tom rytmu, který se neoposlouchá.

Mirek hlásí báseň až slavnostně, je dychtivý. Věřím, že to, co zní z jeho hlasu, je dojetí poesií i sebou samým. Ono božské potěšení z krásy slov.

To samé platí na 2CD v krásně velebné básni „Půlnoční mše v dešti" od Václava Hraběte i jeho Mirkova jízda od „Ospalých něžností" přes „Stoptime" po „Blues pro Vladimíra Majakovského".

Prší na neóny…

„Noc celá v černém prší na neóny, mám zplihlé vlasy horkou mokrou tvář, svatozář luceren velebně pluje kalužemi, a noc se otvírá jak panoptikum, kterým procházejí voskové podobizny lidských osudů…" Ach, o tolik lepší je To poslouchat od Něj, než si jen číst ty verše z papíru, hltat je jako huspeninu a dva rohlíky a splachovat vše pivem. O tolik lepší je vnímat Kainara a Hraběte, ale třeba i Ivana Diviše či Blatného nebo Karla Hynka a zas a znovu Hraběte a Hraběte a Václava Hraběte díky ušním boltcům. Nyní díky kolekci dvou CD zabalených v papírové džínovině.

Jistoty. Řada jistot

Vladimír Mišík s ČDG má na 2CD „Reduta blues" rovných dvanáct písní z pětadvaceti nahrávek, Kovářík má tedy nad hudební složkou mírně navrch. Vlastně bylo by to tak, kdyby hudba nezněla také jako organická součást jeho recitace, jako by vůbec bylo možné písně a básně od sebe oddělovat. Ale nejde to i proto, vlastně takové dělení nemá smysl, neboť je zde řada básní Kainarových i Václava Hraběte recitovaných i zpívaných. Patří také proto k sobě díky stejnému otci stejné matičce. Zkrátka rodičům.

Jak jsi krásná

Ale jednu pěknou báseň tu ještě nesmím zapomenout, totiž další z krásných vyznání Kainarových. Kdyby už žádnou jinou, první jeho báseň z druhého cédé, básničku svatým nadšením i obdivem zářící je třeba zmínit: „Poezie, jak jsi pořád krásná".

Tak dobře, ještě jednu na Mirka netypickou. Nejen kvůli vulgarismu, spíš kvůli černému humoru, dostatku ironie, parodie, až snad nacti- utrhání: „Babička po pitvě".

Klasika a výjimky

Z tvorby Hraběte a Kainara se tu z písní Mišíkových vymyká „Sadem, lesem, parkem" i Čekání se slovy Jiřího Dědečka, obě s „jinou" Mišíkovou hudbou. Maličko jinde jsou i slova Josefa Škvoreckého z písně „Láska je jako peníze". Zato hudba, to je jeho typické blues, za které bych ruku do ohně dal. Poznáte ho vždycky.

„Ženská je jako diplomat, je samej klam a lež. Povídám ženská, je samej klam a lež, vezme ti srdce, peníze, půl života a pak si běž…"

Dlužno však napsat, že zmíněné písně do celku dvojalba zapadají, jsou s básněmi skvěle provázané, jedna radost obé poslouchat. Třeba už Vladimírova klasika „Sochy", Kainarův klenot s cellem Olina.

Své kouzlo má také (pro mě doteď neznámá) „Chvíle po setmění" se slovy Mišíkovy ženy Evy Rudyšarové-Mišíkové, píseň asi zdaleka ne jen o alkoholu. Ale i o něm.

Kafe a Šmajdák

Mišík-básník se ukáže v autorské „Co jsem si vzal". Pro mne další příjemné překvapení. „Káva, cigareta po ránu, dým ke stropu vzkvétá, po noci milostného rozmaru, co jsem si vzal, mohu si nechat…"

Jistotou je tu hit „Šmajdák a ploužáky" (slova Vladimír Merta), méně hranou písní „Jam session s Františkem Gellnerem", fajn Hraběte kousek („…madona šišlala, a byli na ní štyry…"), Gellner by jistě zaplesal.

To nej na 2. CD? „Stříhali dohola malýho chlapečka" (Kainar), úžasná „Sladké je žít" i krásná „Variace na renesanční téma" co Hrabě nakonec. Jo, i jiní autoři tu jsou. Ale toto 2CD beru jako jasný hold Kainarovi i Hrabětovi.