Helloween: Kritici nás zatím nerozcupovali

Každý, kdo někdy poslouchal metal, musel sluchem alespoň zavadit o německou kapelu Helloween. Ta na počátku 90. let pomáhala definovat podobu evropského heavy metalu jako odpověď na americký thrash. Právě Helloween do metalu poprvé vnesli popovou chytlavost, hravost a veselost, čímž jej učinili přístupnější pro masovější publikum. Mnozí právě této skupině vděčí za to, že tvrdou hudbu vůbec objevili.

Kazety s alby Keeper of the Seven Keys byly povinnou výbavou každého kluka. Helloween si za posledních 20 let prošli bouřlivým vývojem, kdy vyměnili několik členů, kteří si později sami založili úspěšné kapely, koketovali s moderním metalem i popem, aby se ale vždycky vrátili plní síly na koncertní pódia, kde letos představují svou novou desku Straight Out Of Hell.

V rozhovoru Deníku odpovídají kytarista Michael Weikath a bubeník Dani Löble.

Začněme otázkou na vaše nové album. V ČR se umístilo na desátém místě prodejního albového žebříčku, což je u metalové kapely nezvyklé. Jak se celkově prodává a jaké na něj máte ohlasy?

Weikath: Úspěch našeho nového děťátka Straight Out Of Hell je úžasný. Vůbec jsme nečekali, že dosáhne tak neuvěřitelných prodejů po celém světě. Dokonce jsme se dostali do amerického albového žebříčku US Billboard Charts-Top 100, což je v historii kapely poprvé. Zpětné vazby jsou ohromující, včetně kritiků. Ještě to album žádný úplně nerozcupoval na kusy (smích).

Nové desce opravdu věříte, což dokládá 6 nebo 7 songů, které z ní na koncertech hrajete. Z každého alba ale obvykle zůstane jedna nebo dvě skladby, které zůstanou jako trvalky a hrají se pořád. Už víte, která píseň z nové desky to bude? Jaká na koncertech nejvíc zabírá?

Weikath: To je těžké rozhodnout dříve, než odehrajeme alespoň pár koncertů. Zatím máme za sebou 9 vystoupení a prozatím nejlépe fungují songy Waiting for the Thunder a Straight Out Of Hell. Máme z nich fakt dobrý pocit.

Máte na kontě 15 řadových alb, musí být těžké vybrat na koncert takové skladby, aby se dostalo na každou. Mě třeba mrzí, že opomíjíte v době vydání vlažně přijeté, dnes už ale kultovní album Dark Ride nebo alespoň ochutnávku z hravého alba Metal Jukebox. Dočkáme se někdy turné Helloween, kde tyto „málokdy hrané skladby" zazní? Máte jich až moc.

Weikath: Jak správně předpokládáte, není lehké sestavit setlist tak, aby uspokojil všechny chutě. Snažíme se na pódiu vytvořit dobrou atmosféru, takže show startujeme těmi vážnějšími písničkami, až se postupně dostáváme k těm, co se na ně dobře paří. Je to těžké a víme, že nikdy to nebude to pravé pro všechny. Nikdy! Ani s tak úžasnou diskografií, kterou máme na kontě. Během minulého turné jsme třeba hráli If I Could Fly nebo Mr. Torture. Nejde hrát všechno ze všech desek, některé písničky prostě musíme vypustit. Teď je pro nás nejdůležitější hrát co nejvíc nových věcí a těch, co vznikly během Deris éry (pozn. red: zpěvák Andi Deris do kapely přišel v roce 1994)

V České republice hrajete často, ostatně zdejší fanoušci patří možná mezi vaše nejvěrnější. Máte na naši zemi nějakou specifickou vzpomínku nebo zajímavý zážitek?

Löble: Jo, vaše země je pro Helloween zatraceně dobrý místo! Máme zde skutečně loajální a hlavně vášnivé fanoušky. A zajímavá vzpomínka? Pro mě určitě získání Zlaté desky za prodej v České republice. To je v dnešní době opravdu nevídaný zážitek.

Váš zakládající člen a kytarista Michael Weikath se v časopise Spark svěřil, že sleduje české metalové kapely. Zajímá mě, jestli jste v posledních letech měli možnost si nějakou naši skupinu poslechnout, jestli vás třeba zaujala. Namátkou zmíním německou kapel s českou zpěvačkou Die Happy…

Löble: Jasně, Die Happy znám a jsou bezvadní. Ale na rozdíl od Weikiho se nedostanu k žádnému českému časopisu a i kdyby, nerozumím česky, takže o vaší metalové scéně moc nevím.

Německé kapely jsou v České republice velmi populární, některé možná i víc než ve své domovině. Můžeme jmenovat vás, GammaRay, Scorpions, Rammstein, Accept… Přemýšleli jste někdy, čím to je? Proč je metal „Made In Germany" v ČR tak oblíbený?

Löble: To je vždycky dobrá otázka: Proč? Německé kapely mají ve své hudbě nejspíš něco speciálního, co oslovuje české fanoušky. Jinak si to neumím vysvětlit.

Zaslechl jsem, že kdo přijde na váš koncert v kostýmu některé z postav vašich písní – Keepera, Dr. Steina a dalších, bude si moci s vámi na pódiu zapařit. Nechcete o tom prozradit víc?

Weikath: Zaprvé, takový člověk dostane zdarma úplně nové propagační materiály. Když přijde v kostýmu, které jste v otázce zmínil, udělá tím koncert zajímavý také pro nás. O nejlepším kostýmu se bude hlasovat na internetu. Ale vstup na pódium je docela problém pro ochranku, která to bude organizovat. I když se nám to líbí, musíme tyhle věci nechat na nich.

Jak moc důležité jsou pro vás podobní maskoti? Pro někoho může být taková věc dětinská a neoriginální, Eddie jakožto maskot je jen jeden (Iron Maiden). Neuvažovali jste, že od koncepty kreslených obálek alb a používání motivů dýní upustíte?

Weikath: Maskoti jsou součástí naší skupiny od počátku. Jsou stejně důležití jako naše hudba. Jsou jako ochranná známka kapely. Značka. Lidé se potřebují s kapelou identifikovat, což jde nejlépe skrze nějaký znak nebo obrázek. Když přijde řeč na Helloween, každý si vybaví dýni. Ať se jim to líbí nebo ne. Je to součást naší image a byli bychom hloupí, kdybychom tenhle model opouštěli.

Po vydání každého vašeho alba se na diskusních fórech a mezi fanoušky rozpoutávají vášnivé diskuse, které album z kterého období je nejlepší. Pokud vynecháme aktuální album Straight Out Of Hell, které z ostatních alb považujete za nejlepší z éry s Michaelem Kiskem, potom z éry s Uli Kuschem a Rolandem Grapowem a z éry se Saschou Gerstnerem?

Weikath: To je hodně osobní věc. Je to totiž o vašich osobních zkušenostech, které jste s každým albem měli. Třeba pro mě neexistuje žádné nejhorší, ale ani nejlepší album. Nezáleží, kdo ty alba nahrál, je to prostě individuální. V jistém smyslu mám rád každé naše album. Máme hodně různorodou diskografii, což činí naši kapelu zajímavou. Zní to asi dost provařeně, ale je to pravda.

Z pohledu fanouška vaší hudby mě může jedině těšit, že jste se v minulosti s některými členy rozešli. Díky tomu totiž vznikly další kvalitní kapely – GammaRay, Unisonic, Masterplan. Slyšeli jste jejich poslední alba a co na ně říkáte?

Weikath: Těšit říkáš? Hahaha!!!! (dlouhý smích) Ale jo, máš pravdu. A mimochodem, slyšel jsem jejich alba. Co na ně říkám! Kašlu na ně!!! Ne, teď vážně…Některé skladby mají vážně skvělé. Mám ty alba doma a líbí se mi.

Mezi vámi a vaším bývalým zpěvákem Michaelem Kiskem už vlna nepřátelství skončila. On se vrátil k metalové hudbě a přestal ji nenávidět. I s někdejším kytaristou Kaiem Hansenem jste zakopali válečnou sekeru. Zajímalo by mě, jestli se něčeho podobného dočkáme i u Rolanda Grapowa, který momentálně žije a skládá na Slovensku? Bylo by pěkné jednou vidět vás všechny na jednom pódiu.

Weikath: Jasně, to je pravda. Čas urovnal všechny neshody, co mezi námi byly. Myslím, že tenkrát jsme byli fakt mladí a natěšení dobýt svět. Za tu dobu se toho v našich životech stalo fakt hodně. Už žijeme jinak. Už nejsme sobečtí a nemáme taková ega. Kai je pořád zakládající člen. Máme s ním dobré vztahy, díky čemuž můžeme jet společné turné s GammaRay. Ale nemůžeme vzít do kapely zpátky všechny bývalé členy kapely. Každý z nich do kapely něco přinesl a pokaždé, když odešel, mělo to svůj důvod. Děkujeme jim všem. Teď jsou Helloween zpátky s nejlepšími písničkami za posledních pár let a naše současná sestava funguje lépe než kterákoliv předchozí. Už nepotřebujeme pomoc žádného z bývalých členů, ani na jevišti.

Všiml jsem si, že novém albu má velká skladatelský podíl baskytarista Markus Grosskopf. Dříve to bylo spíše výjimka. Dá se o každém z vás říct, že má svůj specifický rukopis, který se pro dané album hodí nebo nehodí?

Weikath: Markus napsal spoustu dobrých songů, například Hell Was Made In Heaven z alba Rabbit Don´t Come Easy. Tentokrát složil titulní skladbu, která je zatraceně cool. Mimochodem, každý skladatel má svůj vlastní styl, který tvoří zvuk Helloween. Markus píše rock´n´rollové skladby, Weiki vždycky složí hymnické věci a Andi nosí melodické kousky. Sascha je pro kapelu důležitý tím, že do její tvorby vnáší moderní prvky. A Dani má plné ruce práce, aby každý song vyšperkoval. Poslechněte si naše písničky a pozorně to porovnejte.

Některé songy, zejména Burning Sun a Far From the Stars, zpívá Andi Deris na albu velmi vysoko. Až se zdá, že naživo to těžko dokáže. Jak se v takových situacích stará o hlasivky, když téměř každý den vystupujete?

Löble: Andi je v tomto smyslu výjimečný zpěvák. Ví, jak se udržovat ve formě. Proto ho na turné nenajdete jinde než na pódiu. Je mu sice líto, že není v kontaktu s fanoušky, ale snaží se zabránit tomu, aby chytil kašel nebo se nachladil. Hned po show se vypaří, aby chránil svůj hlas, místo toho, aby se ometal po barech a ztřískal se, jako my všichni ostatní. Je zodpovědný a dává si pozor, aby byl na špičce. I my se o něj staráme, neboť je pro nás nepostradatelný. Dlouhá turné jsou náročná třeba i pro bubeníka, musíte si dávat pozor na to, co jíte a pijete, čím jste obklopeni. I mírný průvan vám způsobí nachlazení a co pak? Musíte hrát. Žijeme rock´n´rollem a mladší už nebudeme!