Minulost a současnost se často potkávají v knihách Ladislava Mušky, úspěšného autora detektivních povídek. Jeho poslední knihy popisují osudy lidí na přelomu milénia, tak tomu je i v případě novinky. Vypráví příběhy žen z penzionu, restituovaného zámku kdesi v Českém středohoří. Pobavit se, přijít si „na své" do něj jezdí VIP dámy.

„Vypadá to jako „bordel", ale je to zařízení pro movité ženy, které se nemohou rozvést. Jsou vázány majetkem na manžely, kteří už mají mladé milenky," říká spisovatel.

Příběhy pro milence

Vaše knihy, i ty poslední, jsou silné lidské příběhy, často dost smutné. Je novinka spíš výjimkou, zasmějeme se u ní také?
Moc ne. Tyto ženy totiž svým profesionálním milencům vyprávějí své příběhy. Jsou to velice smutné, traumatizující osudy…

Kdo penzion vede?
Je to dáma, Madam, které penzion patří. Je poloviční hraběnka, ale někdo se s ní soudí o část pozemku a tak ji udá, že se v penzionu konzumují drogy. Není to tak, ale než vše vyjde najevo, přijede zásahovka, policejní komando a je z toho děsný průšvih, téměř mezinárodní konflikt.

Hlavní postavou knihy ale asi není ona hraběnka, že?
Ne. Tou je mladý člověk, určitě ne nějaký gigolo, muž se smutným osudem. Strýc a teta, u kterých žije, jsou zemědělci, proto vystuduje vysokou zemědělskou. Ale po pádu JZD nemá práci, musí se živit jako vedoucí úklidové party. Pak si ale přečte inzerát, který ho osloví, zajede si na zámek a je přijat velice zajímavým způsobem. Dáma ho hostí ještě se dvěma dalšími uchazeči a sleduje, jak se chovají u stolu. Jen on je přijat, ale chvíli mu trvá, než pochopí, co má dělat. Ne tedy přímo gigola, ale společníka.

Vaše knihy bývají plné zajímavých postav a postaviček. S kým se ještě v Penzionu pro dámy seznámíme?
Je tu třeba bývalý alkoholik, skvělý hudebník, který při společenských zábavách hraje v penzionu na klavír, co si kdo řekne. Třeba i B-moll koncert… Klavírista svěří svůj osud do rukou naší hlavní postavy, mladíka, aby ho hlídal před alkoholem.

Dozvíme se více o osudu majitelky penzionu, tedy Madam?
Ano. Má ve Vídni na klinice postižené dítě, které později zemře. Její strýc byl vídeňský poslanec, který na zámeček víceméně dohlíží, protože na to dal peníze. A je tam i mladá dívenka, zahradnice, které se vypravěč příběhu líbí. Ale dojde ke konfliktu v něm samotném. To když mu dívka s pláčem říká: „Já už vím, co tady děláte. Já bych vám všecko vodpustila…" On by nejradši utekl, ale co by pak dělal…?

Kde jste vzal námět tentokrát? Prozradíte?
Já pokaždé o něco zakopnu, často ani nevím o co. Například minulý román „A Bůh si zastřel tvář". Impulzem k němu byla první věta: „Když jsem objevil ve vlasech první veš, byl to pro mě otřes." No, a najednou už to jelo, prostě mně stačí maličký námět, motiv. Začal jsem nad ním přemýšlet, začal se mi nabalovat masem toho příběhu…

Skleróza je zdravá

Přesto: Přidal jste si do této knihy něco ze svého života, příběhy z hospody, od známých…?
To víte že jo. Pokaždé to tak je. Jsem už dost starej, dost jsem toho prožil, a i když člověk zapomíná, skleróza, ta je zdravá (smích). Víte vy, co se díky ní nalítáte?
Zkrátka pracuji tímto způsobem, žánrově se nijak nevymezuji. Dostal jsem už i veliké ceny za Nejlepší detektivku roku i za Nejlepší detektivní povídku roku, ale nespecializuji se na to. Prostě píšu příběh, který se někde štrejchne o nějaký průšvih, který má co dělat s paragrafy.

Popíšete čtenářům Deníku způsob své práce?
Já si nedělám synopsi, jako někteří autoři. Ti si vše dopředu rozepíší a z „té kapitoly" už se pak „nehnou". Já ne. Nechám příběh žít. A postavy mě někdy samotného překvapí, jak se příběh v mé hlavě přemílá, co se děje dál. Prostě si to nesou svou cestou.

Sám jste v ústecké opeře, dnes Severočeském divadle v Ústí nad Labem, dlouhé roky působil. Víte tedy, jak to na divadle chodí. Uměl byste si tedy představit některou ze svých posledních knížek jako divadlo, nebo jako televizní inscenaci?
Myslím, že skoro všechny.

I s tím také vznikají?
Ale vůbec ne, na to při psaní nemyslím. Ale šlo by to.

Byla tu řeč o teskných osudech dam ze středohořského penzionu. Kdo zde má osud nejtěžší?
Jedna dáma, která se chce zasebevraždit, ale zachrání ji náš hlavní hrdina. U penzionu nad skálou je totiž jezírko, ona jde nahoru a chce skočit. Jenže to nevyjde, uvízne na ostnatém drátu, kterým je pozemek obklopen. Je dost nešťastná, neunesla, že jí manžel slíbil cestu do jižní Itálie, ale nakonec neodjedou. Mně to evokovalo cestu po Sicílii až do olivových sadů, kde jsem byl. A kde bylo krásně…

Tak ať je to kluk!

Mluvili jsme o práci gigola, což s sebou nese i nechtěná těhotenství a potraty. I takový osud jste některé ze svých literárních dam vymyslel?
Ano, i jeden podobný průšvih v knize Penzion pro dámy je. Přijede velký podnikatel se svým bodyguardem a říká našemu hrdinovi: „Tys mi manželku zbouchnul. Dej si bacha, aby to byl kluk. Nebo…" Zkrátka ten podnikatel už nemůže, ale potřebuje dědice.

Co tato knížka chce svým čtenářům říci? Není to zdaleka jen čistá zábava…
To tedy není. Spíš je to takový obraz společenských vztahů dneška.

Myslíte si, že takové penziony jsou, jen o nich nevíme, nepíše se o nich a ani nemluví?
Já se domnívám, že jsou, existují. I když jsem si ho vymyslel (smích).