I emigranti Waldemara milovali, ohlíží se Olga Matušková

V mnohém je unikátní komplet 18ti CD Waldemara Matušky „Nebeskej kovboj", který vydává Supraphon k jubileu zpěváka. 2. července. by „Walda" slavil 80 let.

Už 1. července v pravé poledne začne v pražském divadle Ta Fantastika vzpomínkový koncert, na němž vystoupí Ivan Mládek, Karlové Štědrý či Vágner, Václav Postránecký i skupina KTO.

Na Matušku jsme vzpomínali s jeho dlouholetou uměleckou i životní partnerkou Olgou, která v červnu zpívala v Ústí na finále festivalu Porta s kapelou KTO. Na Waldovu bodrost a smysl pro humor vzpomíná rád i redaktor Deníku z Ústí. Když mu kdysi chtěl říct vtip, který se o něm a o Gottovi říkal v Čechách za bolševiků, zpěvák jej předběhl a připomněl starý trpký žert: „I prezident Novotný sbíral vtipy o sobě. A pak i ty, co je vyprávěli."

Paní Olgo, dával Waldemar Matuška ochotně rozhovory?
Nebyl proti, ale záleželo to na konkrétním novináři; hned jste poznal, je-li „v pohodě". V poslední době neměl Walda rád stále se opakující otázky typu: Proč jste vůbec emigrovali? To už nerad odpovídal, obzvláště když si reportér stejně napsal, co chtěl.

Asi se i ptali, jak v USA bylo těžké začít normálně žít, pracovat…
Ano. V jednom rozhovoru jsme já nebo Walda řekli, že jediné těžké nebylo sehnat publikum. A v novinách pak vyšlo: „Jediné, co bylo těžké, bylo sehnat publikum." Úplně obráceně! Už když jsme v 70. letech začínali s KTO, pravidelně nás zvali do Nashville, do kolébky country muziky na mezinárodní festival. K tomu přibyla vždy před komunisty utajovaná představení pro krajany. Hráli jsme v USA i Kanadě, Waldu všichni Češi i Slováci znali. V Torontu přišly na náš koncert čtyři tisíce lidí! Měli jsme tam skvělé zázemí, v tom problémy nebyly. Mohly být jinde, ale také nebyly. Každý obchodník ví, že vyrobit produkt není těžké, ale prodat ho… Vydat LP bylo snadné, musel jste je ale dostat k lidem. I to jsme zvládli na jedničku. První album „Teče voda teče" jsme stihli před naší první velkou túrou, a na ní jsme desku prodávali. Zájem byl veliký.

Dá se říct, že vy jste pomáhali krajanům za oceánem a oni zase vám tím, že kupovali vaše LP?
Přesně tak. Nesčíslněkrát Waldovi děkovali, že jim jeho písničky v emigraci pomáhaly, když se jim zastesklo či nedařilo. Ti lidé Waldemara milovali. Teď mu to opláceli, kupovali si elpíčka, chodili na nás a zvali nás k dalším vystoupením. Někteří nám dávali adresy svoje i svých známých a přátel. V Americe je tohle hodně osobní věc, když vám někdo dá adresu nebo telefon to už je něco! Brzy jsme měli s jejich pomocí to nejdůležitější: obrovský mailing list. Bylo v něm deset tisíc adres z USA, Kanady a Austrálie, jedna adresa dokonce z Nového Zélandu. Dá se tedy říct, že oproti jiným jsme měli emigraci velice ulehčenou.

Proč jste se po listopadu 1989 do Čech natrvalo nevrátili?
Náš Waldík už tehdy chodil tři roky do školy, už jsme ho odtud nechtěli vytrhávat a zasazovat do jiného prostředí. Navíc to bylo kvůli Waldemarovu zdraví. Krátce poté, co jsme tam přijeli, dostal virový zápal plic, a z něj astma. Toho už se pak člověk nezbaví. Prostředí, pár minut pěšky od moře, kde jsme bydleli, mu zdravotně vyhovovalo. Naopak když jsme někdy zůstali v Praze až do podzimu, těžko se mu dýchalo. Zimu by tu, myslím si, vůbec nepřečkal.

Jak vypadalo prvotní sbližování Waldemara Matušky s KTO?
Jednoduše. On country miloval a s KTO se k ní vrátil. Hity, které ho vynesly ke slávě, třeba Jó, třešně zrály, To všechno vodnes čas či Růže z Texasu, to je americká country. Walda nikdy originály nekopíroval, zpíval po svém. Měl rád sbory, i tím měl ke KTO blízko. Byli jsme dobrá parta nejen na jevišti a vydrželi jsme spolu pětatřicet let.

Vedle dvou CD se singly jsou přínosem nového kompletu tři alba, vámi vydaná v Americe…
Veliký ohlas tam měla naše vánoční deska, tu jsme vydali i tady jako první album po listopadu. Z USA jsme byli zvyklí dělat si vše sami, platilo to i o československém vydání té desky. Báli jsme se, abychom vše stihli do Vánoc, přijeli jsme sem až v létě, ale nakonec to klaplo. Naše první americké album, to s lidovými písněmi, jsme tu nikdy nevydali. A trampská Niagára, to už jsme se chystali na naši první návštěvu Prahy. Ta vánoční deska měla velký úspěch asi i proto, že na ní zpíval i náš tehdy desetiletý Waldík a lidé nám často psali, že si i jejich děti konečně společně s námi koledy u stromečku zpívaly.

Zřejmě máte v Americe své „domovské" studio…
Měli jsme štěstí: našli jsme bezva studio s bezva lidmi, kde jsme v klidu točili, co jsme chtěli. Pak jsme poslali master do lisovny a za tři týdny nám kamion přivezl desky.

Album Niagára je výjimečné spoluúčastí muzikanta a cestovatele Eduarda Ingriše i malíře Zdeňka Buriana. V bookletu kompletu píšete, že jste s Ingrišem trávili hodiny času po telefonu; osobně jste se nesetkali?
Ne, bohužel. Ale byl to úžasný člověk. Byl velmi potěšen, že chce Waldemar jeho písničky na desku dát a nic za to nechtěl. Dodnes mám unikátní pásek, na který Waldovi nahrál své nové skladby s poutavým vyprávěním. Doufám, že se pásek nerozpadl, možná by zasloužil vydat.

Na obalu alba je obraz Zdeňka Buriana, na kterém je Waldemar s kytarou. Máte ten obraz?
Mám! Z toho akvarelu měl Waldemar obrovskou radost. Navíc na něj pan Burian napsal úžasné věnování. Zdeněk Burian měl Waldu rád.

Komplet Nebeskej kovboj obsahuje osmnáct alb, bez singlových tedy šestnáct regulérních. Měl Waldemar Matuška nějaké ze svých alb obzvlášť rád?
Ne, vždycky říkal, že je to jako s dětmi: žádné neupřednostňujete. To přece nejde.

Sestavit komplet, jakým je Nebeskej kovboj, asi není snadné…
Není, stojí to nadlidské úsilí. Dík ale patří firmě Supraphon. Jsem ráda, že se v kompletu objevila i naše americká alba, vždyť už v USA žijeme 26 let, byl to i velký kus Waldemarova života. Skvělá je i výprava té sestavy, třeba originální, byť zmenšené obaly původních LP. Tento soubor je unikátní, doposud měla takovou sbírku původních elpíček jen naše teta Líba v Kanadě. Teď ji může mít každý.

Zpracovali Zdeněk Brouček a Radek Strnad