Ve 20 letech začala učit na prestižní taneční škole Inis Ealga v Dublinu, poté založila vlastní školu a od roku 1996 spolupracuje se slavným tanečníkem Michaelem Flatleym; začala choreografií taneční show Lord of the Dance, poté i na Feet of Flames (1999) a Celtic Tiger (2007).

Jako taneční ředitelka i spolu tvůrkyně choreografie procestovala s legendárními představeními celý svět. S manželem založila nadaci Marie Duffy Foundation, podporující tanečníky, hudebníky i choreografy. Tedy ty, věnující se irskému tanci.

Tato ikona irského tance je přitom severu Čech už na dosah. Se zcela novou show legendárních Lord of The Dance se v rámci turné zastaví ve středu 31. října na Zimním stadionu v Ústí, ve Zlatopramen Areně. Vstupenky nabízí exkluzivně síť Ticket Art (www.ticket-art.cz).

Marie, prozraďte, jak jste poznala Michaela Flatleye?
Poprvé jsem ho viděla tančit v Irsku, na světovém šampionátu irského tance, a to v roce, kdy tu coby první Američan v historii zvítězil. Pak se naše cesty čas od času křížily, ale v podstatě jsme se setkali až na speciální taneční olympiádě v Dublinu. Michael vystupoval na jednom pódiu a studenti z mé taneční školy zas na druhém. Asi měsíc před tím, než Michael vystoupil v dnes již legendárním přímém TV přenosu hudební soutěže Eurovize, aby si u milionů diváků po celém světě vysloužil obdiv a uznání, jsem zavřela taneční školu a stěhovala se z Irska do Anglie. Několik mých bývalých studentů tančilo v TV s Michaelem.

A jak vznikla legendární show Lord of the Dance?
Když se rozpadli Riverdance, Michael mi volal s tím, že chce udělat novou autorskou show a spolupracovat na ní se mnou. Tak jsme dali dohromady Lord of the Dance. To bylo v roce 1996. Od té doby, a je to už 16 let, pracujeme spolu. Zpočátku jsme si mysleli, že s Lord of the Dance odtančíme tak 11 nebo 12 představení a tím to skončí. Nikoho z nás ani ve snu nenapadlo, že bude mít show takový úspěch.

Jak si s odstupem let ten fenomenální úspěch vysvětlujete?
To představení je neuvěřitelně nabité energii a baví široké spektrum diváků bez ohledu na věk či pohlaví.
Také je ale veselé, lidé v průběhu představení vstanou a podupávají si i pobrukují do rytmu. Energie tanečníků se přenáší na publikum, atmosféra Lord of the Dance je elektrizující. Sama zažívám při sledování té show stejné pocity dodnes!

Kdybyste měla porovnat dnešní tanečníky s těmi, kteří v show tančili před 16 lety, je mezi nimi rozdíl? Posunul se irský tanec?
Víte, už tehdy změnil Michael Flatley od základu styl irského tance tím, že tanečníky přiměl využívat při tanci emoce, vyjadřovat se celým tělem. Ale i choreografie představení se stále mění, jen hudba zůstala stejná.

Vraťme se zpět k době vzniku show. Jak jste pracovali? Nejdříve vznikla hudba, na kterou jste pak vymysleli choreografii, či to bylo naopak?
S Michaelem jsme se tenkrát sešli a povídali si. Měl už koncept představení v hlavě. Měl to být jednoduchý příběh o lásce a boji dobra se zlem, většina choreografie tedy vznikla ještě před hudbou.
Potom jsem šla za hudebním skladatelem Ronanem Hardimanem, že bychom si tam představovali určitou atmosféru, náladu a rytmus. Když nám pak dal Ronan poslechnout své nápady, zpětně jsme podle nich upravovali naši jevištní choreografii. Tyto dvě složky se od začátku vzájemně ovlivňovaly.

To bylo už před šestnácti lety. Do jaké míry spolupracujete s Lord of the Dance dnes?
Je to pro mne stále práce na plný úvazek. Dnes jezdí po světě dvě skupiny, s nimiž musím být v neustálém kontaktu. Z Lordů se za ta léta stala klasika a já věřím, že tato krásná show má před sebou ještě dlouhý život.