VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Jana Galinová: V dobrých časech je jednoduché být slušný

Litvínov /ROZHOVOR/ - Přála jsem si poznat ženu, o které jsem se dozvěděla, že její muž kdysi dostal nabídku vyměnit ji na Dálném východě za čtyřiadvacet velbloudů. Něco podobného jsem zaznamenala snad pouze v případě Angeliky, a když je možnost seznámit se  s českou markýzou andělů, nelze odolat. Principálka Docela velkého divadla v Litvínově, Jana Galinová je skutečně hodně energický a příjemný člověk. Divadlo, kterému spolu se svým manželem šéfuje, šlape dobře a už hodně dlouho. Se svými představeními úspěšně hostují po celém světě. Po našem povídání v divadelním klubu mám ale dojem, že šejk by až moc škudlil. Jana rozhodně stojí za víc, než za dva tucty korábů pouště.

6.4.2013 1
SDÍLEJ:

Mladičká Jana Galinová.Foto: archiv Jany Galinové

Nedávno jsem vás viděla v televizi ve Václavovi.
"Dvě nezapomenutelné scény z knihovny! (směje se) Také jsme se dívali. Byla to krásná práce. Jsem ráda, že za to dostal Trojan Lva, pracovat s ním i s režisérem Vejdělkem bylo skvělé. S ním bych ostatně dělala i zadarmo." (smích)

Jak se získá role u takového režiséra?
"Zavolali mi z castingovky, že mě berou bez konkursu. Viděli ve mě asi hned typ, který potřebovali a jak si mě zaškatulkovali - tlustá metrnice - tu vždycky hraju já."

"To" samé hrajete i v Ulici, že ano?
"Ano. Mám štěstí, že pro tu postavu bylo z čeho "opisovat". Měla jsem sousedky, které (když mi bylo dvacet), mi dělaly přesně to, co já tam teď provádím těm studentům. Burezace v tom, jestli jste umyla včas chodbu, jestli netáhnete do baráku na botách bahno… Kdysi jsem si řekla, že já taková nikdy nesmím být. Myslím, že se mi to v civilu zatím daří."

Možná to je i tím, že když si to člověk odehraje a vidí se v tom, spíš si pak dá pozor, aby takový nebyl i ve skutečnosti.
"On si člověk často a rád i říká, že nikdy nebude jako jeho rodiče, že nebude mluvit jako oni a dělat to a to, ale pak postupně vidí, jak do toho sám dorůstá a chová se stejně."

To je pravda. A jací byli vaši rodiče?
"Bezvadní. Nechali mě dělat co jsem chtěla - v tom dobrém, samozřejmě. Otec ale bohužel podepsal to, co neměl, tak nás komunisté docela dusili. Ke kumštu pro mě nebylo jednoduché se dostat. A já si to moc přála."

Oni tedy nebyli z branže?
"Ne. Ale byli ochotníci. Já jsem z Kopist, a tam byl kdysi velký ochotnický soubor. Býval tam i krásný kulturák. Hráli v něm také babička s dědečkem a já si umanula, že to budu dělat taky. Pamatuji si, jak mi při mých třetích přijímačkách na DAMU říkal Ota Sklenčka, že mám počítat s tím, že mě tam stejně nevezmou, že mám jít někam k divadlu a zkoušet to raději sama. Ale i s tím byl problém. Jakmile se někam dostaly moje kádrové materiály, tak bylo po radosti."

Jak jste to nakonec udělala?
"Šla jsem na kantořinu, studovala jsem obor, který byl pouze v Praze. Pak jsem si zjistila, že když mám diplom z pedagogiky, mohu studovat dál na DAMU loutkářskou pedagogiku. Toho jsem se hned chytla. Když jsem potom seděla u přijímaček na chodbě, tak mi někdo ze třeťáku poradil, ať si zajdu poslechnout dozadu (kde je takové místo, kde je dobře slyšet), co si o nás ta komise povídá."

Šla jste tam?
"Jasně. Slyšela jsem jak říkají, že mám už diplom z pajďáku, a že je škoda, abych tam trávila další roky, když už můžu normálně učit, že tohle nepotřebuji, a že mě nevezmou. Leda - že bych je nějak významně přesvědčila. Úplně mě to rozhodilo, ale také nakoplo. Za tu kratičkou cestu z toho "odposlechu" před komisi, jsem si musela vymyslet něco, co by mi zajistilo, abych se dostala na mou vysněnou školu! Najednou jsem sama sebe slyšela jak říkám, že jsem z Mostu, kde je největší nedostatek učitelů v "liduškách" (lidových školách umění - pozn. red.) A jak právě tohle je můj největší životní cíl. A že jsem češtinu na pedagogické škole studovala vlastně jen kvůli tomu, abych mohla učit na lidušce v dramaťáku. Měla jsem štěstí. Přesvědčilo je to, vzali mě. Byla jsem tam pak hodně šťastná. Kromě loutkařské pedagogiky jsem ještě vystudovala režii a dramaturgii."

Povedlo se, ale vaše sestra tehdy dopadla hůř, že?
"Ta si doslova ani nevrzla. Mohla jít studovat na konzervatoř, obor operní zpěv, ale nic z toho nebylo. Tehdy byla na jakési soutěži a za mým tatínkem přišel jeden pán s tím, že je moc dobrá, a že ji chtějí na konzervatoř. On řekl, že by jí nebránil, ale že ví, že ji nevezmou. Bohužel měl pravdu.
Vyučila se tedy mechaničkou výpočetní techniky, zpívala pak už jenom amatérsky, ale naštěstí dnes může pracovat u nás. Jako tajemnice uměleckého provozu. Pořád zpívá na plesech, ale jako vystudovaná operní zpěvačka - kterou mohla být - má v tomto směru nespravedlivě zničený osud."

Jak jste tehdy tu dobu vnímala vy? Člověk sice s věkem bilancuje, ale v pubertě se na to asi díval jinak.
"To je pravda. Chodila jsem s klukem a byla jsem moc zamilovaná, takže jsem vůbec nevnímala to, že on nebo já jsme z rodiny pro státní bezpečnost z nějakého důvodu zajímavé. Teprve pak jsem se dozvěděla od sousedů, že "s námi" chodil na rande i jeden pán, vždycky při cestě z Mostu do Kopist. Nebo nás sledovalo nějaké auto. Po revoluci jsem nahlédla do Cibulkových seznamů a zjistila jsem, že ten, kdo nás udával, byl náš tehdejší kamarád, který byl každou chvíli u výslechu, kterého my jsme děsně uznávali, který nám nosil zakázanou poezii, samizdaty a podobně. A on o nás přitom zřejmě psal hlášení."

Ale tohle co popisujete se dělo tenkrát dost často.
"Bohužel. Také to svědčí o naší tehdejší naivitě. Dnes už se každou větu cizího člověka snažím rozklíčovat, ale tehdy jsem byla dost slepě důvěřivá a nadšená."

Mezi donašeči ale byli i záměrní provokatéři.
"To ano, ale v případě tohoto člověka to tak nebylo. Myslím, že ho něčím dostali. Říkala jsem si, co ho k tomu mohlo vést. Byl starší než my a určitě k nim nešel dobrovolně. Bráním se tomu někoho odsuzovat, protože si pamatuji, jak mě jednou - jen na několik hodin - vyslýchali. Seděla jsem zavřená v malé místnosti, jedna dcera v jeslích, druhá ve školce a už bylo pět odpoledne. Oni mě uvedli do paniky tím, že mi můžou sebrat i děti a to bylo hodně špatné. Nejhorší ale bylo to, že jsem začala podezírat opravdu všechny kolem sebe. Dvě hodiny mě tam nechali o samotě a já "brala" jednoho kamaráda a kamádku po druhé a přemýšlela jsem o tom, kdo z nich mě mohl udat. Jednou jsem se o tom bavila se svým známým a ten mi říkal, že by jim podepsal úplně všechno, kdyby věděl, že jsou ohroženy jeho děti. Takže nikoho neodsuzuji, protože to je hrozná situace."

Je děs, když je člověk zlomený nebo jen v nejistotě natolik, že začne podezírat i své blízké. O co ale tenkrát přesně šlo?
"Zůstala šílená pachuť. Dovezla jsem do Čech tenkrát nějaký samizdat. Dokonce na kazetách i Všechny krásy světa, které načetl sám Jaroslav Seifert. Pak knihy. Utrhali jsme jim desky a zabalili jsme je do špinavého prádla. Samozřejmě jsem se bála, ale měla jsem dojem, že je půjčuji lidem, jimiž si můžu být jistá. Myslím, že šlo o to, že jsme mohli ze zájezdu na západ něco přivezt, ale ti estébáci mi neřekli, o co jde, řekli jen: Vy víte, co chceme slyšet. A to je hodně zlé. Takže vám je v tu chvíli jasné, že nesmíte říct vůbec nic. Nerada na to vzpomínám. Vím, že byli i hajzlové, kteří spolupráci podepsali rádi a dobrovolně, ale určitě byli i lidé, které něčím zlomili. Nejvíce je dnes odsuzují ti, po kterých nikdy nikdo nic nechtěl. V dobrých časech je hodně jednoduché být slušný."

Vy jste tehdy podepsala Několik vět?
"Ne. Měla jsem strach. Jarek Nohavica mi to dával podepsat, ale já mu řekla, ať se na mě nezlobí, ale že jsem srab. Rozvedená, mám dvě děti, a moc dobře vím, co jsme si zažily se ségrou, když táta řekl a podepsal co neměl a já nechci to samé připravit i svým dcerám. On to pochopil. Ale já tehdy měla pocit, že jsem zbabělá."

Jana Galinová s manželem.S vašim manželem, Jurijem Galinem jste se seznámili v divadle v Mostě?
"Ano. Pozvali ho, aby režíroval ruskou klasiku, ale on si přivezl hru Stalinova chata, o níž nechápu, jak se vůbec mohla v dubnu 1989 dostat na repertoár. První půlka byla o tom, jací byli komunisté před perestrojkou hajzlové a druhá o tom, jak po ní jsou ještě horší! Končilo to tím, že chata hořela, herci měli dým až do pasu a vpředu stál pan Hádl a tiše řekl směrem do hlediště: "Panebože, udělej něco! Tady už není nikdo, kdo by hasil!" Pamatuji si, jak byli diváci v šoku a vzájemně se po sobě dívali, jakoby s otázkou jak je možné, že se něco takového dává."

A co bylo pak?
"Tohle bylo 29. dubna, třicátého Galin odletěl do Ruska a prvního května jsme šli do průvodu. (směje se) Ale ty průvody v Mosteckém divadle byly bezvadné a moc ráda na ně vzpomínám. Kluci z techniky nesli várnici rumu s čajem. Organizoval to Karel Noner, který přinesl vždycky i bábovku. Kolem nás stáli horníci a z druhé strany ženské z Ricovky a všichni říkali, jak se máme. Byl to spíš takový happening, který nám - to se divím dodneška - vždycky prošel. Asi se to moc nevědělo."

Jaký je váš muž?
"Je to multikulturní člověk. Jeho tatínek byl houslista lenigradské filharmonie, ale uměl pilotovat letadlo a tak za války, v době blokády Leningradu, převážel přes frontu léky. Bohužel ho sestřelili, a tak Jurij vyrůstal sám s maminkou, operní pěvkyní, která byla členkou stejného orchestru, ale po válce už v Leningradu zůstat nechtěla. Přijala angažmá u cirkusu Romen a tam se Jurij naučil všechny možné cirkusácké dovednosti - žonglování, džigitovku (druh akrobacie prováděné na cválajícím koni - pozn.red.), práci se zvířaty,… Nakonec se usadili v Ázerbajdžánu. Jura tam vystudoval herectví a na celý(!) jeden týden se stal členem bakinského ruského národního divadla - než se opil, stepoval na piáně a prošvihnul zkoušku s národní umělkyní. (smích) V jiném divadle mu šéf řekl, že je na herce moc malý a chytrý, tak ať jde studovat režii. Přes maminčin zákaz se rozhodl pro Leningrad. Tam ale den před přijímačkami zašel na čaje, kde se strhla rvačka a jeho zatkla policie. Dostal pět let za chuligánství - paradoxně hlavně za rokenrol, který tam tancoval. Jeho maminka tehdy prodala všechen majetek, peníze poslala třem advokátům, kteří ho z toho nakonec vysekali a dostal jen půlroční trest. Ale protože byl trestaný, tak o něj komunisti ztratili zájem. Dokonce pak po vojně vystudoval režii na prestižní umělecké škole GITIS v Moskvě."

Nemýlila jsem se. Divoká povaha. To by ale u nás tenkrát nebylo možné. Nemyslím pouze to rebelství, ale jakmile to tady měl někdo kádrové polepené, měl utrum.
"To je pravda, tady by si s takovým škraloupem asi ani neškrtl. A to si tehdy studenty navíc vybírali z obrovského počtu uchazečů. Jako režisér projel celý Sovětský svaz, a když pracoval ve Vladimiru, který měl družbu s Ústím nad Labem, pozvali ho k mostecké režii. Tak jsme se seznámili. Rychle se tu zžil, protože říkal, že má pocit, jako by se vracel do známého a ne objevoval nové. Tak jsem si říkala, že si ho na pár let "půjčím", protože asi nebude na dlouhé vztahy, když jsem vlastně jeho pátá manželka. Alespoň poznám čím je tak výjimečný a co na něm ty ženské měly. (úsměv) A vidíte, jsme spolu už skoro čtvrt století."

Je ruská nátura skutečně tak jiná než česká?
"Támhle ta fotografie (Jana ukazuje na zeď, kde se její muž drží kolem ramen s rozesmátým mužem) byla pořízena před dvěma lety tady u nás, když na návštěvu za Jurou přijel jeho dlouholetý přítel Saša, spolužák režisér. Byl nevyléčitelně nemocen - to jsme se dozvěděli od jeho ženy. On se ale chtěl rozloučit se svým největším kamarádem, přijel k nám a dělal, že se nic neděje. Bohatýrsky spolu popíjeli jako za starých časů. Až jeden večer, po takové dlouhé "pařbě" Jurovi řekl, že má "životní limit" do konce března a déle to jeho tělo nevydrží. Jeho žena to nesla velmi těžce, ale nechtěla mu nic zakazovat, když viděla jak je šťastný. Pak odjel a čtrnáctého března zemřel.
Rusko je hodně brutální. Dost manželových spolužáků zemřelo tak, že se třeba upili, někdo je zabil nebo měli nějakou havárii. Vždycky to byly drsné konce."

Jaké je Rusko očima české návštěvnice?
"V roce 1990 jsme šli večer s Jurou ve Vladimiru z divadla a před nějakým obchodem stála obrovská fronta. Divila jsem se, že se tam prodává i tak pozdě večer, ale on mi řekl, že to jen přišly koberce a ti lidé čekají na to, až se ráno otevře. V herecké šatně se mnou seděly dvě ruské národní umělkyně a ty vždy ráno přišly do šatny a měly "очередь" - což bylo číslo na místo v nějaké frontě. Během zkoušek si ji šly dvakrát potvrdit, odpoledne si frontu už "odstály", koupily co chtěly (tedy spíš co bylo) a večer šly zpět do divadla odehrát představení. Říkala jsem si, že i když tohle je země, kde zítra již znamená předevčírem, tak bych byla nerada, kdyby tohle bylo jednou i u nás. V roce 1990 totiž nebylo v ruských obchodech vůbec nic. Takovou bídu  jsme u nás nezažili. Režírovala jsem tam a vydělala nějaké peníze, které jsem nemohla za nic utratit. Objevila jsem obchod, kde měli jen jedny hodiny."

Jeden druh?
"Ne. Jen ten jeden kus. Docela pěkné hodiny. Máme je doma dodneška. Bylo to fakt strašné. Na druhou stranu ta ruská pohostinnost! Do té doby jsem něco podobného neznala. Trvali na tom, že se musí přijít ke všem na návštěvu.  Když jsem snědla co mi dali, donesli další. Hostili nás velkolepě, ale pak jsem se dozvěděla, že všechno to jídlo museli předraženě koupit na černém trhu. Jejich povaha jim ale velí uctít hosta za každou cenu. A když jsem byla u jedněch, musela jsem i k druhým, co mě pozvali - jinak by to byla urážka."

To by se vám v Čechách nestalo. Tady můžete na návštěvě cítit i čerstvě upečenou husu, ale rychle ji před vámi stihnou zastlat do postele a řeknou, že vůně jde od sousedů, kteří si "žijou"… (smích obě)
"Právě proto jsem na to nebyla zvyklá. A nenapadlo by mě, že se z jedné oslavy mohou finančně vzpamatovávat řadu let. Je to ale jejich nátura. Taková ta bohatýrská velkorysost - dávají i číšníkům velká dýška. Samozřejmě ti ruští novozbohatlíci  s tímhle modelem už nemají nic společného. Ale to jsou burani, to se pozná hned."

Věříte na náhodu?
"Ano. Jen náhodou jsem potkala Juru, kterého považuju za takový dárek od Osudu. Rozumíme si, aniž bychom museli mluvit. Máme stejné názory na politiku i na umění a na život vůbec. Jen náhodou jsme objevili prázdnou divadelní budovu a už sedmnáctý rok v ní děláme divadlo, jaké chceme a máme rádi. Jen náhodou jsme potkali spoustu skvělých lidí, se kterými dodnes spolupracujeme."

Mluvila jste o tom, jak vás štve, když vidíte, že se dnes u nás znovu komunisté dostávají k moci. Čím to podle vás je?
"Lidé v téhle zemi mají strašně krátkou paměť. Člověk asi vytěsnil ty nepříjemné věci, ale na některé by se zapomínat nemělo. Zažila jsem a znám hodně osudů, které ta doba poznamenala, lidsky, pracovně. Všem, kteří pláčou po starých časech, bych doporučovala přečíst si knížku od Pavla Kohouta Kde je zakopán pes. Možná se některým nic špatného nedělo, a proto se dívají na tu dobu jinak. Bylo by ale smutné, kdyby se zapomnělo na to špatné. Tak brzy. Nebo spíš kdyby se vůbec zapomnělo."

Autor: Redakce

6.4.2013 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Mostecké házenkářky (v černém) v přípravném zápase s rumunskou Kluží.
11

OBRAZEM: Černí andělé v dalším přípravném zápase vygumovali Kluž

Část Mostu je rozkopaná kvůli různým investicím. Změny omezily dopravu u Kahanu i na dalších místech.
31

FOTO: Rozkopaný Most omezuje chodce i řidiče

Mostečané potají trhají hrozny s pesticidem, riskují zdravotní potíže

Most – Zloději si na lupu nepochutnají, hrozny jsou ještě hodně nezralé a kyselé.

POVODNĚ 2002: Labe rozdělilo Ústí na dvě města. Velké mosty byly k ničemu

Ústecký kraj - Katastrofální záplavy působily komplikace i lidem žijícím daleko od řeky. Pokud chtěli přejet mezi kraji, najeli i stovky kilometrů. 

Pěstujeme olivy

I u nás se dají vypěstovat olivovníky. Můžete je mít i doma, vždyť naprosto nejlepší pro naše podmínky je jejich pěstování v květináčích. A tak se jich nebojte a pojďme společně na to.

Začíná podzimní TIP liga. Vyhrajte sud plzeňského piva!

Okres Most - Fotbaloví fanoušci mohou opět tipovat výsledky vybraných utkání v oblíbené hře Deníku!

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení